Žolinka vypráví

Poslední den se sexy obojkem

5. ledna 2016 v 11:58 | valin

Tak už jsem zase úplně normální pejsek. Sexy obojek nějak přestal fungovat a panička říká, že to je prostě život. Jednou jsem prý dole a jednou nahoře. Já teda tomu moc nerozumím, mě je dočista jedno, jestli skáču nahoru a nebo dolů, ale pejskové se kolem mě dočista přestali točit.
"Jo Žolinko, přestala jsi být pro všechny krásné i méně krásné psí milovníky atraktivní, víš?"
Ona se teda panička ale trošínku plete. Třeba takový Leroušek, pejsek pochodujícího Bufetu nebo-li Piškotárny si mi nikdy moc nevšímal a nevšímá. Ať mám sex appeal a nebo nemám. Já na něj dorážím a skáču, ale on je nějaký nafrňouskaný nebo co a ani když jsem byla celá úplně nejvíc ze všeho sexy, jsem ho vůbec nezajímala.

Ve stínu pod stromem

1. prosince 2015 v 12:14 | valin

Moje panička povídala, že naše venčící skupina se rapidně zmenšuje. Říkala mi, že zrzavá Rézinka odešla za duhový most a už se nikdy nevrátí.

Není dav jako dav..

24. července 2015 v 11:07 | valin
Moje panička říká, že už jsem skoro dospělá a že musím být rozumná a hodná holka. Že prý jsem už velká psí slečna a podle toho se taky mám prý chovat. Že sice chápe, že s mou trošku prasátkovskou povahou sice nemůže čekat žádné zázraky, ale že bych se trošku snažit mohla. Vždycky mi povídá: "Žolinko, chovej se drobet jako dáma, nemůžeš přece sama lítat za každým čoklem, musíš se taky trošku dělat vzácná, víš?"

Je mi dočista fuk, že prská...

14. května 2015 v 7:26 | valin

Moje panička se se mnou moc ráda špacíruje. Sice většinou až k večeru, ale i tak je to hezké. Ona se tedy špacíruje víc s Bufetem, Kmotrou, paničkou Džesíkovou a paničkou Rézinkovu, ale mě bere pravidelně sebou. " Není na pravidelnost", říká, když se obléká na večerní procházku. Já už jsem připravená u dveří, aby na mě nezapomněla, ale Číča na mě hledí opovržlivě a vrčí si pod fousky: "Nojo, už zase dete rajzovat, aby ses Žolino z toho nezjevila. Tady zase budu tvrdnout, než se ráčíte přihnat domů, že sem tě nezakous, dyž si byla malá. Teďkanc abych furt čekal, než si vona všimne, že taky existuju."
Jenomže mě je to dočista fuk a nebo-li jak říká moje panička šumák. Ať si Číča prská jak chce, kocouři to přece mají v pracovní náplni, ne?

Už nechci být hodná holka, raději budu nemožně zlobivá...

28. dubna 2015 v 7:04 | valin

Moje panička mi často říká, že jsem takový radostný střapatý kartáč.Kartáče a kartáčky všeho druhu ráda ohryzávám a potom zase zvracím, tak se mi docela líbí, že mi taky říká kartáčku a smetáčku. Vždycky na ní radostně zavrtím ocáskem a ona mě podrbe za ušičkama.

Přes přísný zákaz dotýkám se všeho.

22. ledna 2015 v 9:06 | valin

Moje panička je sice hodná, ale nedovolí mi žádné pěkné hraní, co mi baví.. A taky nesmím nic kousat, čůrat a kakat v bytě, tahat za dečky a honit kocoura. To honění kocoura se mi líbí ze všeho nejvíc a jemu asi taky. Vždycky se to potom vyvine v pěknou fackovací akci, kterou Číča bravurně ovládá. Jenomže panička se vždycky zlobí a volá: "Uklidněte se zvířeno."

Nejen lidé jsou ďábelští a zvířátka andělští...

25. října 2014 v 10:06 | valin
Moje panička o mě říká, že jsem psí ďábík, ale to není pravda. A tak jsem z toho byla smutná, ale Číča je hlava otevřená a tak vymyslel plán. Povídal mi: "Nefňukej Žolino, my tu potvoru a tu její partu vopravducky porádně zkompromitujeme. A vůbec, stejně už sme dlouho nic nevyvedli, ňák sme teďkanc moc hodný, ale nic se nemá přehánět. Nasadíme sakra silnej kalibr. Uvidíš, že s ní nikdo z tý její "skupiny" nebude mluvit. a potom přinde čas, kdy za náma eště ráda přileze..."

