Moje povídky na téma týdne

Novodobý Metrix...

26. října 2016 v 11:10 | valin
Zase ta stejná noční můra. Hrůzný sen, znovu a znovu se opakující.
Prudce vstala na posteli, zborcená potem, její mozek byl blokován, jak přetížená kalkulačka.

"Co to je? Co to jenom je? Je to realita, sen, nebo novodobý Metrix? Nestačím vůbec své myšlenky zpracovávat. Proletí rychlostí světla a zmizí do tmy."

Poslední den

10. ledna 2016 v 12:48 | valin
Věděla, že již nemůže nic odkládat. Ani o minutu. Čas pracuje proti ní a její malé dcerce. Vše již měla mnoho dní do detailu promyšlené. Jen si nebyla jistá jednou věcí, jestli to opravdu dokáže. Ale musí. Nervózně si pohrávala s přívěskem na svém štíhlém krku, který měl tvar křížku. Její dcerka seděla na koberci se stavebnicí a plně se věnovala tvoření jakési obrovské stavby. Vlastně ji už měla vystavěnou, když se na matku obrátila s otázkou:
"Mami, chtěla bych dát Josefínka dovnitř, ale nemůžu, nejdou mu zout botičky. A v botičkách on tam nesmí, víš?"

Plastový novověk - závěr

10. března 2015 v 8:13 | valin
Trpělivě studovala jednu knihu za druhou, dnes již věděla, že jsou to encyklopedie. Dozvídala se, že lidé nejen válčili, ale také mnoho času věnovali různým výzkumům. Některé byly přínosné, ale vždy se našla nějaká společnost lidí, která tyto výzkumy dokázala zneužít proti ostatním lidem ve jménu svého prospěchu.
Dočítala se o biologických, chemických i jaderných zbraních, vyzkoušených na nic netušících tehdejších obyvatelích. Shlédla tisíce obrázků znázorňující nukleární pokusy. Atomové a neutronové bomby jí naháněli tu největší hrůzu. Tyhle objevy byly tak nebezpečné, že mohli zničit celou planetu.

Plastový novověk - pokračování 3

9. března 2015 v 13:41 | valin
Ami věděla o místě, kde se takové svazky vyskytovali. Měla je vlastně vždycky na očích a nikdy se nezamýšlela, na co jsou dobré. Až teď pochopila, že ta podivná skládanka, o kterou se starala jako o pevný jednolitý i když zvrásněný celek, se vlastně sestává z obdélníkových předmětů, které se dají opatrně vyjmout. Vyjmout, vzít do ruky, prohlížet, listovat a poznávat.

Plastový novověk - pokračování 2

5. března 2015 v 12:47 | valin
Hledala cesty k minulosti. Bloumala po muzeu, jako osoba s prověrkou "přísně tajné", mohla prakticky do všech částí 14.tého suterénu. Muzeum bylo plochou opravdu rozlehlé a Ami nechtěla zbytečně vzbuzovat podezření, že se pohybuje jinde, než na jejím specializovaném pracovišti.
Často ve své jednotce přemýšlela o starém světě, o lidech v něm a o jimi vyráběných předmětech, které jí naprosto fascinovaly. Hledala nějakou logickou cestu, jak se dostat k informacím z minulosti. Nepochybovala, že v muzeu takové informace jsou, jen nevěděla, kde a jak je hledat.

Plastový novověk

3. března 2015 v 21:31 | valin

Když se Ami vrátila do své bytové jednotky, unaveně dosedla do plastového křesla. Její pohled bloudil po místnosti a zastavoval se na jednotlivostech. Plastový konferenční stolek, nejmodernějšího designu, dokonale imitující bydlení začátku 21. století, vyváženě formovaná plastová křesla, též inspirovaná minulostí a vlastně vše, čeho se její pohled dotkl, bylo z různých druhů plastů, které 22.století dokázalo vyvinout.

Šílený mozek

4. září 2014 v 17:10 | valin
Lidský mozek, ta veliká nerozluštitelná záhada mě fascinovala od let, co jsem rozumem chápal, že všechny veliké a převratné myšlenky vznikají v mozku. Studoval jsem s pílí velmi zaníceného studenta a snažil jsem se své poznatky využívat při svým pokusech. Mým cílem bylo extrahovat mozek ve speciálním fyziologickém roztoku ho udržet aktivní a pomocí speciálních senzorů z něj snímat myšlenky. Zpočátku jsem neměl dost biologického materiálu, ale později, když jsem se stal zaměstnancem patologie, jsem mohl neomezeně experimentovat. Uznával jsem, že můj mozek podle mé teorie musí být svým způsobem šílený, ale na druhou stranu jsem si byl vědom, že jen šílené mozky vyprodujují šílené věci, které mohou být převratné a měnit budoucnost..

Zkáza přetechnizovaného světa

3. dubna 2014 v 13:49 | valin

Když se v roce 2150 potýkalo lidstvo planety Tenox s nemocí rychlého stárnutí, hrozilo veškeré populaci prakticky vyhynutí. Noví lidé se sice rodili, ale jakýmsi neznámým vlivem většinou velmi rychle zestárnuli, aniž by se stačili reprodukovat. Klónování, jediný dovolený a možný způsob množení, byl prakticky vyloučen, jelikož nakažené buňky neměly potřebnou kvalitu, v důsledku zrychleného stárnutí byla vyloučena jakákoliv reprodukce.

Neuskutečněné fantazie

25. února 2014 v 8:23 | valin

Přes tvář se mu rozlíval samolibý úsměv. Zvítězil. Dokázal to. Jeho objev přetvoří celou společnost. Pro něj. Se zavřenýma očima vdechoval vůni koňaku z veliké baňaté sklenice a snil.

V duchu viděl film. Jeho film o budoucí realitě. Sice to nebude hned, bude muset být trpělivý, ale nyní už má výsledky a jistotu. Změní celý svět.

Stáří budoucnosti

15. února 2014 v 9:51 | valin
Pětašedesátiletý učitel Harmáček se upřímně těšil na penzi. Pomyšlení,, že do vytouženého odchodu na zasloužený odpočinek ho ještě dělí doba pěti let, bylať pro něj noční můra. Velice nerad se před žactvem zjevoval v pomočené nohavici a nezbývalo mu tudíž řešit problém jaksi po svém. Jeho zbytnělá prostata si žila vlastní močopudný a nemočopudný život a když se jí zachtělo, nestačil se ubohý učitel doploužit na záchodky a mnohdy si potupně cvrnkl do kalhot. Vymysliv tedy řešení, vzal si do třídy bažanta, ukryl ho ve skříni a poté, podle potřeby do ní "často chodíval pro různé učební pomůcky."

