Psaní na téma týdne

Život ve tmě

4. října 2016 v 8:12 | valin
Den je tak krátký a je málo světla. Mám dojem, že jsem pořád jenom ve tmě. Nekonečné, všeobjímající tmě. Ti, co za mnou chodí, mi říkají, abych si rozsvítil lampičku. Jenomže já nevím, že nějakou lampičku mám. Moje paměť nefunguje. Všechny myšlenky se z ní kvapem vytrácejí a nahrazuje je strach. Tma je nemilosrdná a nechá mě volat na matku, aniž by mi kdokoliv odpověděl.

Před smrtí se utéci nedá

4. ledna 2015 v 23:46 | valin
"Ahoj mami, kuky kuk!"
Dívá se na mě a nemůže mě poznat.
"Ty tě zase ovázali celou hlavu, vypadáš jako Gagarin v přilbě."
Máma se směje, když vidí, že se směju i já.

Mlha přede mnou, mlha za mnou

1. listopadu 2014 v 10:27 | valin
Jelikož jsem stále v produktivním věku, musím za účelem přežití pracovat a tím vydělávat na daně. S touto situací jsem celkem smířená, neb není zřejmě jiné cesty… prozatím. Snažím se tudíž dodržovat i pracovní dobu, jak se ode mě očekává. Někdy ovšem jenom dobrá vůle přijít včas do práce nestačí. A to většinou v případě, kdy se do toho vloží mocná matka Příroda. Třeba svou neproniknutelnou mlhou a ještě za tmy. Jako nedávno. Zkomplikovala mi nejen včasný příjezd do práce, ale hodila mě do tak depresivního stavu, že mi hlavou šly myšlenky, které by za jasu slunce můj mozek snad nikdy nevyprodukoval. Ovšem chápu, že každý máme skryté rezervy zkázonosného myšlení, které propuká zejména v neprostupné mlze, kdy bychom jeli rádi vydělávat na daně, ale tak nějak se stane, že sice jedeme, ale nevíme kam.

Moje schizofrenie díky mým hlasům

17. června 2014 v 9:03 | valin
Kdo pravidelně chodí číst můj blog, jistě zaregistroval, že tu a tam se změním v morče, kocoura a nebo psa. Sama už pomalu nevím, co vlastně jsem nejvíc za zvíře.. Za tohle moje vnitřní trauma mohou hlasy v mé hlavě. Jednou mňoukají, jindy hafají, v minulosti i kvíkaly po morčecím. Nabádají mě a přímo nutí, abych psala, co mi pouštějí do hlavy. A tak se měním v kocoura Číču, jehož hlas je nejsilnější, pozvolna ovšem sílí i psí hlas Žolinky a na své rozdělené psyché cítím, že boj těchto dvou hlasů bude nekompromisní a tvrdý, až mám strach, jestli taky zbyde nějaká malá část pro moje vlastní JÁ.

Píšu ti psaní, lásko moje

12. června 2014 v 22:19 | valin
Můj nejmilovanější!
Píšu ti lásko má skvělá a jediná.
Vrať se ke své kočičce. Nemůžu bez tebe žít. Slibuji, že už ti nikdy nebudu nic vyčítat. Uznávám, že jsem svoje chování k tobě leckdy nezvládla. Třeba s tvým chrápáním. Neměla jsem ti nutit na záda ten neforemný zavařovací hrnec připásaný k tvému tělu popruhy, abys nemohl ležet na zádech a tudíž nechrápal. Myslím, že malý baťoh s petlahvemi plnými písku, by bývaly udělaly stejnou službu a pro tvá drobná záda by se hodily víc. Když se vrátíš, vybereme nějaké petky spolu a pro písek bychom si mohli zajet k moři, co říkáš?

Projít časem

25. března 2014 v 13:02 | valin

Stála proti němu, vyrovnaná a klidná, smířená s osudem. Věděla, že umírá a že nic na světě to nedokáže změnit. Na její nemoc nebylo léku.
Dívala se na něj a usmívala se. Byla tak silná. Čím víc se blížila ke své smrti, tím byla klidnější a vyrovnanější.

Jak žít bez lapače snů

18. března 2014 v 7:21 | valin

Jelikož naše rodina složená z dvounožců i čtyřnožců bydlí v panelákové zástavbě,
došlo i na nás s nyní všeobecným trendem zateplování domů. Což v praxi znamená vyklidit lodžii úplně dočista do čista.

To je vražda... napsala

11. března 2014 v 8:27 | valin

To ticho je přímo vražedné. Co teď budu dělat? Jak s tím mám žít? Jak jsem vůbec mohl.. Nejsem schopen si uspořádat myšlenky. Já jí zabil. Opravdu, je mrtvá. Už nikdy ze sebe nevydá ani hlásku. Se smutkem se dívám na její něžnou hlavičku, zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Má stržený vaz. Chudinka. Začínám mít výčitky. Přece mě zase takové peklo ze řivota nedělala. Ach můj Bože, co jsem to udělal. To ticho, to ticho.. Už nikdy nebude nic jako dřív. Jak se s tím jenom vyrovnám.

Jak jsem se stala rasistkou..věci, o kterých se nemluví

5. března 2014 v 9:52 | valin

Asi před necelými třemi lety jsem s naší Felicií nějakým zvláštním nedopatřením skončila v kufru auta, které zákeřně zastavilo přede mnou a já neubrzdíla. V takových životních okamžicích se obvykle jako první pomoc volá manžel.

Pojistka

18. února 2014 v 9:51 | valin

Mám spořící životní pojistku. Ne, že bych se chlubila (ono tedy není ani čím, jelikož v případě mé smrti by rodina obdržela 60 tisíc) a nebo si dokonce touto formou hledala novou známost (počítám že za 60 tisíc by si mi nikdo na krk nepřivázal hihihihhi), ale zajímavé pro mě je, jak pojišťovna pěkně každý rok zvyšuje pojistné z důvodů, které při mé zabedněnosti nějak nechápu... tedy chápu, ale po svém.

Pokrok nezastavíš..

4. února 2014 v 12:45 | valin

No, jo, pokrok nezastavíš. Vyvíjí se rychleji, než lidé stačí zestárnout a tak tento pokrok mnohé generace přivádí k zoufalství, a nebo v lepším případě přináší komické situace, kdy propadáme trudomyslné myšlence, že jsme úplně hloupí a neschopní. Stačí koupit si novou pračku, myčku, telefon, počítač.. a je o zážitky postaráno.

Psychologie prodeje

10. ledna 2014 v 11:58 | valin

"Hele Máňo, koukej, je to ve slevě. To si koupíme aspoň 3 ne?"

"Neblázni, co s tim budeme dělat? Vždyť to na nic nepotřebujeme."

"Ale nepovídej, to se vždycky hodí. Jedno si necháme, jedno dáme mladejm a jedno do rezervy. Chleba to nejí, tak co."

