Střípky z mého života

Jak přežít život

9. ledna 2018 v 23:27 | valin
Otázka je to je zapeklitá a značně nelogická. Nicméně jsem přesvědčená, že jisté právo na existenci jí nemůžeme upírat.
Když máme pocit, že život s námi tříská ode zdi ke zdi, vznášíme k nebi otázku, proč?

Když si připadáme jako totální nuly v tom pozemském hemžení, o kterém vlastně ani nevíme, jestli má nějaký smysl. Věříme, že ano, víra nás drží, abychom nepropadli totálnímu zoufalství, že to,co jsme v životě posrali, je vlastně jedno.

Utěšujeme se tím, že všechno má svůj smysl, že všechno je tak, jak má být, ale je to opravdu tak? Utěšujeme se tím, že jsme konali, jak jsme nejlépe uměli, ale je to opravdu tak? Co když ne. Co když jsme mohli být milejší, vstřícnější, empatičtější ale nezvládli jsme to? Nebylo dost sil, a nebo byly jiné důvody, zištné a nebo nezištné. Kdo bude jednou ten, který nám dá klid do duše, že jsme činili tak, jak jsme činili? A jaký byl úmysl v našich rozhodnutí? Byl opravdu tak čistý, jak si namlouváme? Těžké téma.

Psaní je úžasná terapie. Srovnání, uspořádání a pochopení svých myšlenek. Duševní striptýz. Já se takto svlékám velmi často. Ovšem nepublikovaně. Moje maminka vždycky říkala: "Papír toho snese."
Zlatá slova má drahá maminko. Která ovšem ve mně provokují otázku, platí tohle vyjádření pro všechny a pro všechno?

Někdo v životě nepochybuje. Má své přesvědčení, získané na základě pro mě neznámých faktorů. Já mám pochybnosti vždycky. Mohla jsem to udělat lépe? Asi mohla a neudělala. Možná jsem v oné situaci reagovat lépe? Já nevím. Možná ano, možná i ne. Rozhodla jsem se správně? Nevím. Vždycky mám pochybnost. Tiše závidím těm, kteří mají svou víru, své pevné přesvědčení, že vše dělají správně. Já nevím. Mám pochybnosti. Mohla jsem víc? Ulevila jsem si? Nebo jsem šla až na doraz? Nevím. Proč?

Člověk je tvor zajisté omylný. Vždycky má pochybnosti o svých životně klíčových rozhodnutí.
Mohl lépe v dané situaci? Mohl se bránit manipulaci od okolí? Odpovědi na tyto otázky jsou mnohdy nepříjemné, uděláme-li opravdu ten správný duševní striptýz.
Závidím sobcům, co po nich potopa a oni dál kráčí středem netknuti. Nedokáži definovat, zda-li je to hrdinství nebo ignorace. Sice závidím, ale v hloubi duše vím, že já sama bych toho nebyla schopna.
Svědomí není jenom prázdný pojem. A já jsem v životě udělala mnoho chyb. Kardinálních, klíčových.


Kdybych měla druhou šanci na život, jako, že nemám, žila bych jinak. Snad lépe…snad. Přání je otcem myšlenky…. Jak se říká. Já bych tohle okřídlené rčení poopravila po svém, bohužel nevím, jestli správně: "Myšlenka je matkou přání."
Možná hloupé.
Myšlenky nás neustále provázejí. Kde se berou a na co nás navádějí, záleží podle mě na našem momentálním rozpoložení. Mnohdy jsou až špatné a nenávistné, mnohdy jsou plné lásky a soucítění.
Myšlenkami si prý tvoříme vlastní budoucnost, klade mi na srdce moje jedna věrná kamarádka, přítelkyně v nouzi.

Ráda bych jí věřila, chci jí věřit a snažím se jí věřit. Jenže… je tam prostě jakési jenže. Je to opravdu tak? Vím, že akce vyvolává reakci. Jednoduchý zákon. Ale platí i na myšlenky? Myšlenka tedy vytváří mou budoucnost. Snažím se, aby mé myšlenky byly čisté, jak jen to půjde. Ale mám strach, že to mnohdy nedokážu. Z toho hnusu, co kolem sebe vidím, z té nenávisti, co cítím. Jsem velmi smutná. Pokládám si mnoho otázek. Proč mí nejbližší mě tak zraňují? Nebo jejich reakce cítím pouze jako zraňující? Je moje vina, že se ke mně chovají tak, jak se chovají? Nevím. Myslím však, že vina je na mé straně. Jsem tak špatná, že mnou opovrhují moje děti? Ano, cítím vinu, že mnohdy jsem mohla reagovat jinak, lépe, ale bylo to v tu danou chvíli vůbec možné? Nula. Nula od nuly pojde. Proč? Neschopnost, marná snaha, možná chybná snaha, nedostatek síly k důslednosti, souboj, kdo z koho, boj, pravidla, nic, marnost, NULA.