Naplněná láska

25. ledna 2014 v 17:39 | valin
Oliver miloval. Ač si byl dobře vědom toho, že jeho vroucí láska nemůže mít nikdy odezvu, miloval oddaně a věrně. Sám si uvědomoval marnost svých citů, které nikdy nemohly být opětovány. S tímto faktem ale byl naprosto smířen.. Ta, kterou uctíval jako bohyni, měla srdce z kamene. Její ledový chlad však nemohl nikdy uhasit žár jeho vroucího srdce.
Oliver i přes to, byl velmi šťastný. Stačilo mu, když směl obdivovat její dokonalost. Byla opravdu mistrovsky vyvedená. Obdivuhodná klenba jejího čela ho nikdy nepřestávala fascinovat. Hluboce posazené a stále jakoby zasněné oči, často vídával ve svých snech. Nádherné ruce s dlouhými prsty, na které ve snění navlékal prsten. A rty…prostě nádherné.

Nejtemnější noc

16. ledna 2014 v 20:36 | valin
Noc byla neobvykle tichá a podivně osvětlená bledým měsíčním svitem, který vrhal na popraskaný chodník bizardní stín postavy, kráčející osamělou ulicí. Anna se s jakousi nevysvětlitelnou vnitřní hrůzou dívala na temně modrou oblohu, zesvětlující se jen v těch místech, kam dosvítilo světlo z měsíce, zlověstně zářícího v celé své úplňkové děsivosti.

Trvalé pouto

21. prosince 2013 v 11:34 | valin
Mráz vyčaroval na zamrzlých oknech nádherné bílé květiny fantastických tvarů a malá Alenka seděla u ukna a mezi zamrzlými vzory pozorně sledovala, jak se z nebe sype sníh. Bílé vločky se snášely z oblohy s úžasnou lehkostí a tichounce zasypávaly vše, co bylo na dohled.

Složité vztahy

19. prosince 2013 v 18:34 | valin


"Pane dochtor, dejte mi ňáký to zobání na nervy, nebo si na sebe namouduši sáhnu."
Psychiatr Hanuška si prohlížel svého nového pacienta, který seděl naproti němu s povislými rameny a poraženeckým výrazem.
"To není tak jednoduché pane Opatrný, zkuste mi povyprávět, co vás trápí."
"Co mě jako trápí? No vona, moje drahá manžéélka. To byste nevěřil pane dochtor, co já zkusim. Co všecko já musim, aby byl doma klid. Přetrhnout se můžu a klid stejně nejni. Už jsem z toho celej zmoženéj."
"A vy myslíte, že vám tyhle problémy se soužitím manželky vyřeší nějaké léky?" opáčil psychiatr.

Jak nerandit...

10. listopadu 2013 v 14:09 | valin

Neříkám, že to není střihoun. Metr devadesát, atletická postava. Tyhle typy jsou od ženskejch dočista zkažený. Mají to s nima totiž hodně jednoduchý. Na rozdíl od těch, které Matka příroda jaksi ošidila., jak na vzhledu, tak i na inteligenci…

Magická Praha

10. října 2013 v 14:27 | valin

Bylo už hodně k půlnoci, když se vracela domů. Tiše sněžilo a noční město vyzařovalo sváteční náladu. Měla ráda tenhle předvánoční čas, milovala vyšňořenou Prahu, připravenou na nejkrásnější svátky v roce. Vychutnávala si noční cestu, šla pomaloučku a každým nádechem do sebe nasávala jakýsi magický náboj.

Miluji tě lásko

3. října 2013 v 11:02 | valin

Od malička byla jiná, než ostatní. Ať chtěla, a nebo nechtěla, vždycky dráždila okolí svým neobvyklým chováním. Ne, že by byla výstřední a nebo vulgární a hrubá. To nikdy. Jen měla svůj problém, o kterém ani sama neměla tušení. Vnímala svět trošku jinak, než většina lidí okolo ní. Velmi těžko se protloukala životem až do té doby, než po příbuzných ze zahraničí podědila obrovské množství peněz.

Podivný Fastfood

26. září 2013 v 19:29 | valin

"Pojď se mnou k Mekáčovi, dáme si něco hamavýho," lákal často Viktor Pavlu. "Přece zase nejdeš do toho čínskýho fastu? Jak to můžeš porád jíst, znova a znova?"

Návrat domů

21. září 2013 v 10:26 | valin

"Mařkóóóóó, kterýho toho králíka mam žahnout?" řval Pepa na plné kolo.
"Vem toho strakatýho samce v pravým kotci, ale dej bacha, aby to nebyl Zuzanky Pišta."
Marie s láskou pomyslela na svou dcerku Zuzanku, která studovala v Praze, kde nyní byla víc než doma, jelikož jejich vesnička byla na míle vzdálená od hlavního města a dcerka musela přebývat na internátu. Zítra ale Zuzanku zase uvidí, přijede domů, do své rodné vesnice.

Nikdo mě nedonutí...

2. září 2013 v 23:16 | valin

Nutili jí k potratu. Že prý bude mít slabé a neduživé dítě. To, že mohla dítě vůbec mít, si velmi těžko vydobyla. Současná společnost sice způsob rozmnožování pohlavním stykem nezavrhovala, ale ani jej nějak vehementně nepodporovala. Tento dříve tak běžný proces, byl nyní, ve 23 století, přežitek. Lidé přistoupili k jiným způsobům množení. Značné množství lidí zemřelo a dosud umíralo na různé pohlavní choroby a tak se zcela logicky lidstvo uchýlilo k jinému způsobu.

Jiný život

12. srpna 2013 v 22:51 | valin

"Nebude to bolet? A nedozví se to nikdo?"
"Ne samozřejmě že ne, jenom se nesmíte bát a hlavně musíte mlčet, nikdo se nesmí nic dozvědět. Stačí mi jedna jediná kapka vaší krve a dítě bude vaší miniaturou."