Květinová inspirace

5. ledna 2014 v 11:30 | valin
Když jsem hledala inspiraci na to, abych o inspiraci napsala něco k tématu týdne, zbloudila jsem k Malkiemu a jeho slintacímu článku. Zamýšlela jsem se poctivě, na co reaguje můj slintací reflex nejvíc.

Invaze z Ruska

10. prosince 2013 v 9:48 | valin
Poslední dobou je český server blog.cz nefunkční. Český, předpoklad je, že pro čechy. Všechny, nás závislé blogery to moc mrzí a zlobili jsme se na ignoraci stížností a nevysvětlování situace. Jak si potom ale vysvětlit třeba tohle:

Tak to už je opravdu v háji

6. prosince 2013 v 18:13 | valin
Tak se nám blog sype nějak čím dál víc. Zrulcovatěl, jak vtipně napsal Malki. Sesmolila jsem odpovědi pro Bev a Radku, publikovala a kde nic, tu nic. Článek je takříkajíc v hajzlu. Tak učiním poslední zoufalý pokus v naději, po vzoru komentů, že když chci zobrazit první koment, napíšu druhý koment.Moc hezké je, že na srdci blogu se jede, jako by se nechumelilo, píšou se opěvné články a skutek utek...

Z deníku dospívajího chlapce

22. listopadu 2013 v 20:02 | valin

Stále se učím, jak nejlépe na prsa tak, abych potěšil nejen sebe, ale i jí. A ne jenom při sólových akcích, nýbrž i tam, kde se zúčastní víc osob. Tam je třeba brát zřetel na to, aby i ony, jako přihlížející, mohli vizuálně ocenit kvalitu.
Snažím se zvládat techniku tak, aby přinášela radost nejen mě, ale prostě všem zúčastněným.

Jak na to...

18. října 2013 v 19:48 | valin

"Tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se jednou přinese pivo", říká se a určitě ne zcela marně.Čím déle ovšem tento okamžik oddalujeme, nebo-li prokarstinujeme, tím lépe pro nás. Jakmile se jednou napijeme piva, těžko se budeme vracet k vodě…

Chtěla bych být introvert

4. října 2013 v 10:15 | valin

Ovlivněna Malkielovým článkem "Jsem povahový hermafrodit" jsem i já propadla touze se někam společensky zařadit. Nemám na mysli to klasické společenské rozdělení, které se jednoznačně vyjadřuje atributy, jako kolik peněz mám na kontě, kolik stál můj nový klobouk a nebo zda-li moje nová kabelka je opravdu z krokodýlí kůže. Tam mám celkem jasno a myslím, že moje okolí také. Zde není možnost jakékoliv pochybnosti pro nikoho… těžký prachy nemám, klobouky nenosím a do kabelky se mi nedávno vychcal náš kocour..

Jak se mi rozsvítilo

11. září 2013 v 8:41 | valin
Jelikož protože a poněvadž jsem od přírody hodně zvědavá, velmi mě zaujalo opravdu originálně blbé zajímavé téma týdne. Těžko ale psát o něčem, o čem člověk nemá ani potuchy, že? I když máme tolik příbuzných jako strejda Google, nebo teta Wiki, tentokrát oba zklamali na celé čáře.

Jak se stát snadno a rychle bezdomovcem

29. srpna 2013 v 11:13 | valin

První podmínkou je vlastnit PC.
Druhou podmínkou je mít emailovou schránku.
Třetí podmínkou je být trošinku a nebo více přitroublý a je slušně zaděláno.

Za krátký čas přijdete jak o PC, tak i mailovou schránku a i o všechno ostatní...

I takhle může vypadat život

17. srpna 2013 v 11:48 | valin

ON: Já se snad picnu do hlavy. Pro Kristovy rány, tohle nemůže vydržet nikdo, to co musim vydržet já. Jestlipak mi to bydlení za tenhle život s tou blbkou stojí. Když mě moje bejvalka vykopala, byl sem rád, že se do mě tahle slípka zblbla a nastěhovala mě fofrem k sobě, ale život s touhle husou se nedá ani přechlastat. Snad by mi bylo líp pod mostem. Budu si muset všechno v hlavě uspořádat. Jak se nenápadně vypařit a než seženu jiný bydlení, nesmí mít ani tušení..

No toto....

25. července 2013 v 11:10 | valin

Tak se po mé dlouhé odmlce snažím vrátit do blogového světa a tudíž si naivně řeknu, že nejsnažší bude napsat článek na Téma týdne, aby svět o mě opět věděl..
Ale chyba lávky..
Čelist mi lehce padá dolů, když vidím námět, který jsem chtěla využít pro svůj slavný Comeback..
Pod vlivem událostí, které jsem nyní prožila, mi to bere dech ještě víc, než obvykle.

Milé blogerky a milí blogeři

2. června 2013 v 20:19 | valin
Snad nebudu příliš odvážná, když si troufnu tvrdit, že mnohým z vás určitě chybí výběry článků na téma týdne stejně jako mě. Obdivovala jsem ty, kteří trpělivě vybírali a nám potom následovně naservírovali to nejlepší. Bohužel, jak většina ví, výběry skončily. Mě osobně to velmi mrzí a věřím, že i mnohým z vás to přijde líto. Proto bych vás ráda seznámila s Blogosvětem. Je to ještě zřejmě mnohým z vás neznámý blog, který kdysi založila Kerria a ti z nás, kteří ho již znají, jistě již přišli na to, že na Blogosvětu se pomalu začínají shromažďovat v komentářích odkazy na jednotlivé články, které byly nalezeny některými z nás a tak se nám líbily, že máme potřebu se o ně podělit s ostatními.

Chřest trochu jinak

30. května 2013 v 21:12 | valin

Přiznávám se bez mučení, že ve věci chřest jsem úplně zaostalá a nevzdělaná.
Nicméně toto téma týdne přece jen vzbudilo mou zvědavost a tak jsem zagůůglila, co, že, jako a proč…aby se mi rozšířily chřestí obzory. Ne, že bych bez chřestu nemohla žít, ale mám zřejmě jakousi slabou chvilku a chci být alespoň na moment in, když je ta chřestí sezóna.

Miloš Zeman alias server blog.cz

20. května 2013 v 21:19 | valin

Jsem naprosto znechucena, ne prezidentem Milošem Zemanem, jak by mohlo být pravděpodobné po jeho zářivém vystoupení u korunovačních klenotů, ale tímto tématem týdne. Tento blog jde pomalu, ale jistě do kopru. Postupně je zabíjen ve jménu peněz, ve jménu honby za jakousi ziskovou návštěvností.

