Leden 2018

Jak přežít život

9. ledna 2018 v 23:27 | valin |  Střípky z mého života
Otázka je to je zapeklitá a značně nelogická. Nicméně jsem přesvědčená, že jisté právo na existenci jí nemůžeme upírat.
Když máme pocit, že život s námi tříská ode zdi ke zdi, vznášíme k nebi otázku, proč?

Když si připadáme jako totální nuly v tom pozemském hemžení, o kterém vlastně ani nevíme, jestli má nějaký smysl. Věříme, že ano, víra nás drží, abychom nepropadli totálnímu zoufalství, že to,co jsme v životě posrali, je vlastně jedno.

Utěšujeme se tím, že všechno má svůj smysl, že všechno je tak, jak má být, ale je to opravdu tak? Utěšujeme se tím, že jsme konali, jak jsme nejlépe uměli, ale je to opravdu tak? Co když ne. Co když jsme mohli být milejší, vstřícnější, empatičtější ale nezvládli jsme to? Nebylo dost sil, a nebo byly jiné důvody, zištné a nebo nezištné. Kdo bude jednou ten, který nám dá klid do duše, že jsme činili tak, jak jsme činili? A jaký byl úmysl v našich rozhodnutí? Byl opravdu tak čistý, jak si namlouváme? Těžké téma.

Psaní je úžasná terapie. Srovnání, uspořádání a pochopení svých myšlenek. Duševní striptýz. Já se takto svlékám velmi často. Ovšem nepublikovaně. Moje maminka vždycky říkala: "Papír toho snese."
Zlatá slova má drahá maminko. Která ovšem ve mně provokují otázku, platí tohle vyjádření pro všechny a pro všechno?

Někdo v životě nepochybuje. Má své přesvědčení, získané na základě pro mě neznámých faktorů. Já mám pochybnosti vždycky. Mohla jsem to udělat lépe? Asi mohla a neudělala. Možná jsem v oné situaci reagovat lépe? Já nevím. Možná ano, možná i ne. Rozhodla jsem se správně? Nevím. Vždycky mám pochybnost. Tiše závidím těm, kteří mají svou víru, své pevné přesvědčení, že vše dělají správně. Já nevím. Mám pochybnosti. Mohla jsem víc? Ulevila jsem si? Nebo jsem šla až na doraz? Nevím. Proč?

Člověk je tvor zajisté omylný. Vždycky má pochybnosti o svých životně klíčových rozhodnutí.
Mohl lépe v dané situaci? Mohl se bránit manipulaci od okolí? Odpovědi na tyto otázky jsou mnohdy nepříjemné, uděláme-li opravdu ten správný duševní striptýz.
Závidím sobcům, co po nich potopa a oni dál kráčí středem netknuti. Nedokáži definovat, zda-li je to hrdinství nebo ignorace. Sice závidím, ale v hloubi duše vím, že já sama bych toho nebyla schopna.
Svědomí není jenom prázdný pojem. A já jsem v životě udělala mnoho chyb. Kardinálních, klíčových.


Kdybych měla druhou šanci na život, jako, že nemám, žila bych jinak. Snad lépe…snad. Přání je otcem myšlenky…. Jak se říká. Já bych tohle okřídlené rčení poopravila po svém, bohužel nevím, jestli správně: "Myšlenka je matkou přání."
Možná hloupé.
Myšlenky nás neustále provázejí. Kde se berou a na co nás navádějí, záleží podle mě na našem momentálním rozpoložení. Mnohdy jsou až špatné a nenávistné, mnohdy jsou plné lásky a soucítění.
Myšlenkami si prý tvoříme vlastní budoucnost, klade mi na srdce moje jedna věrná kamarádka, přítelkyně v nouzi.

Ráda bych jí věřila, chci jí věřit a snažím se jí věřit. Jenže… je tam prostě jakési jenže. Je to opravdu tak? Vím, že akce vyvolává reakci. Jednoduchý zákon. Ale platí i na myšlenky? Myšlenka tedy vytváří mou budoucnost. Snažím se, aby mé myšlenky byly čisté, jak jen to půjde. Ale mám strach, že to mnohdy nedokážu. Z toho hnusu, co kolem sebe vidím, z té nenávisti, co cítím. Jsem velmi smutná. Pokládám si mnoho otázek. Proč mí nejbližší mě tak zraňují? Nebo jejich reakce cítím pouze jako zraňující? Je moje vina, že se ke mně chovají tak, jak se chovají? Nevím. Myslím však, že vina je na mé straně. Jsem tak špatná, že mnou opovrhují moje děti? Ano, cítím vinu, že mnohdy jsem mohla reagovat jinak, lépe, ale bylo to v tu danou chvíli vůbec možné? Nula. Nula od nuly pojde. Proč? Neschopnost, marná snaha, možná chybná snaha, nedostatek síly k důslednosti, souboj, kdo z koho, boj, pravidla, nic, marnost, NULA.

Tak tohle je duševní striptýz Valin, blogerky, která chtěla mít ráda život a přes to se jí to nějak nedaří, přirovnána k odvrácené strany Měsíce, /na vysvětlenou, někdy světlo Měsíce vyzařuje na stranu, kterou z naší části polokoule nemůžeme vidět. Tedy asi./

Momentálně nedokážu být kocour Číča, ani pes Źolina, ani cokoliv jiného. Jsem jen Valin, obyčejná chybující Valin, která předvedla jeden ze svých duševních striptýzů.