Je a nebo není mimo realitu?

19. září 2014 v 8:28 | valin
Snažím se paničce dělat co nejvíc radosti. Už jsem přišla na to, že když se venku vyčůrám a vykakám, panička má opravdovou radost. A tak se snažím čůrat a kakat co nejvíc, aby měla hodně radosti, nejen venku, ale i doma, protože radosti není nikdy dost. Jenomže panička kupodivu nemá vůbec žádnou radost, když se vyčůrám, nebo vykakám doma a vůbec mě nechválí. Tak tomu moc nerozumím. Vždyť moje bobky uklízí venku stejně jako doma. No a když uklízí moje loužičky, vždycky mi říká: "Fuj Žolino, ty jsi ale hanba." Ale kocour přece taky kadí a čůrá doma Má takový záchodek a tam chodí na WC. A panička to taky uklízí. .A tomu neříká, že je hanba. Tak nevím, co po mě panička chce. Ale snad to někdy v budoucnu pochopím, protože teď jsem ještě malá a hloupatá.

Moje Kouzelná země

7. srpna 2014 v 13:07 | valin
Pro mě je kouzelná země to místo, kde jsem se svou paničkou, psí smečkou, Bufetem, Kmotrou a ostatními a dovádím se všemi pejsky. Panička mě nafilmovala přímo v akci. Tentokráte se okusuju se starší vlastní sestrou po mamince, ale kdo ví, jestli máme i stejného taťuldu. Ať je to jak chce, my to neřešíme, protože máme jiné starosti.

Co je dobré a co zlé...

29. července 2014 v 16:13 | valin
Můj člověk zná hodně pejsků. A chodí se mnou mezi ně pravidelně na procházku. Každý pejsek, se kterým se skoro denně chodíme procházet, má taky svého člověka. Naši člověci vás vezmou ven, abychom jim dělali společnost, když jdou popíjet ten hnědý mok, který si sebou nosí v baťůžcích. Chtěla jsem ho také ochutnat, moc se mi líbilo, jak hezky pění, když ho jeden člověk začne rozlévat z velké láhve do průhledných pohárků, ale můj člověk mi to nedovolila a řekla ostatním, že ze mě roste pěkná dračice, co bude chtít chlastat pivo. Moc se tomu smály a já jsem radostí, že jsem je rozveselila, kroutila ocáskem jako o život.

Nechci být labuť

19. července 2014 v 9:28 | valin
Muj člověk, teda vlastně moje panička, má hodně starostí, co ze mě vlastně bude. Často mi povídá: "Žolinko, ty jsi takové ošklivé káčátko, takové malé vyžlátko. Nohaté a krkaté. Snad z tebe vyroste nějaká krásná labuť." Já sice nevím, jak vypadají nohatá a krkatá vyžlátka, ale vím jak vypadají dospělé kachničky, a labutě, protože je s paničkou často krmíme u rybníka. A kachnou nebo labutí bych nechtěla vůbec být, protože ony nemají dlouhý ocásek a nechodí po souši.

Píšu do světa

13. června 2014 v 21:08 | valin
Tolik nohou k nám přišlo. Všechny se mi pletly dohromady, ty člověčí i ty pejskovský. Nohy svých psích tet a brášků jsem poznala, ale teď se to všechno nějak podivně promíchalo. A pořád jsem slyšela svoje jméno. Já jsem Žolinka a tak jsem věděla, že volají na mě, ale kdo?
Byla jsem z toho celá popletená, ale potom ke mně přišly dvě nohy a v ten okamžik mi někdo vyzvedl a vzal do náruče. A tak jsem se poprvně podívala z očí do očí člověkovi, se kterým budu ode dneška žít. Nestačila jsem se ani rozloučit s maminkou, bráškama a tetama a ty nohy mě nesly do auta a odvezly mě někam jinam, kde jsem to vůbec neznala. Trošku jsem se bála, ale teplo v náručí těch nohou bylo tak příjemný, že jsem usnula. Byla jsem už pořádně utahaná. A tak jsem přišla do svého nového domova. Kromě protivnýho kocoura tam bylo ještě šest nohou. Všechno jsem si to prohlížela, hledala jsem maminku a brášky, ale nebyli tam. Tak jsem plakala a jedny nohy mi zase vyzvedly do výšky a konejšily.
 
 

Reklama