Já a čas

9. května 2013 v 20:02 | valin


Čas je velice relativní, anobrž proměnná veličina. Tedy alespoň podle mě. Tohle je moje soukromé tvrzení, se kterým někteří vzdělanci nemohou souhlasit a ani nesouhlasí, ale já o tom vím svý. Já myslím, že je tak nějak úměrně závislý na věku. Když jsem kdysi byla adept povinného vzdělávání, hodina fyziky mě připadala jako věčnost. Vše bylo podmíněno tím, že fyziky jsem se bála jako čert kříže. Vlastně ani ne tak fyziky, jako jejího učitele. Ono tedy je nakonec jedno, jestli jsem se třásla víc před tím a nebo před tím, důležité je, že už tehdy jsem začala tušit, že onen učitel fyziky určitě nás malé svěřence již od útlého dětství uvádí úmyslně v omyl, že čas je fyzikální veličina která vyjadřuje dobu trvání děje, nebo okamžik. Nějak jsem tomuto tvrzení nemohla věřit, jelikož vyučovací hodina je měřena také časem a prý pro všechny hodiny stejným, ale jak mi tedy někdo vysvětlí, že hodina fyziky trvala věky, kdežto hodina třeba tělocviku přelétla v momentě. Kdyby už v té době nebyla známa Einsteinova teorie relativity, musela bych jí snad přivést na světlo boží já.

Negativní energie kolem mne

23. dubna 2013 v 13:56 | valin

Onehdy jsem se kdesi dočetla, že orchideje jsou energetičtí upíři a žijí z energie, co je kolem nich. Jelikož jsou zřejmě ale značně zmlsané, upřednostňují prý negativní energii. Čím víc negativní energie, tím víc květů. Vzhledem k tomu, že orchideje jsou moje nejoblíbenější pokojové květiny, kterých mám na parapetech oken hnedle 4 desítky a převážně kvetoucích, vyvodila jsem logický závěr, že kolem mě je samá negativní energie, ba co hůře, já sama jsem zřejmě jedna velká negativní energie.

A tak jsem se začala zamýšlet nad děním kolem sebe. A včera byl den, kdy negativní energie ve mně zřejmě vyvrcholila. Zaparkuji auto na parkovišti a za mě se postaví jakýsi umělec a já nemůžu dopředu a ani zpátky. Neuvěřitelné. Volných parkovacích míst tam má hromadu a přes to se nalepí za moje autíčko.

Projdu kolem průmyslového vysavače externího zaměstnance, vypomáhající naší firmě a jeho vysavač v ten moment přestane fungovat. Další zaměstnanec této externí firmy se mi vnucuje na kafe, zatím v pracovní době. Já nejsem proti, neb jsem slušně vychovaná a pravím, že mu kafe uvařím. Sice nemám ani kafe ani cukr, jelikož kávu nepiju a nic nesladím, ale s tím si vrásky věru nedělám, kolegové mají obě dvě ingredience. Jeho šéf mi ale upřímně varoval, naštěstí pro mě před oním žadatelem, že by se mohlo stát, že bych ho tam potom měla pořád. To chápu a tak mile zavrkám: "Tak bohužel, je vidět, že váš šéf by to nerad viděl," a s milým, omluvným úsměvem plným zřejmě negativní energie se s úlevou decentně vzdálím.

Jelikož ho zřejmě ale moje negativní energie přitahovala jako magnet, vyčíhal si mi jinde, kde už nebyl jeho šéf, aby svou prozřetelností chránil nás všechny. Na přímou otázku "Jak to teda bude s tím kafem", jsem zareagovala elegantně, hodíc to na nelibost jeho šéfa. Na další přímou otázku, že by se mohlo odbýt na jiné, než podnikové půdě, jsem zahlaholila: "Žádné rande." Následovala otázka, jestli mě může položit pár otázek.

"Jste vdaná?" moc se s tím nepáral.
"No jistě", povídám ctnostně.
"Vezmete si mě?" přiznám se, že tuhle otázku, ač jsem opravdu vdaná, jsem v životě neslyšela. Tohle všechno dění přičítám na vrub těch potvor orchidejí, které tu svou negativnost přenášejí zřejmě i na mě a já předávám dál.
"Vy jste z útulku?" optala jsem se opatrně.
Tím jsem ho se vší negativitou, co ve mně je, konečně od sebe odpudila.

Otočila jsem se k němu zády, připravená k odchodu a ještě na něj laškovně křikla: "I vy jeden svůdníku!"
Stačila jsem ještě sluchově zaznamenat poslední větu, kterou křičel již na značnou dálku:
"Já nejsem svůdník, já jsem srandista!"

A potom se to stalo. Zničehožnic se mi v ten okamžik pekelně rozbolelo koleno. Tak nevím, jestli opravdu zvolal, že je srandista a nebo jsem špatně rozuměla a bylo to třeba něco jako tankista, terorista, rasista, exhibicionista a nebo ještě něco jiného, co by mohlo být příčinou bolesti v mém nebohém koleni. Bolest to byla, jako když jí na mě někdo hodí.
Mám tedy o tom svou teorii, ale i když jsem plná negativní energie, nechci nikomu křivdit.. co když ale se mi pomstil tím, že mě třeba uřknul, že jo?
Dnes jsem musela vystoupit z pracovního procesu, kde jsem potupně pajdala a dojít k odborníkovi doktorskému. Ten mi chtěl podstoupit ještě k většímu doktrorskému odborníkovi, ale to jsem mu vymluvila s tím, že určitě existují nějaké zázračné pozitivní pilulky. Uculil se a pravil, že tedy jo, ale kdyby nepomohly, mám bez otálení přijít. Tak přemýšlím, jak by to bylo, kdybych to kafe uvařila do termosky a dala ho onomu člověku někam na zápraží.

Proč zrovna já musím mít bolavý koleno, když se mi to vůbec nehodí? Že by negativní energie a ne jen moje?

Pospíchat se nevyplácí

14. dubna 2013 v 9:35 | valin

Poslední dobou mám v životě nějak hodně napilno. Prý to tak bývá s přibývajícím věkem. Čím prý je člověk starší, tím rychleji ubíhá čas. Podle téhle teorie mě je přinejmenším již 150 let. Mám pocit, že lítám jako čokl a nikde nic nestíhám.

Onehdy jsem se přiřítila domů, vlítnu do koupelny, která ještě včera byla celkem uklizená a podlomí se mi kolena. Všude hory prádla na vyprání. Bloumám očima po obsahu nakupené hromady a hned bystře pochopím, že synek uklízel svůj pokoj. Jeho uklízení se však diametrálně liší od mého, jelikož on uklízí tím stylem, že všechny jeho oblečky,tedy i ty čisté, které by měl složit do skřínky, nahází do koupelny s tichou myšlenkou: "To jsem si zase hezky uklidil, dál se mámo postarej ty." Tentokrát ovšem kupa hadrů byla přece jenom větší, než obvykle. "Aha," došlo mi vzápětí: "Je tu i převlečení z postele, to asi zase Číča přispěl svojí troškou do mlýna."

