Pohádky pro odrostlé děti na TT

Dost bylo snů aneb všechno jinak

22. dubna 2016 v 7:44 | valin
Dlouhý, Široký a Velkohubý.
Král Lakota se chystal na zasloužilý odpočinek v rámci 2 pilíře českého důchodového systému. Starosti mu však dělal jeho jediný potomek, nezdárný syn Pošuk, Lakota si nedovedl představit vládu prince Pošuka, po svém odchodu do domova důchodců. Mělť zcela jasnou představu o tom, jak Pošuk rozfofruje nastřádaný královský poklad při karbanu, chlastu a s lehkými ženštinami. Jedinou naději spatřil v tom, že se Pošuk ožení a nějakou chytrou ženskou, která ho srovná do latě.

Předpisy pro čarodějnice

30. dubna 2013 v 13:44 | valin1
Dostala jsem poštou

Výňatky z vyhlášky o bezpečném létání na koštěti.

Byla jsem vtažena do současného blogového dění

29. listopadu 2012 v 7:47 | valin
Mengano mě pozvala do blogového letadla, tak, že jestli budou někoho zajímat
moje odpovědi, tady jsou:

1. Do jaké míry se ztotožňuješ s pořekadlem "bližší košile než kabát"?
Stoprocentně, protože košile je zcela jistě blíže k tělu než kabát.
Ale zase na druhé straně kabát je přeci teplejší, než košile, to dá rozum
do čepice, ale o tom už to asi není..

2. Dovedl/a bys odpustit svému blízkému člověku něco opravdu hodně
špatného?
To záleží, jak by byl blízký, a není blízký jako blízký...

3. Existuje na naší současné politické scéně alespoň jeden člověk,
o kterém můžeš říct, že si ho lidsky vážíš?
Snad Táňa Fischerová, její životní zkušenosti jí dodávají lidskosti.

4. Proč chodíš/ nechodíš k volbám?
Chodím, chodím, bohužel s tím efektem, že mnou vybraná strana
nikdy neprojde. Asi nemám ten správný politický vkus.

5. Myslíš, že je možné vydržet s jedním partnerem celý život?
Možné to je, ale je to skutečně nutné?

6. Bojíš se budoucnosti?
Musím přiznat, že určité obavy mám..

7. Která je tvoje nejlepší vlastnost
Proč ses raději nezeptala na nejhorší? To by mi šlo daleko líp..

8. Myslíš, že by se mělo povolit užívání lehkých drog (např. marihuana)?
Já bych se s tím nepárala, povolila bych to. Zakázané ovoce nejvíc
chutná a myslím, že horší by to nebylo, než je to nyní.

9. Existuje něco, bez čeho si svůj život nedokážeš představit?
Ano existuje, bohužel se už nyní srovnávám s tím, že se budu muset naučit bez toho žít..

10. Existuje něco, co k svému životu vůbec nepotřebuješ?
Vše, co nemám, nepotřebuju, a ještě i spoustu dalších věcí co mám..

11. Šly ti moje otázky hodně na nervy?
Nešly mi na nervy ani trochu, řetězovky nemám ráda,
ale tohle je pěkný nápad, a příležitost, jak se o druhých něco
dozvědět. Tak, že jsem se ráda zúčastila a dovolím si na svém
blogu vyvinout též otázky pro všechny blogery, kteří se budou
chtít zúčastnit nehledě na to,
jestli už byli pod palbou a nebo ne..

Ptám se:
1) Koho upředňostňuješ více, Jasoně a anebo Drsoně?
2) Znáš song "Když jsem takhle po ránu točil klikou lanovky?
3) Máš zkušenosti s tím, že pýcha opravdu předchází pád?
4) Víš, co jsou to škrkny?
5)Jakou bys přiřadil/a/ ke svému jménu barvu?
6)Co myslíš, je smrt definitivní konec a nebo jen začátek něčeho nám neznámého?
7)Co si myslíš o telepatii?
8)Vidíš nějaké opravdu účinné východisko ze současného světového marastu?
9)Co bys na sobě chtěl/a/ změnit?
10)Co je pro tebe momentálně nejdůležitější na světě?
11)Proč si vlastně začal/a/ blogovat?