Běsnění živlů

5. června 2013 v 18:46 | valin

Slunce nemilosrdně sálalo a na vysušené zemi se tvořily hluboké praskliny. Celá planeta byla trýzněna smrtonosným suchem. Před tímto zničujícím suchem nebylo úniku. Lidé byli zoufalí a stále více se upírali k legendě, podle které dříve bylo vody dost, někdy až nadbytek.
Starobylá legenda byla jakýmsi proroctvím z minulosti. V době, kdy toto proroctví bylo vyřčeno slepou věštkyní, nikdo mu nevěřil. V ten čas spíše znělo jako pohádka a mohlo mít mnoho názvů. Nejvýstižnější byl však ten, jak ho pojmenovala ta, jíž vize to byla. Běsnění živlů.

Marihuana - dobro i zlo.

14. května 2013 v 19:04 | valin

Byli tak spjati s přírodou, příroda jim dala vše, co potřebovali k životu. Znali tajemství každé květiny, z každé si vybrali jenom to nejlepší. Příroda jim poskytovala lék na všechny nemoci, jen vědět, kam pro jakou květinu natáhnout ruku. Jejich kmen si předával informace o léčivých bylinách po mnoho generací. Jak šel čas, stále se v bylinkářství zdokonalovali.

Tři tečky - tři hvězdy

4. května 2013 v 12:59 | valin

Vlastně se vůbec nelišili. Pouze 3 tečky, které měli na pravém spánku ve tvaru písmene V, je mohli prozradit. V jako vetřelci, vědci, vrazi.Ovšem na to, aby byli prozrazeni, by lidé museli alespoň mlhavě tušit…
Jejich planeta Verdkis byla velice vzálená Zemi. Její obyvatelé navenek tolik podobní pozemšťanům podléhali však naprosto jiným zákonům, spojených z jejich vesmírného postavení. Čas měl jiný rozměr, než na Zemi, kam se poslední dobou implementovali za účelem výzkumu. Dožívali se velmi vysokého věku. 500let byl průměrný věk verdkisanů.
Pro jejich dlouhý věk jim jejich planeta přestávala stačit. Obyvatel bylo mnoho. Hledali jiné světy a jiné domovy.
Ubozí pozemšťané o jejich existenci neměli ani potuchy.. Země byla v ohrožení a oni si více, či méně spokojeně žili své životy, netuše, že vetřelci z Verdkisu provádějí systémová měření a vyhodnocují vhodnost pro život jejich druhu na Zemi.

Květ nesmrtelnosti

20. dubna 2013 v 19:59 | valin

Svoje neobvyklé schopnosti tajila před světem velice úspěšně. Nikdy nikdo nepoznal, že tato krásná žena se napila před mnoha desetiletími z kalichu, kde byl nápoj nesmrtelnosti.

Pracovala jako služebná v paláci, který obýval pouze jeden jediný člověk. Její zaměstnavatel a pán. Byla ještě malé děvčátko, když jí k sobě povolal do služby. Služba ale nebyla nijak těžká. Měla na starost péči o květiny v domě. Její pán květiny miloval. Obrovskou zahradu kolem velkolepého paláce mělo na starost mnoho zahradníků.

Šipky ke štěstí 2.část

5. dubna 2013 v 18:18 | valin

Olo se probudil v posteli v naprosto neznámém prostředí. Nebyl ale překvapený, protože si velmi dobře uvědomoval, že implantovaný čip mu zajistí štěstí. Alespoň tak mu to bylo řečeno. Zvědavě se tedy rozhlížel, nevěděl, co by měl dělat a tak jenom čekal. Prohlížel si místnost, ve které se ocitl, byla tak odlišná od té, kterou obýval "tam".. ani nedokázal najít vhodná slova pro místo, kde žil a nebyl šťasten.

Všechno kolem bylo jakési retro, ale příjemné i ta atmosféra, kterou zde cítil, byla velmi příjemná. Cítil se opravdu dobře a uvolněněně. V tom se otevřely dveře a vstoupila žena. Byla tak jiná, než dokonalé ženy, které vidíval "tam"… Sálala z ní jakási nepoznaná volnost, svoboda a něco nedefinovatelného. Smála se na něj a on s údivem hleděl na její průhledný úbor, pod kterým bylo vidět nahé tělo. Nikdy neviděl nahou ženu. "Tam" to pro něj bylo zapovězené, "tam by neměl příležitost dostat se do asimilační místnosti, kde nahota byla povinná, kvůli zajištění bezinfekčnosti.

Všiml si jejího zvláštního lesku v očích, když si svůj podivný háv nechala sklouznout k nohám a sklonila se k němu. Hlava se mu zatočila a cítil podivné vzrušení. Tento pocit neznal. Byla to zcela nová životní zkušenost. "Je vidět, že čip funguje," stačil si ještě pomyslet. A potom, jako blesk z čistého nebe…. náhle zažil slast, obrovskou, nepopsatelnou, silnou. Uvědomoval si, že má oči široce otevřené a přes to nic nevidí. Vnímal jenom tu rozkoš, která přicházela ve vlnách a nutila ho sténat. Trvalo to věky a nebo jenom moment? Nevěděl. Byl tak překvapený z těchto silných pocitů a emocí a jak pomalu odeznívaly, uvědomil si, že mu tečou slzy, slzy štěstí. Byl plný citu, byl plný lásky a zároveň měl pocit dobře uspokojeného samce.

Jeho žena čekala dítě. Tolik si to přála a nyní se jí přání splnilo. Těšila se na miminko. Olo se těšil také, nakažen její radostí a prožívaným štěstím. Chodili spolu po obchodech a vybírali oblečky pro očekávaný přírůstek. Všechno bylo tak jiné, než "tam". Olo tomu dění zde, jednou svou částí rozuměl, aniž by si dokázal vysvětlit, jak je to možné, ale druhou svou částí si stále uvědomoval, že by tohle všechno neprožil, kdyby neměl implantovaný čip. Ale přes to to bylo tak skutečné, že stále víc a víc docházel k přesvědčení, že i bez čipu by to už nemohlo být jinak. Jeho žena už byla ve vysokém stupni těhotenství a on fascinovaně sledoval, jak dítě v jejím lůně roste a kopá a v duchu se divil, proč "tam" jsou umělé líhně a proč je to "tam" všechno úplně jiné. Nechtěl se "tam" už vrátit a děsila ho myšlenka na větu, kterou mu řekl doktor Ewanson: " Čip se dává na dobu určenou a dovolenou a po čase Vám bude vyndán a vy se vrátíte do svého nynějšího způsobu života."