Jelikož ale už i Číča si vybojoval místo v mém srdci, zbytečně nereptám, protože jsem už dávno pochopila, že to nemá žádný význam, hbitě tedy třídím prádlo na tmavé a světlé pro jednotlivé várky do pračky. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít už pračku v chodu, aby hromádky pokorně se krčící na zemi byly už vyprané a pověšené na šňůrách. Neprve tedy synovo skladba povětšinou tmavých triček. Ty on miluje. Černá trička s nápisem. Nevím, o čem jsem v té inkriminované chvíli házení prádla do pračky přemýšlela, zřejmě o smyslu života spojeným s neútěšlivou hromadou textilií, nicméně v onen důležitý moment jsem ty trika zapomněla obrátit rubem nahoru a do pračky je namrskala obrázky nahoru.

První kardinální chyba, jenomže bohužel ne poslední. V té rychlosti se do této prací sešlosti vloudil mimo pracího prostředku, který byl oficiálně pozván, ještě i papírový kapesník. Vešel nikým nezván a nikým neočekáván. No, co dokáže papírový kapesníček vytvořit za paseku v pračce si dovede snad každý představit. Co dokáže vytvořit za paseku na tmavých bavlněných tričkách pěkně na lícové straně si dovedu představit asi jenom já. Jelikož si myslím, že tohle se nemůže stát nikomu jinému, jenom mě.

Když jsem nebohá trika vyndala z pračky, zatajil se mi dech. Mojí odnoži jsem prakticky zničila polovinu ošacení jedním vrzem. No na to je třeba taky talent a jak je vidět, ten já mám. Pouze jsem si poopravila názor, že tahle spoušť je dílem jednoho papírového kapesníčku. Vsadím se o co chcete, že to nebyl jeden malý papírový kapesníček, nýbrž celá role toaletního papíru, která se nějakou nevysvětlitelnou a podivnou záhadou dostala do pračky. Nevím sice jak, protože si troufnu tvrdit, že roli hajzpapíru bych nepřehlédla ani omylem a tak jako jediné možné vysvětlení mě napadá, že ta mrcha pračka, co požírá ponožky, je nějakým záhadným procesem probíhajícím v jejích útrobách recykluje a za čas vyvrhne do pracího bubnu coby roli záchodového papíru. No, já chápu, že není v jejích silách ten papír odnést tam, kam patří, ale mohla by na mě alespoň bliknout kontrolkou a tak mě upozornit, že právě vyvrhla dříve pozřené ponožky, nyní recyklované v toaletní papír.

Neživ depresi pránou

7. března 2013 v 17:28 | valin

Muži chodí svoje depky řešit do hospody. Já je chodím řešit do lesa. S mými věrnými čtyřmi kamarádkami, se kterými hromadně venčíme každý večer pejsky. Poměr pejsků a majitelek se během těch společných deseti let mnohokrát změnil, někteří pejskové odešli do psího ráje, někteří byli nahrazeni jinými pejsky a někteří ne a tak se nezřídkakdy stane, že jednoho pejska jdeme vyvenčit 3 ženský. Vlastně bych to mohla podat tak, že se chodíme venčit nás 5 věrných a pejskové nás doprovázejí. Nyní je poměr 5 venčitelek na 3 pejsky. Jako skupina máme už svoji tradici a jsme celkem v místě našeho bydliště všeobecně známé. Že tam semeleme všechno, je naprosto nabíledni. I ty naše depky.

Jako třeba včera. Byly jsme čtyři s peskem Ivany a Jany. Alena přišla s informací, že existují lidé, kteří vůbec nejedí, jenom pijí a jsou živi jenom z prány. Když my, ostatní neznalé venčitelky jsme ji podrobily křížovému výslechu, co to je prána a dozvěděly se o co kráčí. Prána je tedy energie procházející vším a dodává tělu sílu, kterou potřebuje pro svou existenci, aniž by musel člověk jíst. Prý existují lidé, kteří po mnoho let nic nepozřeli, hlásala Alena. Ivana logicky zareagovala otázkou, proč teda umírali lidi v koncentrácích na hlad a proč to neaplikují v Africe, kde je hladomor. Kdyby žili z prány, nemuseli by umírat hladem, vyzněl logický závěr.

Skupinově jsme tedy přišly k přesvědčení, jak by bylo krásné, kdyby nikdo nechtěl jíst, kdyby všichni žili jenom z prány. Kdysi jsem slyšela heslo "Kurz sraní bez žraní". Možná to bylo ono, jenom se to jinak jmenovalo, ale to nevím přesně. To by byla krása. Jenomže já, protože jsem největší šťoural ze skupiny, jak mi říká neustále Alena, jsem v tom chtěla mít úplně jasno a tak jsem vyslovila podezření, že kdyby v Africe žili všichni z prány, tak že na nás žádná nezbyde a budeme mít hlad. Skupina propadla depresi. Ano, tak nějak by to bylo. Co když tý prány není dost a museli bychom si jí třeba za velké peníze kupovat. Co když by nám jí v tý Africe všechnu vypotřebovali a na nás by nezbylo. A nebo kdyby si jí z největší části nějakým způsobem nashromáždili politici.

Deprese se neustále prohlubovala. Už jsme si nepřišly jako objevitelky nového stylu života, díky jemuž jsem já na malou chvíli propadla iluzi, jak se hezky po práně zhubnu, ale začaly jsme se bát o svůj život. Co kdyby se prána na nás nedostala. A tak jsme se rozhodly mlčet. V těžké depresi jsme se rozcházely do svých domovů.

Já jsem slib mlčenlivosti ale trošku porušila, protože sice o práně nebudu s nikým mluvit, budu jako hrob, ale tak nějak to musím napsat, jelikož je to silnější než já a budu doufat, že na můj blog nikdo z Afriky, ani z politiků nechodí. Odpusťte mi kamarádky Ivano Aleno a Jano.

Cesta mé paměti v nekonečnu

26. února 2013 v 12:28 | valin

Včera jsem objevila jakousi technickou vadu na mém modrém autíčku o kterém jsem se již kdysi zmiňovala, (zde) jak mě hajzlík vypeklo hned v prvních dvou hodinách našeho nadcházejícího společného života.
Autíčko se zřejmě z mého hysterického oblouku poučilo a včera mi jasně dávalo s najevo, že má nějakou hrkací závadu v dolní části, ale že bude tak laskavo a ještě mě doveze domů, abych ho mohla hodit na krk mé drahé, technicky zdatné a lepší polovině k zajištění opravy. A mě nezbylo, než usednout do Sršně, což je naše stará Felicie, kterou jsem kdysi kvůli Modráskovi opustila, nicméně nyní jsem za ní musela pokorně přilézt a doufat, že rozmlsaná udělátky z Modráska, si vzpomenu , kam se strká klíček, který ze dvou knoflíků je na co a tak dále.