Otázky pro:

Janinka
Domovina
Bev
Děvče od vedle
Mengano
Helena
Ivet-pe
VendyW
King Rucola
TlusŤjoch
Čerf
Miloš
a všechny další, kteří by se chtěli dobrovolně zúčastnit.







o víle Marjánce

18. září 2012 v 18:21 | valin1
Většina dětí na světě ví, že každý druh kytičky má svou vílu.
Taková květinová víla je duší květin a její život je spjat
s každou jednotlivou kytičkou.
Máku vévodí víla Maková panenka, pampelišce princezna Pampeliška
a víla Marjánka byla dušička kytičky marihuany.
Marjánka přes to, že pečovala o květinky, které dokázaly
vyrůst do obrovských rozměrů, byla smutná víla.

Nemohla se radovat ze sluníčka, neviděla jeho východ ani západ,
neviděla noční oblohu plnou hvězdiček ani mráčky prohánějící se po modré obloze.
Zatímco její kolegyně v červené sukýnce Maková panenka
hopsala radostně po makových polích, koketovala s motýlem Emanuelem,
Marjánka byla stále sama. Její kytičky byly neustále někde zavřené a zamčené,
pod nějakým umělým sluncem, které bylo studené a namodralé
a když vyrostly, přišli nějací lidé se šikmýma očima a všechny kytičky uřezali.

Někdy se ale stávalo, že přišli jiní lidé ve stejnokrojích,
kteří její milé kytičky nenechali ani dorůst, ale vytrhali je celkem ještě maličké.
Marjánka často plakala, protože přece věděla, že její kytičky
jsou stejně důležité jako třeba kytičky Makové panenky, ba možná ještě důležitější
a naprosto nechápala, proč nesmí užívat svobody, nechápala, proč musí být neustále pod zámkem.

Vždyt její kytičky by pomáhaly mnoha lidem, věděla Marjánka.
Její kytičky mají totiž kouzelnou léčivou moc. Zastavují lidské nemoci,
pomáhají nemocné lidské kůži a lidé jsou díky nim nějak veselejší.
Marjánka tolik toužila po svobodě pro své kytičky, záviděla Makové panence
a vzpomínala na princeznu Pampelišku, která měla také velice pohnutý a smutný osud.

Možná ale, že se jí blýská na lepší časy, možná že se bude stěhovat někam daleko
do jiné země, kde bude moci volně dýchat.
Vítr se k ní totiž jednou protáhl klíčovou dírkou
a přinesl jí zprávu, že přibližně do dvou let jí bude dovoleno,
aby mohla svými hojivými lístky, ba i květy legálně léčit nemocné lidi
a přinese velký zisk nějakým hodným společnostem,
které jejím kytičkám propůjčí místo na slunci a to ne ledajaké,
ale krásně vybrané a přichystané tak, aby se jejím kytičkám co nejvíce dařilo.

I Maková panenka jí bude závidět, protože maková pole jsou sice krásná
ale vznikla samovolně a necíleně, kdežto pro ni, pro Marjánku
budou pole zřizována. A to už je něco. a co tam bude motýlů.....






Pohádka o mašince na těžkou dobrou noc

31. srpna 2012 v 12:33 | valin1
Milé děti,dnes vám budu vyprávět pohádku o jedné kouzelné mašince.
Byla nebyla jedna moc a moc šikovná kouzelná mašinka. Proč byla kouzelná, ptáte se jistě.
Inu proto, že měla pěkně barevné vagonky. Červený a modrý, zelený, oranžový a mnoho jiných,
už ale ne tak pěkně zbarvených. Byl tam dokonce i černý vagonek, ale vůbec nebyl smutný.