Tahle věta ho přímo mučila. Nezeptal se jak je dlouhá "dovolená doba" , to ho bohužel nenapadlo a doktor to sám neřekl, ale věděl, že než zpátky "tam", bude raději volit smrt.
Za čas se jim narodil krásný klučík a Olo prožíval další nádherné pocity štěstí. Miloval ženu, miloval svoje dítě, byl šťastný, a na čip se mu dařilo myslet méně a méně.
Uběhlo 30 let. A potom přišel ten sen, ve kterém viděl šipky, které důvěrně znal. Kdysi ho přivedly k doktorovi Ewansonovi. Teď měly ale opačný směr. Naváděly ho a připravovaly na cestu zpátky. Zpátky "tam" . To Olo nechtěl. Nechtěl se už vrátit i za cenu vlastního života. Byl si dobře vědom toho, že když mu Ewanson čip vyndá, nebude si pamatovat nic ze svého prožitého štěstí, nic ze svých slastných pocitů, jejichž intenzitu tak dokonale uměla vytvářet jeho žena, nebude mít uchované ani vzpomínky na první zoubek svého synka, jeho první krůčky, první cestu do školky… Ne to nedovolí.

A tak se rozhodl, nenechá si čip vyndat. V duchu si vybavoval slova doktora." Čip bude pouze pod tenkou vrstvou kůže a kdyby se náhodou stalo, že o něj nějakým způsobem, třeba při zranění přijdete, aniž bychom ho vyndali my, musíte zachovat naprostou mlčenlivost o popisování pocitů, co jste zažil. Tento projekt byl povolen Statusem života, nicméně je stále pod jeho kontrolou a vešlo-li by ve známost, že popisujete veřejnosti svoje pocity, byl byste umlčen."
Raději zemře, než aby zapomněl, raději zvolí smrt, než aby se vrátil "tam."
Musí si ale pospíšit, než ho dostanou ty zatracené šipky. Vzal žiletku a rozřízl si kůži na spánku. Z pod kůže mu zároveň s kapkou krve vypadl malý kulatý čip, ne větší, než zrnko čočky.

Probíral se pomalu a slyšel nad sebou hlasy. Nedával najevo, že už je při vědomí. Hlasy sílily a on jim rozuměl. Poznal hlas doktora Ewansona a rozuměl, co říká, ale nerozuměl obsahu řečenému.
"Neměli jsme mu dávat tento program. Podle záznamů z roku 2012 byl život onoho člověka, jehož průběh jsme aplikovali do čipu, pro něj zbytečně silně emotivní. Je to naše chyba, měli jsme volit z méně emočních životů z této doby. Na výběr nám jich dodal Status života dost. Není zbytí, musí být umlčen, v zájmu projektu.Jeho prožitky byly tak silné, že je naprosto vyloučeno, že by zachoval mlčenlivost. Existence pocitů tělesnosti se nesmí dostat na veřejnost.
Olo pochopil. Pochopil, že mu byl implantován prožitek života jakéhosi člověka z 21.století. Věděl, co bude následovat. Přesto byl šťastný za své prožitky i za své vzpomínky. Do poslední chvíle svého života. Smrtící injekci necítil.

Šipky ke štěstí

4. dubna 2013 v 22:10 | valin

"Chcete být šťastni? Přijďte k nám. Následujte šipky. Přijďte za doktorem Ewansonem a změňte svůj život."

Ať si Olo pustil supervizi nebo 3Dprojektor, odevšad na něj blikaly šipky, ukazující mu cestu ke štěstí.
"Čím dříve přijdete, tím zaručujeme lepší výsledky. Neváhejte a nechte se vést šipkami ke šťastnému životu. Nová technologie 23.století vám zaručí zářivou budoucnost."

Chci žít doma

12. března 2013 v 15:59 | valin

Příroda je mocná čarodějka. Zamiloval sem se v první minutě, co jsem jí zvětřil.
Její magická vůně mě naprosto očarovala. Zůstal jsem strnule stát na zahradě jako solný sloup a bál jsem se pohnout, aby mi nezmizela z obzoru. A potom mi došlo, musím za ní, hned, teď, než se mi navěky ztratí.

Depresivní sen

10. března 2013 v 15:16 | valin
Seděla v křesle a vrásčité žilnaté ruce měla sepnuté. Hlavou se jí honily neuchopitelné a zmatené myšlenky. Stáří si vybíralo svou daň za dlouhý život. Postupné a zrychlující se zapomínání všeho, ji často uvádělo do zvláštních stavů.

Zbytky myšlenek a vzpomínek se jí podivně splétaly v příběhy, které nikdy neprožila. Často nedokázala rozlišit, jedná-li se o skutečnost a nebo sen. Mrumlala si pro sebe podivné věty. V jejím domově se střídalo v péči o ní mnoho lidí. Ženy z pečovatelské služby přicházely ráno, aby jí pomohly s hygienou a snídaní a posadily jí do křesla, kde sedávala uzavřena se svými myšlenkami a čekala na svou dceru.

Dopolední zdravotní návštěvu vítala vždy s rozpaky, jelikož zdravotní sestry se střídaly a ona si nepamatovala ani jednu. Vždy se ale nechala od nich ošetřit a poslušně reagovala na všechno, co od ní chtěly. Dlouho si nemohla zvyknout na ten ruch, kdy sama se už nemohla pohybovat po svém bytě a přes to tam pořád někdo přicházel a odcházel. Nezbývalo ale, než si zvyknout na tento způsob života. Neměla pocit samoty a věděla s jistotou, že vždycky přijde její dcera. Až do chvíle, kdy jí některá z žen řekla, aby na svou dceru už nečekala, že už k ní nikdy nepřijde. Byla tak zmatená a prožívala obrovský smutek. Slzy se jí koulely po tváři, a v hlavě jí neustále rezonovala věta: Nečekejte na dceru, už k vám nikdy nepřijde. V tomto depresivním stavu nemohla na nic jiného myslet, jenom na tu větu. Stále slyšela ten ženský hlas i když nevěděla, komu patřil.

Chvílemi usínala, ale ani spánek jí nepřinesl klid. Byla plná bolesti a lítosti. Je s podivem, že bezprostřední přítomnost zapomínala v okamžiku. Je s podivem, že duševní bolest nedokázala zapomenout. Její mučený mozek pracoval jako zaseknutá gramofonová deska…..už nikdy…. nečekejte…. nepřijde.