Moje paměť, co se týče Felicie alias Sršně odmítala poslušnost a zřejmě se toulala někde v nekonečnu, opakujíc dokolečka dráhu vodorovné osmičky. Budiž mi jenom útěchou, že vypařivší informace z mé hlavy putují vesmírem v kronice vědění světa Akaša.

První, co jsem musela udělat, bylo natankovat. Je až s podivem, jak se všechno, co nepotřebujeme rychle vykouří z hlavy, tedy alespoň mě.. Odemykala jsem neodemykací nádrž, hledala jsem čudlík na stažení okénka, který tam tedy nikdy nebyl a připadala jsem si docela zmatená. Do Sršně jsem usedala s dobrou radou na cestu našeho drahého taťky, určitě poskytnutou v úmyslu, aby se mi pěkně jelo: "Dávej pozor na teplotu, termostat se někdy zasekává." Při představě, že cestou do práce stačím Sršně uvařit, se mi nechtělo ani žít, natož pracovat...

Volala jsem svou bloudící paměť v nekonečnu, aby mi vyjevila, co jsem kdysi dělala, když se auto přehřívalo, ale kde nic není, ani smrt nebere. Sebrala jsem veškerou odvahu a vyrazila sem. Nejprve jsem tedy zvládla tu benzínku a jala se hystericky kontrolovat ukazatel na teplotu. Už v počátku jízdy se mi zdála teplota dost vysoká podle toho, kde byla ručička od ukazatele a tak tedy mírně vystresnutá jsem jela s modlitbou, prose o plynulou funkci skotačivého termostatu. Moje paměť bloudící po ose magické osmy se vychýlila ze své dráhy a částečně se vrátila ke své stresem trpící majitelce. Rozbřesklo se mi rázem a bylo po chmurách. Ty trubko, povídám sama sobě, na co to čumíš? Tohle přece není budík na teplotu, to je budík na tankování.

Vzpomněla jsem si. Ano, opravdu ano, třikrát ano. Okamžitě jsem se podívala na druhou stranu palubní desky, kde, jak jsem si vybavilo, byl ten správný ukazatel teploty. A ta byla zcela v optimu. No sláva. V průběhu další jízdy jsem se pozvolna rozpomínala, kterým knoflíkem bych zastavila přívod horkého vzduchu z topení, jelikož jsem si vytvářela svoje vlastní teplo svými obavami z možných komplikací a tudíž hrozilo, že se nakonec přehřeju a uvařím já. Ale moje paměť se pozvolna, ač velice nerada vracela z vesmíru a já zvítězila i v tomto souboji a proud horkého vzduchu jsem dokázala zastavit. Už jsem ani hloupě nehledala neexistující knoflík na samovolné otevření okénka, ale jako za starých časů jsem zašmátrala rukou po dveřích a našla mechanickou točivou kličku a pustila osvěžující studený vzduch zvenku.

Vydechla jsem spokojeně, a chladila si rozpálené tváře. Blahořečila jsem si, jak výbornou mám paměť. Doufám jenom, že nebudu skutečně vařit ani zítra a ani nikdy jindy, páč, kdoví, jak dlouho teď budu se Sršněm žít...

Co mi ještě přineslo 21.století?

23. února 2013 v 12:35 | valin



Orchideje, záplavu orchidejí. Moji věrní čtenáři ví, že jsem se zbláznila do orchidejí a vášeň pro ně, mě naprosto neopouští, naopak je porád hlubší a hlubší. Krutomýval to dobře rozpoznal, a v jenom komentu poznamenal, že by chtěl být v příštím životě orchidej u valin, tento názor ale bleskurychle změnil, když jsem vyjevila pravdu, že moje morče Trumbelín chodí orchideje ožírat, naskytne-li se mu příležitost. Upřímně řečeno, nemohu to mít za zlé ani Krutomývalovi, že by nechtěl být okusován hlodavcem a nemohu to zazlívat ani Trumbelínovi, protože kterému morčeti se podaří stravovat se orchidejemi, že?

Moje sebevědomí v pěstování orchidejí díky pěstebnímu poměru 32 :4, což značí 32 přeživších ku 4 umořeným za 3 roky značně stouplo. A tak jsem se osmělila a zakoupila zcela mě nový, neznámý druh orchideje. Prostě jenom tak na blint, jsem si jí vybrala, abych tak řekla na xicht, tedy pardon na květ. Obchod o ní taky moc neprozradil, byla označena jako mix. Co to je mix? Ptala jsem se sebe zcela naivně.

Ještě, že existuje strejda Gogole. Tomu říkám vynález 21.století. V jeden moment nevím nic, zagoogluju a vím fffšecko. A tak jsem díky němu pochopila, že mix je hybrid a že jsem se stala majitelkou krásné hybridní orchideje Beallara Peggy Ruth, rodu Cambria, která dokonce nádherně voní. Odborné články jí označují jako středně náročnou na pěstování. No, mohla by přežít, když je v mé moci zajistit jí letnění, zálivku dešťovou vodou, jenom s teplotou bude krapet problém, protože by chtěla spíše chladnější prostředí, ale to já jí přes chronicky otevřenou ledničku opravdu nehodlám zajišťovat, ale jako člověk, tak ani orchidej nemůže mít všechno… a tak osmělena představou pozitivní orchidejové budoucnosti jsem si zakoupila další jinou, neznámou krásku. Tady už bylo googlování nějak náročnější, nicméně jsem jí podle všech dostupných informací definovala jako hybrid rodu Dendrobium. Zatím se kochám jejich krásnými květy a Trumbelín po nich mlsně pokukuje. Tahle mrška má také raději chladnější prostředí, a tak mě napadla svatokrádežná myšlenka, že bych využila další technologií 21.století a nechala si zasklít lodžii. Sice nevím, nakolik je to rentabilní v poměru ke dvěma orchidejím, ale jak se znám, ještě není všem nákupům konec.A představa zimní zahrady se mi líbí čím dál víc.

Směle tedy tuto mojí zbrusu novou a osvětovou myšlenku přednesu našemu óóópapá. Asi se mu to nebude líbit, protože na lodžii chodí kouřit, ale já budu fikaná. Mohla bych se poradit s Mengano, jak to nejlépe navléknout, protože ona se jednou zmínila, že když chce novou kuchyň, postará se o to, aby jejího Medvěda tato myšlenka jaksi samovolně napadla a dál už jenom povzbuzuje a chválí…

Tak tohle je moje nová neznámá pravděpobobně hybrid z rodu Dendrobium...


A tohle je druhá krasavice Beallara Peggy Ruth..