Tak tohle je duševní striptýz Valin, blogerky, která chtěla mít ráda život a přes to se jí to nějak nedaří, přirovnána k odvrácené strany Měsíce, /na vysvětlenou, někdy světlo Měsíce vyzařuje na stranu, kterou z naší části polokoule nemůžeme vidět. Tedy asi./

Momentálně nedokážu být kocour Číča, ani pes Źolina, ani cokoliv jiného. Jsem jen Valin, obyčejná chybující Valin, která předvedla jeden ze svých duševních striptýzů.

Youtube, blog a já...

13. listopadu 2017 v 20:47 | valin
Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá
.
Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.
Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.
Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Rajské emoce

8. srpna 2015 v 12:56 | valin
Podivným děním, které občas zavládne naší rodinou, se jeden krásný den stalo, že náš hlavní živitel udělal rozhodnutí, že dnes bude vařit. Naplánoval si rajskou omáčku. Já jsem měla sice svůj plán na svíčkovou, ale nemohu bránit tvůrčí aktivitě našeho papá, neb to by bylo proti přírodě a nakonec i proti mě samotné. Mám pocit, že se navařím ještě do alelujá a tak jsem se bleskurychle uklidila ke svému počítači a jala se zaujmout strategii mrtvého brouka. Nejraději bych splynula s křeslem tak, abych se stala naprosto neviditelná, protože, jak jsem správně tušila, budu mnohokrát teoreticky zpovídána a také prakticky vyzývána jako hlavní posuzovatel a ochutnávač. Z ochutnávání jsem se protentokrát naplánovala vymluvit se na svou rýmu a tudíž musí kuchař uznat, že nemohu ochutnávat, když moje chuťové buňky jsou zcela ochromeny náporem rýmových bacilů a nehodlala jsem ani vstávat z křesla a jít ke sporáku k hodnocení polotovaru rozvařené omáčky. Nicméně člověk míní, náš taťka mění.

Květnová Plzeň zdaleka není černobílý svět...

25. května 2015 v 12:32 | valin
V neděli jsem byla kamarádkou nalákána na výstavu tvorby Jiřího Trnky v plzeňském Muzeu.
Co na tom záleží, že výstava byla určena pro ty nejmenší, což jsme zjistily až na místě. My dvě dospělé a bez dítek vlastních či vypůjčených, jsme se právem mohly stát podezřelé z nekalých úmyslů. Ale nestalo se tak a uvaděčka nám s milým úsměvem řekla, že zde můžeme v klidu relaxovat. Nicméně já pojala typicky dětskou výstavu jako komunikaci se svým vnitřním dítětem a v duchu této představy jsme ulehly na koberec a dlouho pozorovaly na stropě promítanou krásnou Trnkovu zahradu. Přelétající motýli, hmyz a draci mě uklidňovali natolik, že nechybělo věru moc a já hnedle usnula.

Mít manžela na baterky

5. května 2015 v 6:40 | valin
Opět se mi potvrdila má dlouholetá hříšná myšlenka, že má drahá polovička by u své části mozku, kde se ukrývá oddělení "Věci, co budu v příštím okamžiku potřebovat" měla mít zcela jistě jakési přídavné zařízení na baterky.
Jelikož manžílek asi tak poslední dva roky je postižen zvelebováním chaty, jeho čas je na jiné děje velmi vzácný. Ne, že by mě to až tak vadilo, buďme upřímní, ale čas od času se vyskytne období, kdy jeho služby sem tam potřebuji sobecky pro své účely. Jedním takovým účelem byla výměna náhrobní desky.

Špatná volba

30. ledna 2015 v 10:10 | valin

Nedávno jsem byla nucená zajet na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Parkovat tam není kde a tak jsem se poprvé ve svém životě, směle odvážila zkusit zaparkovat v parkovacím domě ve Štruncových sadech..Vždycky jsem kolem něj projížděla v posvátné hrůze, že by snad někdy nastal šílený okamžik, kdy by nezbylo nic jiného, než se nechat spolknout parkovacím bludištěm o 5ti patrech. S mým orientačním smyslem se snad už nejednalo ani o odvahu, ale přímo o drzost. Už jenom najít vjezd bylo pro mě unikum. Kupodivu se mi podařilo nevjet v protisměru a tak jsem směle pokračovala do útrob toho nehostinného a nevlídného monumentu. Hned v úpatí vyvýšeného vjezdu mě zastavila závora a já inteligentně pochopila, že si musím u přistavěného automatu vymáčknout parkovací lístek. To bylo také první a poslední, co se mi v tom parkovacím domě povedlo. Další dění by se mohlo směle označit názvem: "Jak si stará, tak jsi blbá."

Chci říct, že jsem úžasná pěstitelka, ale nemůžu....