Zaslechla rachocení zámku, někdo přichází, ale ona ví, že to není její dcera.
"Ahoj mami, kuky kuk."
"Ty jsi přišla? Já myslela, že už nikdy nepřijdeš."
"Co to povídáš? Přece víš, že sem chodím pořád."
"Ale mě někdo řekl, abych na tebe už nečekala, že za mnou už nikdy nepřijdeš."
"A tys tomu věřila? Třeba se ti to jenom zdálo, nebo jsi to nějak popletla."
"Já nevím, možná se mi to zdálo, ale věřila jsem tomu."
Její oči vyplašeně těkaly, ale přesto se v nich zračila veliká úleva.
"Copak ty nevíš, že bych tě nikdy neopustila?"
"Vím, teď už to vím, určitě se mi to zdálo, ale byl to strašný sen."
"Jak asi byla nešťastná a jak se musela cítit opuštěná," sevřelo se dceři srdce lítostí, ale dokázala se smíchem řici: "Ty jsi vážně uvěřila, že bych tě opustila?"
"Ne, ne, nevěřila, byl to jenom hloupý sen."

Do duše se jí vrátil klid a po tváři se jí rozlil klidný a šťastný úsměv. Brzy na všechno zapomene..

Příběh

9. února 2013 v 9:58 | valin

Nenáviděl všechno a všechny. A nejvíc sám sebe. Za to, že příroda k němu byla velice skoupá. A neobdařila ho alespoň průměrností. Nedopřála mu vysoký vzrůst, takový, jaký záviděl svým vrstevníkům, jeho stále dětský hlas nezhrubl ani v pubertě. Byl z toho tak nešťastný a dlouhodobě nešťastní lidé se stávají často zlými. Jeho opravdu hezké oči nesly stále odraz jeho vnitřní zloby a tak ztrácely svůj přirozený lest, který přebíjel odstín nenávisti. Kamarádi s ním pohrdali, jelikož z něj cítili zoufalou touhu zalíbit se jim. Slušnější spolužáci se mu vyhýbali a ti druzí ho jen zneužívali a využívali.

Vždycky, když pochopil zradu svého okolí, zatrpkl ještě více. Život, který vedl ho unavoval a obtěžoval stále víc. Snil o velké lásce, ale ani ta nepřicházela. Nebyl pro dívky přitažlivý a těch málo, ke kterým se směl přiblížit, ho jenom využilo a opustilo. Zoufalství z neutěšené reality se pro něj stávalo bezbřehé. Začal hledat úniky. Nejprve jen sem tam, kombinoval léky s alkoholem. Zpočátku to zabíralo spolehlivě. Na několik hodin se dostával do jiného světa, ale návraty zpět do plného vědomí byly bolestivé. Začal si sám ubližovat aby přehlušil duševní bolest bolestí fyzickou. Řezal se žiletkou kde se dalo. Nechtěl umřít, jenom se chtěl trestat. Za to, že není jako ostatní, za to, že ho nikdo nemá rád.

Na ty, co ho ale opravdu měli rádi, na ty pozapomínal. Jeho matka věděla, že se trápí, ale nemohla mu pomoci, protože on se jí nikdy nesvěřil. Ani své babičce ne, a při tom oběma těmto ženám na něm moc záleželo.

Když se probral z bílé mlhy, nad svým obličejem rozpoznal uslzenou tvář své matky. Nechápal kde je a proč. Nevěděl, co se stalo, nepamatoval si z posledních dnů ani zbla. Nevadilo mu to, podivně mu v tomto pro něj neznámém prostředí bylo dobře. A snad poprvé cítil lásku, kterou pro něho jeho po celý jeho dosavadní život matka měla.

Postupem času, který trávil v psychiatrické léčebně se dozvěděl, že naposledy to s léky a alkoholem přehnal a jeho zářez žiletkou přes zápěstí byl hlubší než obvykle.Prý ho našli polomrtvého v kaluži krve. Nepamatoval si vůbec na nic.
Jeho ošetřující lékařka byla příjemná a empatická. Často si spolu povídali a on k ní získával stále větší a větší důvěru. Všechno, co měl bolavého ve své pokroucené duši, díky ní lezlo na povrch a on znovu prožíval křivdy svého života, jenže tentokrát jinak, jelikož je zároveň dokázal odhodit a už se k nim nikdy nechtěl vracet.

Blížil se čas jeho propuštění z kliniky. V ten čas bohužel přišla další rána. Ta, která ho pomalu ale jistě připravovala na návrat do reality, zemřela. Tragická autonehoda ukončila její život téměř ve vteřině. Naděje v lepší zítřky se rozplynula jako mýdlová bublina. Bylo přece dohodnuto, že i po propuštění bude za ní docházet na terapie. Ale jak, když už není….Měl na paměti stále její slova, kdy mu vysvětlovala, že psaní je velmi dobrá terapie. "Když budeš nešťastný a zoufalý, vezmi papír a tužku a všechno ze sebe vypiš, piš a to ti pomůže, věř mi.
Věřil jí. Věřil jí tak moc, že začal opravdu psát.

Ne ale na papír, ale na sklo přes internet díky různým redakčním systémům. Měl blogy takřka všude. Psal povídky, kde mnohokrát čerpal ze svých zkušeností. Psal hezky a poutavě, nicméně i v tomto blogovacím prostředí se bojuje o místo na slunci. Jeho psaní mu nepřineslo slávu jako některým jiným blogerům. Přes to, že se tak moc snažil, nedostal se nikdy na výsluní. Jeho duše se opět pozvolna plnila zlobou. Stará, stále hnisající rána se opět otevřela. A nebylo nikoho, kdo by jí uměl definitivně vyléčit. Virtuální svět mu nepřinesl to, v co doufal. Začal používat při psaní sprostá slova. Nadávat na všechno a na všechny. To, co si měl psát na papír, bolesti svojí duše, psal na sklo. Tetelil se radostí, když mu někdo dal za pravdu. Když mu někdo odporoval, zahrnul ho nadávkami. Odcházel z různých blokovacích systémů za urážek svého okolí, aby se za čas zase vrátil. Virtuální život, který vedl, dostal pevné depresivní obrysy, které si naprosto nezadaly s jeho reálným životem. Dvě strany téže mince. Duše a tělo… realita a virtualita.Vybíjel si své zoufalství kritikou ostatních. Vzbuzoval lítost i opovržení.

Snad má naději, že realita, kterou žije, se někdy změní. Možná k tomu stačí jedna maličkost, mít rád sám sebe…kdoví.

Žlutý medvěd

29. ledna 2013 v 20:18 | valin

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.
Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.