A tady jsou moje staré známé věrné krasotinky






Já miluju 21.století

21. února 2013 v 17:59 | valin


Nechci psát negativní článek, jelikož jsem si koupila nové kalhoty, které mě nikde neškrtí a ještě krásné punčocháče, páč jedu v sobotu do Národního divadla. V tomto rozpoložení tedy nebudu vypovídat o problémech 21.století, jelikož každé století má svoje problémy, jako je má většina jednotlivců a je úplně jedno, ze kterého století který jednotlivec je. Jsem smířlivě naladěná a proto budu psát o radostech 21.století, tak jak je přineslo mě.

Velkou radost mě a věřím, že nejen mě, toto století přineslo s rozvojem techniky. V praxi u nás to znamená, že například na prosté zapnutí televize potřebuju3 ovladače. Tedy alespoň u nás v rodině. Není to krása? Ovladač na video, který funguje jako zesilovač, jelikož nemáme společnou anténu ani satelit, set top box má taky svůj a no a nakonec televizní ovladač. Byla jsem moc ráda, že jsem všechny tři komponenty dokázala propojit tak, že výsledek mého několikahodinového snažení byl příjem digitálního vysílání v televizi zkombinovaný s přehráváním videokazet, aniž bych se během kompletační doby na spojovacích šňůrách neuškrtila. Pamatuji si velice dobře na pocit vítězství, který jsem díky technice 21.století zažívala. A také si pamatuji velice dobře, jak tento pocit pozvolna vyprchával, když z tvrdě vydobytého digitálního příjmu na mě z obrazovky promlouvalo stále více a více reklam.O pocitu sucha a bezpečí v mých dnech, o nestárnoucí a nevadnoucí pleti pomocí zázraků kosmetického průmyslu, o lécích, bez kterých se prostě neobejdu a spoustě jiných moderních výdobytků těchto časů. Pokrok techniky vyřadil z mého života užívání videa na nahrávání, jelikož analogové video se příliž nesnoubí a digitálním příjmem Já ale dokážu bez ledasčeho žít a tak jsem došla k přesvědčení, že pro mě není rentabilní za 20 minut filmu sledovat 10 minut nalejvárny, co všechno potřebuju a musím si podmínečně pořídit.

Televizi jsem jednou pro vždy zavrhla s tím, ať se s ovladači a reklamami trápí náš taťka. Dlužno podotknout, že, sice nevím jak, ale dokázal je zredukovat na dva. Já jsem přesedlala na počítač a internet. Chytré rozhodnutí, mnohokrát jsem si blahopřála, jelikož poskytovatel našeho připojení umožňuje svým zákazníkům dívat se přes síť na televizní programy. Tady už se ty reklamy daly vydržet, protože na PC se dají v čase reklam dělat i jiné činnosti. Co se ale nedalo vydržet bylo, když před rozuzlením děje v napínavém filmu spadl net a já věděla čočku, jak to dopadlo. Můj soukromý pokrok šel ještě dál. Naučila jsem si tedy filmy stahovat. Geniální. Stáhnu, podívám bez reklam, vymažu. Jenomže všude se najdou nějaké blechy, že ano, a mě najednou nestačila paměť. Tedy ne moje paměť, s tou už jsem dávno na štíru, ale PC paměť.

Co se dalo dělat, 21.století to vyžaduje, chtělo to nový počítač. Nový počítač chce nový operační systém, nový operační systém chce nové programy. Já jsem chtěla nové kalhoty a nové punčocháče. Chápu…všechno chce své…Pokrok prostě nelze zastavit.

Vzpomínky, jak k potkanům jsme přišli

12. února 2013 v 16:13 | valin
Vždycky jsem se snažila své dva synky vychovávat k lásce k přírodě a ke zvířatům. Tento aspekt mojí výchovy byl velice snadný, protože mí synové mají lásku ke zvířatům ve své genetické výbavě. Potud tedy moje výchova byla bezchybná.

V tomto duchu jsem dost dobře nemohla odmítnout mladšího synka, když se jednou večer ke mě přiloudal s informací: "Mami, já jsem venku našel bílého potkana." Prozřetelně jsem se podívala na jeho obě ruce, byly prázdné. Naivně jsem se uklidnila, že potkan s námi není v naší domácnosti a opáčila jsem: "No a komu jsi ho dal?"

Synek se začal ošívat a to bylo zlé znamení. Po mnoha peripetiích a oklikách z něj vylezlo, že ho nedal nikomu a po delší přednášce, že by venku brzy zašel, mu z rukávu vylezl bílý potkan s červenýma očima. Myslela jsem, že padnu do mdlob.
Nemohla jsem ho ale s potkanem vyhodit, vždyť lásku ke zvířatům cítí prakticky částí i díky mě. A tak jsme si tu bílou potvoru nechali. Děti ho dali do akvária a ironií osudu bylo, že onen potkan naprosto uchvátil mého staršího syna, který ho takříkajíc adoptoval. Potkan byl samice a dostal jméno Mišule. Starší syn se opravdu staral, nějak instinktivně pochopil, že by u nás neprobíhal stejný scénář jako vždycky, to znamená, já pořídím zvíře, ty se o něj starej matko.

V té době začal už sem tam vydělávat na brigádách nějaké ty peníze, koupil tedy Mišuli obrovskou klec,
za 1 000Kč a jal se jí zařizovat. Zařídit takovou klec není žádná jednoduchá věc, alespoň mě se to tak jevilo, podle toho, že jsem doma zakopávala o samé trubice, roury a žebříčky. A taky to bylo velice časově náročné, neboť než syn stačil Mišuli vytvořit nový domov, ona v tom starém s láskou povila 7 dalších potkáňat. Ano, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Stěhování tedy momentálně nebylo možné, dle direktivy staršího syna jsme museli počkat, až vyvede svoje děti. Já tedy doufala, že je nevyvede, doufala jsem v to, že někdy se stane, že matka své prvorozené zabije a sežere, ale naše Mišule byla vzorná matka. Spolu s osudem se postarala o to, aby všechna její dítka dospěla u nás. Jakmile potkánci trochu vyrostli, usneslo se, že je nabídneme do dobrých rukou. Syn mezi svými kamarádkami objevil jednu zvlášť fundovanou odbornici, která rozpoznala, že naše rodina vlastní 5 chlapečků a 2 holčičky. V tomto poměru pohlaví jsme dali nabídku na internet. Zájem byl, potkani byli opravdu hezcí, bílí s černou malbou na hřbetě a s černýma očima. No co to ale bylo platné, když ona pohlavní poradkyně potkany diagnostikovala úplně obráceně.