Cestovat v takovém vláčku se podařilo málokomu, ale kdo si jednou sehnal cestovní vstupenku,
získal pocit naprostého bezpečí a mohl si užívat komfortního luxusu.
Interiér například červeného vagonu byl vytapetován rozkošnou tapetou s třešničkami,
v modrém vagonu zase na zdi něžně poletovali modří ptáčkové. Většina vagonků byla plně obsazena, ale přece jenom některé vagonky zely prázdnotou. Jako ten zelený.. například.. byl opuštěný a plný pavučin.

Nikdo se v něm už nevezl. Lidé, kteří v tomto zeleném vagonku dříve cestovali, museli vystoupit.
Některým se podařilo přestěhovat se do vagonku jiné barvy, ale to byli ti šťastnější.
Ostatním zbyly jen nostalgické vzpomínky i když ti přičinlivější si dokázali z ukončeného cestování
odnést vzpomínky, ze kterých se dalo pěkně žít i v klidu, bez cestovního ruchu.

Zato v modrém a oranžovém vagonku se žilo čilým společenským životem.
Je sice pravda, že modráci a oranžováci se něměli moc v lásce, ale když bylo třeba semknout se proti vetřelci z jinak barevného vagonu, byli zajedno.
Vláček byl vybaven i přepychovým spacím vozem.
Takzvaný spacák nejvíce využíval jeden starší pán z černého vagonu, který si do spacího vozu chodil moc rád zdřímnout, což při jeho věku je věc zcela pochopitelná. Spací vagonek byl zřejmě opředen zvláštním fluidem, které působilo
na všechny zde přítomné cestující, neboť i jiní cestovatelé si zde užívali poklimbávání.

Když si všichni dosyta odpočinuli, mohli se přemístit do jídelního kupé, jehož kouzlo spočívalo
v nepřekonatelném menu, které bylo prakticky zahrnuto v ceně cestovního lístku. Božská mana byla servírovánana zlatých podnosech a kdo by odolal, že?

Pan vlakvedoucí svůj vláček řídil pevnou rukou, nedbal žádných připomínek, rad ani protestů,
jelikož byl posedlý myšlenkou řídit svůj vlak, dokud bude energie stačit. Nedbal ani na to, že kotelník moc topí a kouř z lokomotivy zamořuje krajinu, nedbal na u kolejiště stojící rozezlené postavičky, které hrozili pěstičkami jedoucímu vláčku. Byl tak oslněn svou mocí, že může řídit tak silný stroj, jako je lokomotiva, že si ani neuvědomoval, jak sám poslouchá přátelská doporučení, kdy má zmáčknout jakou páčku.
Nevěděl ani, že vláček na to, aby mohl jet, potřebuje koleje, potřebuje předem dobře připravenou cestu.
Nevěděl ani, že když vlak rozjede moc a moc rychle, zaviní vykolejení. To všechno nevěděl a nebo snad nechtěl vědět.

Netrápilo ho ani pomyšlení, co by se stalo, kdyby někdo zatáhl za záchranou brzdu. Ale kdo by to dělal a taky proč.
Ten někdo by musel být slepý, aby ho neoslňoval třpyt a lesk zlatých předmětů a musel by být hluchý, aby neslyšel šustění bankovek. Ale takoví lidé v tom honosném vlaku nebývají.
Když snad by se nedopatřením osudu nějaký takový pochybený cestující čistě náhodou vyskytl,
byl by brzy kolektivně vyobcován.

A tak mašina jede dál, cestující si chrochtají - jedeme dál - a ani trochu nejsou znepokojeni tím, že by kdosi zvenčí mohl na koleje navalit obrovský balvan a nebo ještě hůře, koleje vykutat a použít pro vlastní obohacení tím, že by je odprodal do sběrných surovin.

 
 

Reklama