Něco je jinak..pokračování

28. ledna 2013 v 18:43 | valin

2.část
Petra nevycházela s překvapení, co se se to s Vikim stalo. Jeho reakce byly velice často prapodivné, čím dál tím víc v ní sílil pocit, že se chová, jako by spadl právě z Měsíce. Měla ho ale ráda a jeho chování jí nijak neohrožovalo a tak se s tím pozvolna vyrovnala. Vysvětlovala si všechno jeho podivínství jakousi ztrátou paměti, která se snoubí s jeho divokými fantazmagoriemi. Mnohdy naprosto nechápala, o čem mluví. Platební karty, čipy, DVDčka, Cdčka, Pcčka a všechna možná jiná ..čka neznala a děsilo jí to.. A někdy zase zažívala zcela opačné pocity, když pozorovala Vikiho, jak s údivem zírá na jejich televizi, rádio, a šeptá si pro sebe: "To snad není možný, co to je za krámy?" Důležité ale pro ni bylo, že když mu řekla, že nerozumí tomu, na co se ptá, už se nikdy na to samé nezeptal. Časem se ale i tyto věci srovnali a Petra s radostí zaznamenala, že její muž se stává klidnějším a vyrovnanějším člověkem a přisuzovala to tomu, že se mu vrací paměť a pomatené myšlenky se zvolna vytrácejí.

Viki skrýval své skutečné pocity zcela mistrně a zvolna se vyrovnával se současnou realitou. Nedokázal si sice vysvětlit, který z jeho životů byla pravda a který byl lež, nicméně byl natolik realistický, že teď je tady a jak to tak vypadá, už se nic nezmění. Čas ubíhal, Viki se musel přizpůsobit té době a naučit se žít podle té doby. Chodil do chudých samoobsluh, na prvomájové průvody, na spartakiády, chodil i na schůze a na svůj předchozí život, nebo jenom sen, ani sám už nevěděl, přestával myslet. Přišly děti a potom i vnoučata a on jim rád vyprávěl fantastické pohádky o kulatých placičkách, kde byly uloženy informace, které se daly přehrávat v kouzelné skřínce podobné televizi, o malých krabičkách, do kterých se mluví a ony odpovídají, hrají a ukazují obrázky a promítají filmy, o obchodech, kde se tyto kouzelné věci prodávají, ale místo penězi se platí podivnými kartičkami a o jiných obchodech, kde bylo spousta neznámého ovoce, zeleniny, všeho roztodivného jídla a květin a povídal jim o zemích s mořem a jinými krásami a děti naslouchaly a naslouchaly.

Život ubíhal a jak oba stárnuli, Petra byla velmi často šokována rychle se vyvíjející technikou a v hloubi duše prožívala děsy, jelikož si velice přesně uvědomovala, že podle ní tehdejší fantazmagorie jejího muže, se nyní realizují naprosto přesně, bez jakékoliv odchylky. Snažila se najít vysvětlení a chlácholila sama sebe, že její muž je prostě technicky nadaný a má velikou představivost.

O těžce nabytou rovnováhu ji připravily její vlastní děti, téměř na sklonku jejího života, v jeden krásný podvečer, kdy všichni seděli v rodičovském luxusním bytě v luxusním oblečení u krbu a povídali si. Byla ten večer tak šťastná, protože viděla, že je šťastný i její Viki, který si právě pořídil nejnovější model BMW, byť již v seniorském věku, ale splnil si po náročné moderní rekonstrukci jejich bytu další svůj životní sen. Vnitřně tušila, že nyní je konečně obklopen tím, po čem jeho srdce celý život toužilo.
Jejich dospělý syn děkoval otci za pomoc při instalaci jakéhosi hardwaru do počítače a ptal se: "Řekni táto, jak jsi ty věděl, co bude?

Viki se podivil: "Jak to myslíš, že jsem věděl, co bude? Jak tě taková hloupost napadla? Člověk přece nemůže vidět budoucnost." Snažil se neprozradit se poněkud třesoucím hlasem a zachovat klid. Velice cítil, že se dostává pro něj na horkou půdu.
"Jako malému klukovi jsi mi o tomhle všem", mávl kolem sebe rukou, "mnohokrát vyprávěl. Jaks věděl, že budou existovat osobní počítače a nahrávací rekordéry a mobilní telefony a všechna ta technika, které rozumíš daleko lépe než já?

Viki ale už našel svou ztracenou rovnováhu. Konečně se částečně ocitl v kdysi ztracené realitě. Byť na sklonku svého života, ale věděl, že by už nechtěl měnit. Ta doba, ve které dozrál, mu dala jiné hodnoty. Děti, vnuky a uvědomění si, jak má zcela odlišný vztah ke všem těm moderním věcem než kdysi v jeho horečném snu a nebo minulé skutečnosti. O tom ale už nechtěl přemýšlet. Věděl, že všechno, co má kolem sebe zdaleka již nepřijímá jako samozřejmost, ale naopak si toho všeho nesmírně váží.

Plně se už našel a s úsměvem lišáka odpověděl:
"Víš ty co, zvědavoune? Je to jednoduché, stačí, aby člověk měl své sny a snažil se je nějakým způsobem, aniž by ubližoval svému okolí, realizovat.

Něco je jinak...

25. ledna 2013 v 21:28 | valin

1.část
Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.
Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.
"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"

Podivné růže

18. ledna 2013 v 19:53 | valin

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a
babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství
se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni
starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se
nábytek ze dřeva nevyskytoval,
vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani
vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

Proměna

15. prosince 2012 v 21:35 | valin
Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout
svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.
Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.
Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.
Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla
poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk
z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,
pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.
Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,
dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské
plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,
měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..
Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,
prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila
rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.
Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.
Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten
samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři
silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít
cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován
v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá
bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.
Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy
a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,
kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,
věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..


Proměna osobnosti

17. listopadu 2012 v 10:07 | valin
Na jejím vysokým věkem zvrásněném obličeji radostí zazářily její oči.
Viděla svou dceru. Viděla jí sice i včera, i předevčírem,
ale nepamatovala si to. Radostí po ní vztáhla ruce. Dnes jí poznala hned.
Byly dny, kdy se jí vybavovalo mnoho věcí, ale než si ten nápor myšlenek
dokázala setřídit, hned je zase zapomněla.
Nemohla už moc chodit, stále vysedávala v křesle a čekala.