Bylo to 5 holek a 2 kluci. A tak nám řízením osudu zbyli všichni.
Koupila se tedy další klec za 1 000Kč a po zralé úvaze děti přišly na to, že by bylo dobré dát dvě na sebe, aby tam těm potvorám mohly zbudovat parádní prolejzačky. Po další zralé úvaze děti bystře přišly na to, že se musí koupit další klec za 1 000 Kč, jelikož se musí rozdělit samci od samic. Dál už to šlo splavně. Odstřihnout dno od jedné, přidělat jí na druhou. Marně mladší odnož radila té starší: "Uřízni to pilkou vole!" Ne to by nebylo správné a tak se koupily pákové kleště za 1000Kč

Vybavení různými hamaky, tunýlky a kolotočem troufnu si typnout vyšlo na nějaké 4 000Kč.
A vrcholem bylo zakoupení skartovačky za další 1 000Kč, protože potkánci potřebovali natrhaný papír. To že se pro ně skartoval můj bílý křídový papír jsem už ani nekomentovala. Moje ironické poznámky jako: "Za to, co jsi nacpal do těch potkanů, už bys měl auto, a nebo kupuj jim raději zrní, než textilní hamaky za 350Kč", zůstávaly nevyslyšeny.

Vím, čím jsou rodiče povinováni dětem a tak jsem si na ty mrchy zvykla. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Musím říct, že jsou to silně sociální zvířata a lidé by se od nich mohli lecčemus přiučit. Tak jsme žili pospolitě lidi a potkani, až do té doby, než začali děti naší Mišule umírat. Jelikož Mišule se zřejmě dopustila incestu a proto se asi ocitla bezprizorní na mrazu, u všech jejích potomků se vyskytly nádory a boule. Ona zasloužilá matka je přežila všechny ještě o dobrý rok. Ač byla z našich domácích zvířat nejmenší, dokázala si zjednat respekt.
Bál se jí pes i morče. V závěru svého plodného života se jí podařilo přehlodat jakousi šňůru, vyhodit pojistky v celém bytě a navzdory tomu všemu, přežít.

Nevím, jestli to bylo vlivem elektrického proudu, ale je fakt, že poslední půlrok svého života měla jakousi nadýchanou srst. Když umírala, brečela jsem. Vnesla nám do života chaos, který trval po celý její život a změnil životy i nás všech.

Ohnění

13. ledna 2013 v 18:35 | valin
Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když
sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,
zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře
na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,
které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho
večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků
na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali
až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních
letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,
tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,
aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel
jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.
Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě
části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou
sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,
který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom
okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky
se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel
chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,
čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo
úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil
by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.
Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,
že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.
Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,
nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.


Jak krotil živel

12. ledna 2013 v 11:02 | valin
Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,
já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha
okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,
tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý
choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat
a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům
konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla
připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme
v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.
Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,
mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět
zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,
jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...
kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.
Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku
plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.
Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět
sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.
Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo
vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela
utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam
nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,
ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho
náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,
kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,
vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,
ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého
obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení
v kamnech.



Plány budoucího trosečníka, tedy mne

1. ledna 2013 v 17:59 | valin
Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem
vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru
nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,
kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými
se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.
Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,
že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ
a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,
aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně
nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě
nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,
která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout
na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně
bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,
protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,
protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,
nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti
poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva
prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,
což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka
zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala
sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,
to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,
mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat
a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé
ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.



Když andělé pláčou

19. prosince 2012 v 7:29 | valin
Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,
jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno
kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,
kolik ještě máme společného času?

Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

8. prosince 2012 v 18:06 | valin
Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase
do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj
drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se
už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám
přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.
Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť
neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,
ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě
pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,
že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze
Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,
jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na
první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta
dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,
že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň
ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..
a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám
místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili
a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky
nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze
zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce
a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,
že když se ztratím, zase se dokážu najít.

Konec světa přichází 21,12,2012

5. prosince 2012 v 18:56 | valin

Tak tímhle nesmyslem nás masírují média už pěknou dobu
a spousta lidí se tím až chorobně zaobírá.
Zcela to nechápu, můj selský rozum mi říká, že od dob mayské kultury
(konec světa se předpokládá mimo jiné i podle toho, že končí mayský kalendář)
se několikrát změnil rytmus kalendářního zaznamenávání.

Velká říjnová revoluce vypukla v listopadu, tak je docela pravděpodobné,
že konec světa bude až po vánocích. Budu tedy opět muset koupit
vánoční stromeček a dárky.
Kapra tedy ne, protože se nemůžu koukat na vraždu v přímém přenosu
a nebo snad dokonce sama vraždit..

A tady bych spojila příjemné s užitečným.
Shodou okolností jsem na srdci blogu četla článek, jak si zvýšit
návštěvnost na blogu.
Jako rada bylo doporučeno publikovat články s takovým názvem,
které jsou často vyhledávané čtenáři přes vyhledávače,
které je směrují mimo jiné i na server blog.cz.
Tak, že jsem teď jsem vytvořením nesmyslného článku učinila
nesmyslný pokus o zvýšení návštěvnosti...

Sice nevím, jestli to až tak potřebuji k životu, ale nesmysl je nesmysl...
a také téma tohoto týdne..
Závěrem bych chtěla doporučit, máte-li nějaké příbuzné a nebo známé v zahraničí,
kteří mají také strach z konce světa, předurčeným na 21,12,2012,
pozvěte je do Česka, kde jistojistě přežijí,
protože Česko je o 30 let pozadu...

Jak neřešit samotu

27. listopadu 2012 v 19:54 | valin
Ne asi zcela marně se říká o manželství, že je jako nedobytná pevnost.
Kdo je vevnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř.
Asi to neplatí tak doslova, podsunume-li za slovo manželství slova
dlouhodobý vztah, rovnice se nám stává tak trochu nerovnicí,
protože zdrhnout ze vztahu bývá snažší, než zdrhnout z manželství.

Sice díky mému blogování už tuším, že jsou výjimky,
pro které dlouhodobé vztahy jsou přímo nepředstavitelné
a zabijácké (viď Krutomývale, tebe Ego do této mývalí kategorie
už nemohu zařadit, i když ty sám rád ses do ní často pasoval).

Většinou ale každý hledá v životě nějaký únik před samotou
a spousta nešťastníků doufá, že něco takového najde ve vztahu.
Nechci příliž zobecňovat, vím, že existují výjimky,
(těm všechna čest), ale v podstatě má rada pro všechny,
co chtějí samotu řešit vztahem je:
Pořiďte si raději, psa, kočku, hroznýše královského,
nebo třeba medvídka mývala. Je to mnohem levnější
a ušetříte si spoustu nepříjemností. Nikdo Vám nebude nic vyčítat,
poučovat vás, jak si máte zavázat kaničku u boty
a když vyčítající protějšek převezete tak, že si koupíte boty
na suchý zipy, nebudete muset čelit hysterickému výjevu v celé svojí kráse.