12. prosince 2014 v 13:19 | valin
Letos v lednu jsem si koupila ve výprodeji zubožené Cymbidium za neuvěřitelných 40Kč.
Vím, že tato orchidej není vhodná pro pěstování ve vytápěných bytech, přesto jsem si řekla, no za 40 - nekup to.

Učím se být babičkou

25. září 2014 v 9:58 | valin
Můj starší synek se převelice svižně postaral o to, abych se stala babičkou. Ano, je to tak. Mám vnučku.
Já, coby matka dvou hošíků, jsem při prvním shledání v porodnici s ní, na ni hleděla s úctou a bála se na ní sáhnout, natož pochovat. Ale osměluji se stále víc a víc a nyní jsme již tak daleko, že máme za sebou dvě samostatné procházky. Bez matky. Pochlapila jsem se a hrdinně povídám: "Hezky si odpočněte milí rodičové a já vezmu malou na procházku." Oni se kupodivu nevzbouřili, ale naopak malou zapakovali do kočárku, já si vyslechla instrukce, jak složit kočár do výtahu a vyjely jsme.

Jak se stát černou ovcí..

1. června 2014 v 15:04 | valin
Mám mladého a celkem příjemného šéfa, kterému bych čistě teoreticky mohla být matkou.
A on velice ženatý a maje svou rodinu, začal shánět ženské. Jelikož z výše uvedeného vyplývá celkem logicky, že jsme zaměstnaní v jednom podniku, ale už nevyplývá fakt, že tento podnik zaměstnává velmi málo žen, podivnou jakousi vylučovací metodou, ve které hodnotil použitelnost žen pro svůj účel, došel ve svém výběru až ke mně. Došlo na nejhorší.. začal mě přemlouvat …. abych se zúčastnila podnikového volejbalového turnaje.. Vtipálek…

Zimní radovánky

1. února 2014 v 8:37 | valin
Před nějakým, ne zcela krátkým časem, jsem dost často trávila víkendy u kamarádky na vesnici. Vždycky jsme vymysleli nějakou tu kravinu a nejlíp nám to šlo, když jsme uspali děti a poté se posilnili nějakým vhodným špiritusem.
Onen historický zimní víkend naši muži lepili dlouho do noci akvárium a my jsme se začaly s Milenou nudit.
No a ona jako domácí si vzpomněla, že mají ve sklepě jakési staré lyže a že bychom si mohli jít ve dvě hodiny nad ránem, zalyžovat.

Odpovědi pro Bev a Radku

6. prosince 2013 v 18:02 | valin
Před časem jsem byla nominována Bev a Radkou do blogového řetězáku.
Tady jsou moje odpovědi, pozdě, ale přece...
Jelikož tato blogová hra pravděpodobně pozvolna vyšumává, nebudu vymýšlet další otázky, jelikož otázky Bev i Radky jsou zajímavé a tudíž si myslím, že jsou hezky k použití pro toho, kdo by se chtěl také trošku vyzpovídat.

Vesnické zvelebování

22. září 2013 v 23:55 | valin

Někdo propadne alkoholu, drogám nebo sexu, náš drahý óópapá propadl budovatelskému úsilí. S tímto jeho současným počínáním se jevilo jako naprosto zbytečné moje vysněné přání konečně si již koupit vytouženou markýzu a v jejím stínu rozestavět nový zahradní nábyteček. Můj sen byl vytěsněn organizací naprosto obřích rozměrů a rozsáhlostí akcí, u kterých jsem usoudila, že opravdu nemusím být.

Zákeřné brýle

25. května 2013 v 20:15 | valin

Všechno souvisí se vším a hlavně s mými orchidejemi.
V sobotu dopoledne mám obvykle jednobrdý, celkem nudný program. Vařím, uklízím, peru a hlavně každou druhou sobotu dopřávám pocachtání mým květinkám orchidejovým ve vodě odstáté, dešťové. Navláčet mnoho litrů dešťové vody z chaty není zase až tak jednoduchý úkol, nicméně v tomto ohledu dostal plnou důvěru můj drahý choť, nebo on tak činí rád a kupodivu bez poučování a hlavně i nad plán…

Láska kvete v každém věku

23. května 2013 v 12:22 | valin

Zamilovat se v mém věku je na pováženou. Člověk míní, pán Bůh mění.. a tak se ke mně vkrádá láska. Je těžké si to přiznat, když člověk sám v sobě bojuje o svobodu a nezávislost..Do mého srdce vstupuje takřka mílovými kroky ON, Číča. Mí pravidelní čtenáři tuší, kdo se skrývá za tímto exotickým jménem. Ano, je to nalezený kocour, který ohromil mého mladšího syna v jeden podvečer u jedné benzínky tak, že jej neodkladně přinesl domů a s nenuceností sobě vlastní mi ho láskyplně ve 23,00 představil, těsně po tom, co mi bouřlivě vyburcoval z klidného spánku.
 
 

Reklama