Sama nevěděla na co, protože si to nepamatovala.
Její vzpomínky se jí pomalu vytrácely z mysli a zůstávaly
tam jen ty nejstarší. Na matku, na otce, na manžela a na své děti
a vnuky. To byl celý její život. Nikdy nic jiného nepoznala.
"Proč si nezapneš televizi mami?"
"Já nevím jak, já to neumím."
"Ale víš, vždyť to umíš, tady tím červeným knoflíkem, vidíš?
Jenom ho zmáčkneš."

"Není ti zima mami, mám zatopit?"
"Ne, já jsem zachumlaná tady v tý dece, moc hřeje, kde se tady vzala?"
"Tu jsem ti přece koupila, copak ti dneska přivezli k obědu?"
"Dneska? Nikdo tu nebyl."
"Ale jo, koukám, žes to už přendala z jídlonosiče do kastrůlků."
"No jo, asi jo."
"Ohřeju ti to a najíš se."

Přikývla a byla tak šťastná, že je u ní její dcera, která jí hladila po rukou.
Její kůže byla jako papír, tenoučká a plná krevních podlitin,
které vznikaly zcela samovolně.
"Nebolí tě to?"
"Ne, to nic není, toho si nevšímej."
Snažila se podlitiny přikrýt rukávem svetru, ale její ztuhlé prsty
už jí nechtěly moc poslouchat.
"Co je dneska za den?"
"Je pondělí mami."
"Aha, a tys byla ve městě?"
"Ne, já jsem byla v práci, podívej, něco jsem ti přinesla, nastav ruku a zavři oči."

Poslušně nastavila dlaň a zavřela oči a čekala co bude dál.
"Už se můžeš podívat."
"Co to je?"
"Ty nevíš?
Dlouho si předmět prohlížela a neobratně převracela v rukou a potom vyhrkla:
"To je kaštánek."
Radovala se z něj jako malé dítě. Když si ho dosyta prohlédla, strčila si ho
do kapsy od županu.
Vždycky, když si sáhne do kapsy, znovu a znovu ho tam najde
a vždycky se z něj bude znovu a znovu radovat.




Ze života s alkoholikem - v jejím podání

18. října 2012 v 15:31 | valin1
*Tento článek paralelně navazuje na 1.část

Potkala jsem muže svých snů.
Ani jsem už nedoufala, že ještě potkám ve svém životě člověka,
kterého nyní bezmenzě miluji.
On miluje mě a já jeho. Zamilovali jsme se do sebe vzájemně.
Je moc krásný. Jeho manželka ho ale nenávidí, snaží se ho zbavit,
což naprosto nechápu.

Když jsme se sblížili, byl už v rozvodovém řízení.
Já jsem si ho všimla už dávno, často jsem ho potkávala, líbil se mi hned,
jak jsem ho poprvé potkala.
Později mě oslovil a začali jsme se stýkat.
Když jsem poznala, jak moc mě miluje,
rozhodla jsem se nabídnout mu, aby se ke mě nastěhoval.
Chtěla jsem mu pomoci. Byl z těch jeho starostí tak vyhublý.
Vyprávěl mi svůj příběh. Lítostí nad ním se mi svíralo srdce.

Jak se mohla jeho bývalá žena k němu tak krutě zachovat.
Já myslím, že je velice citlivý a zranitelný.
Teď už jsme spolu. Všechno mu vynahradím. Budeme pořád spolu.
Vím, že když byl v depresi z toho,
že ho odmítla vlastní dcera a manželka vyhazovala, sem tam se napil.

Dělá to spousta lidí, zahánějí smutek alkoholem.
On ale věděl, že není žádný závislák,
a ujišťoval mě, že pro něj není problém s alkoholem přestat,
když teď už je šťastný se mnou.
Vždycky jsem mu říkala, že jeho minulost mě nezajímá,
a že začneme spolu od začátku žít nové životy.
Teď už bydlíme u mě. Rychle jsem mu pomohla přestěhovat se,
Všechny jeho krámy ale musel vyhodit, nebo rozdat.
Můj byt je veliký, mám čtyři místnosti,
ale dvě mám neustále zamčené. Na tom jsem nezměnila nic,
nemohli bychom být pořád spolu. Chceme být spolu všude,
v obýváku u televize a i v ložnici.

Je ohromně šikovný, všechno, co jsem měla rozbité, opravil.
A docela přestal pít. Ani kapku.
Nedávno jsem ale o něj měla opravdu strach.
Pomáhal kamarádovi na stavbě a spadl se žebříku.
Nějak nešťastně, a moc dlouho ho bolela záda.
Muselo ho to hodně bolet, celé dny jenom proležel,
nemohl se moc hýbat a ani se mnou nemluvil, jenom spal a spal.
Říkal, že takhle spí po těch silných prášcích,
co mu doktor napsal na bolest. Mám o něj opravdu strach,
trvá to už dlouho a prášky nějak nezabírají.
Prý ho to bolí pořád stejně. Starala bych se o něj ráda,
ale on ani moc nejí. Asi má opravdu veliké bolesti.
Zase se mi zhubne. Snad ho to už brzy přejde.

Já zatím vybírám, kam bychom, až se uzdraví, jeli na výlet.
Každý víkend někam.
Já mám nejraději ty předváděcí zájezdy.
Vždycky si tam něco pěkného koupím a hlavně jsme spolu.
Koupila jsem mu auto. Sama nemám řidičák,
ale on je bývalý instruktor autoškoly, tak ho ani nepotřebuji.
On řídí výborně. Jezdím s ním strašně ráda.
Jenom jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se taky do auta přezouval,
jako já. Potom je tam hrozně smetí a není kde vyluxovat.
Tedy nebylo. Ale já jsem koupila malý vysavač na baterky
a on vyluxuje. Luxuje strašně rád. On mi vlastně strašně rád pomáhá se vším.

Uklízíme spolu,chodíme spolu nakupovat, vždycky se dlouze radíme, co koupíme.
Všechno je s ním tak úžasné.
Já mám moc ráda pořádek, a všechno musí mít své místo přesně na centimetr.
A on je také pořádný. On je prostě dokonalý ve všem.
Je to muž, na kterého jsem čekala celý svůj život.