Sice můžete namítnout, že, to co píšu je pustá volovina,
ale za čas by na moje slova ve většině případů stejně došlo.
Prostě to tak je. Samota není tak špatná, když se jí člověk naučí podvádět.
Můj drahý manžel byl celý týden mimo náš společný domov. Měla jsem
trpět samotou, ale světe zboř se, musím přiznat, že jsem strávila krásný týden.
Idylické večery, kdy neřvala televize do pozdních nočních hodin,
s přepínáním programů jako zvláštní bonusy, klidné ranní vstávání do práce,
kdy se mi nikdo nemotal ani na WC ani v koupelně, dny bez dohadování
a jedovatých poznámek, že nemáme chleba, máslo, salám.
Dialogy typu mám jenom jednu ponožku, nebo tady jsem měl štípačky
na nehty a už tu nejsou, mě opravdu, ale opravdu nechyběly.

Prostě idylka. A tak se mi na mysl vnutila svatokrádežná myšlenka,
že samota je moc prima a že by nebylo marný
to zařídit nějak nadýl,.. ne-li napořád. No asi to neprojde,
ale sním o tom s otevřenýma očima.
Věřte tedy, že moje rada je naprosto upřímná, protože vím,
o čem mluvím. Ale zase na druhou stranu chápu,
že Ti, kdo jsou momentálně venku před pevností osamoceni,
nemohou věřit někomu, kdo je v pevnosti.
No děj se vůle Boží, já to s Vámi myslela dobře.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

22. listopadu 2012 v 20:37 | valin
U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje
můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,
ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,
že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru
různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,
že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,
ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází
v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník
aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu
zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý
výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku
s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,
proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí
a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,
než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství
materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě
bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,
ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,
mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové
porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila
nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další
z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky
a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku
ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,
na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..
Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,
že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno
a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,
by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,
budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,
přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní
žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela
jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec
poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost
a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,
který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti
mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Jak ze mě moje rodina udělala osobnost

13. listopadu 2012 v 22:09 | valin
Byla jsem už moc dlouho bez vlastního domova a přímo fyzicky jsem toužila
po teple domácího krbu. Po zralé úvaze jsem si tedy řekla, že už je nutné
jednou provždy se někde natrvalo usadit. Toho nekonečného toulání už
mám dost. Od té doby, co jsem ztratila svůj minulý domov jsem hledala
něco.. něco, co by dalo smysl mému životu.

Nechci být už sama, nechci být opuštěná. Chci přece také k někomu patřit.
A tak jsem vymyslela plán. Usadím se v nějaké rodině. Vybírala jsem dlouho
a pečlivě. Moje volba padla na čtyřčlennou domácnost, kde převládali muži.
Tři muži a jedna žena. Věděla jsem, že pro muže mám své kouzlo
a opravdu to bylo až nepřekvapivě jednoduché.

Stačilo dát najevo, jak dokážu být přítulná, milá a poddajná.
K realizaci svého zabydlovacího plánu jsem využila nejmladšího, který propadl
mému kouzlu nejdříve. Neváhal ani na okamžik a pozval mě do jejich rodiny.
Bylo tam tak krásně, teplo, útulno, moc se mi tam líbilo.
Muži této úžasné rodiny mě začali obdivovat velice záhy všichni do jednoho.
Lakomí nebyli, dostala jsem skvělou večeři, jenom Ona koukala jako bubák.

Snad tušila, že všechnu pozornost jejích mužů strhnu na sebe a žárlila,
snad ve mě viděla konkurenci. Budu se muset hodně, přehodně snažit,
abych se vlichotila do Její přízně. Nebude to vůbec jednoduché.
Pro začátek ale úplně stačilo, že mě neposlali pryč. Když zjistili, že nemám kam
jít spát, dovolili mi spát u nich. Byla jsem moc ráda, nechtěla jsem se zase vracet
do tý špinavý díry, kde jsem byla nucená přespávat.

Nejmladší chtěl spát se mnou, ale Ona to nedovolila. Neměli sice žádnou
jinou postel volnou, ale ustlali mi na zemi na čisté dece. Po tom, co jsem si
zažila před tím, připadala jsem si jako v ráji. Teplo, plné bříško, to byla pro
mě hotová slast. Nepotřebovala jsem ani její muže, byla jsem maximálně spokojená.

S Ní to ale bude těžké. Tušila jsem, že když si Jí dokážu naklonit na svou stranu,
mám vyhráno. Ale jak to udělat? Ona se ale se mnou moc nebavila, já jsem
se snažila být Jí pořád nablízku a co nejoodaněji na ní koukat, aby se nebála našeho
soužití. Bylo to málo platné, chtělo to nějaký silnější kalibr. Snažila jsem se
celou svou duší se jí neznelíbit, neplést se jí do cesty, dávat Jí najevo,
jak mi od Ní chutná vše, co uvaří a co mi dá k snědku a vyjadřovat vděk každou
minutu. Tohle nemohlo nezabrat. Cesta k jejímu srdci byla dlouhá a trnitá,
ale nakonec se ledy prolomily. Stalo se tomu asi 14 dní po mém nastěhování k nim.
Já jsem dostala jakýsi záchvat, udělalo se mi moc špatně a celá jsem se slabostí
třásla. Žádný z mužů nebyl doma, jenom Ona a já. Ona, když viděla,
že sotva stojím na nohou, mě vzala do náručí a konejšila. Cítila jsem,
že o mě má strach. A tak se to stalo. Nebyla už jsem pro ni nezvaný host.

Konečně jsem zcela patřila do rodiny. Konečně jsem s nimi byla opravdu doma.
Byla jsem tak šťastná, že slabost odešla, já se cítila líp a líp a v duchu jsem Jí
slíbila, že budu poslouchat na slovo, že si nebudu nikdy nic vynucovat, že budu
trpělivě čekat, až na mě bude mít Ona čas a bude si se mnou chtít povídat.
Mám Jí ze všech nejraději a myslím, že Ona mě má také moc ráda.
Každou její volnou chvíli jsme spolu. Buď mi něco povídá a nebo spolu jen tak
mlčíme. Její muže mám také ráda, ale pro ni bych dokázala i umřít.
Je to přece moje milovaná Panička. Haf.





Moje hříšně poklidná sobota

11. listopadu 2012 v 13:08 | valin
Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom
na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím
ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu
a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,
protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla
jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,
páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený
program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to
chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,
co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět
na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne
a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.
Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije
jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.
Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy
i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,
to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní
menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.

Všechno souvisí se vším

6. listopadu 2012 v 22:42 | valin
Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu
v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou
láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,
bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu
žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty
a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,
tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,
kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu
nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná
a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu
pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem
zvolila variantu druhou.
Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a
důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si
do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.
Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných
na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,
když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.
Ale někdy je to fakt fuška..
















Rozhovor versus samomluva, to vše potřebuje slova

1. listopadu 2012 v 8:01 | valin
Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.

S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"

Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.

Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?




 
 

Reklama