Onehdy jsem uklízela jeho věci ve skříni a to mi je trošku divné, našla jsem tam
láhev rumu. Poloprázdnou. Lehce jsem se zneklidnila, že by pil
a neřekl by mi to? (říkáme si naprosto všechno),
ale uklidnil mě vysvětlením, že byl kdysi nachlazený a rum měl do čaje.
Už je to tak dávno, že prý na tu láhev docela zapomněl.
Přece by mě neobelhal, to je jasné a matně si vzpomínám,
že před nějakým časem pokašlával. Potom ale začal cucat mentolové bonbony,
ty mu na kašel pomáhaly a má je rád dodnes. Kupuju mu je i sama, mám ráda jeho vonný dech.

Naše večery jsou idylické. Dlouho do noci si povídáme, tedy teď,
když se tak zamýšlím, už si ani tak nepovídáme, ale to nevadí, jsme prostě spolu.
On si velmi rád čte, vždycky si sedne do křesla vezme si knížku a je do ní tak zabraný,
že ani nevnímá, když na něj volám z kuchyně, aby mi šel pomoci.
On totiž hrozně rád vaří a tak když jsem někdy zcela vyjímečně u sporáku já, volám ho na pomoc,
aby všechno, co já uvařím, dochutil podle své chuti.
Jsem velice šťastná a v duchu děkuji jeho sobecké ženě,
že ho vykopala ze svého života.
Jinak by se totiž nikdy neodvážil mě oslovit a to by byla pro oba nesmírná škoda.
Jsme spolu tak šťastni.

Ze života s alkoholikem - v jeho podání. 1.část

16. října 2012 v 15:40 | valin1
Jsem závislej na chlastu, když říkám, že na chlastu, tak na chlastu.
Nejsem dvakrát vybíravej, chlastám všecko. Teda tvrdý, aby bylo jasno.
Podle toho, jak a kdy sem při prašulích, se buď uskrovním
a nebo naopak rozšoupnu. Je teda fakt, že někdy si musim i ňáký ty prašule pučit.
Neexistuje flaška, která by přede mnou vobstála,
nemusí bejt ani moje, stačí, že jen vim vo její existenci, když je v mým dosahu.

A nebudete tomu věřit, ale ve fázi, kdy sem byl už takřka z toho chlastu hrobníkovi na lopatě,
našel sem si novou ženskou. Důvěrně jí říkám bytná.(to ale vona neví, psssst).
Hotový terno. Moje první manželka se se mnou
skrz mou picí vášeň právě rozváděla a snažila se mě vykopat z bytu stůj co stůj
a já žral vo to víc. Na žal, na sebelítost ale vlastně jen výmluvy,
žral sem jenom proto, abych se vyhnul absťákům a taky proto, že mi sral celej svět..

Zbytky fungujícího rozumu sem dospěl k k celkem jednoduchýmu závěru,
že potřebuju nový zázemí. Je až s podivem,
že chlastem nijak výrazně neutrpěl můj celkem slušnej exteriér, jen postava byla vyzáblejší,
ale to sem hodlal použít jako svou vábničku pro lov pečovatelských typů.
Vždyť která vosamělá ženská by dokázala odolat
mým lichotkám, který jsem měl v malíčku a i když sem byl na šrot, dokázal sem je používat
s přesností kanonýra přesně mířeným přímo na komoru. Protože chlastám prakticky celý život,
bylo nutno tuhle mojí vášeň nějak sladit s mým životem, jelikož i já musim chodit do práce a vydělávat,
aby bylo za co pít.

A tak jsem si vyhlídnul ji. Byla rozvedená a úplně hloupá.
Jenže to sem eště netušil jak moc.
Bylo to tak strašně jednoduchý, sbalit jí, že kdybych byl mladší,
vodradilo by mě to. Žila sama ve velikým bytě a já se k ní brzy přistěhoval.
Záhy sem poznal, jak je snadný jí voblafnout. Sice věděla vo mým pití, ale velice rychle uvěřila,
že dokážu přestat.
Pcha, proč bych to ale dělal, když jí můžu kdykoliv vopít rohlíkem,
nebo chcete-li hezkejma lživejma slovíčkama.
Měla všechno, abych se s ní měl dobře. Peníze, byt, milovala mě. Bingo.

Jenomže za čas mě ta její vomezenost a tupost pěkně brnkala na nervy.
Slepice, co se neumí rozhodnout, jestli si koupit jednu housku, nebo dvě housky..
Slepice, co mele porád jedno a to samý.
To, že sem s ní musel chodit ouplně všude, to jsem bral jako daň, ale co je moc, je moc.
Mimo votravný nákupy, kdy všechno padesátkrát brala do ruky, prohlížela,
vohmatávala, než něco konečně vybrala, sem musel sekundovat i u toho,
když si šla nechat dělat ty její umělý nehty a nebo nechat vostřihat vlasy.
Začínal to bejt docela slušnej vopruz.
A taky mě lehounce začala podezřívat, že to s tim mým abstinováním není až tak košér.
Vyřešila to po svým, koupila mi auto. Sakra, to nebudu moct chlastat, když budu jezdit.
Kam jezdit, ptáte se určitě.. Byla tak vyprahlá ze svý předchozí samoty,
že porád plánovala nějaký pitomý vejlety, všechno, co kde vyčetla nebo našla, tam jsme museli bejt.
Dokonce i tu úchylnou výstavu rozpitvanejch čínskejch mrtvol sem musel přežít.

Tak takhle by to teda nešlo. Je pravda, že sem trošku zpomalil chlastací tempo ale..
Naštěstí existujou mentolový bonbony.
Bonbony a její tupost mi dávají pocit bezpečí. Vona věří, že nechlastam,
že mam dech voňavý po ústní vodě
a to, že mluvím pomalejc a hůř atrikuluju, to nevadí,
protože vona má moje mluvení naposlouchaný vod samýho začátku
našeho vztahu. Když sem náhodou, ale vopravdu náhodou nějak víc střízlivej,
má strach, že sem nemocnej.
V těchto chvílích sem totiž nemluvnej a skleslej. Jenomže to vona neví.

Není nad dokonale hloupou ženskou pro alkoholika.
A chytrej alkoholik je hotový terno pro vyprahlou hloupou ženskou.
Pořád je ze mě auf. Já když si vod ní a těch jejích pitomejch nápadů chci voddáchnout, hodím se marod,
dopoledne když je v práci, se pořádně zleju a když se vrátí domů, ležim a spim.
Mám to propracovaný do nejmenšího detailu. Ještě kolem mě láskyplně rotuje, páč má starost,
abych jí náhodou neexnul. Přece jenom mě to eště pálí, ne? Žádný Béčko.



 
 

Reklama