Květen 2017

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

2. května 2017 v 13:54 | valin |  Kocouří život
Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.
Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.
Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.
Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.


Mrňavka k nám přijuchala s bolavym vokem a vona jí do něj musela pravidelně kapat ňákou kapalinu nebo co. Fšecko sem to šmíroval pěkně skovanej v bezpečí, páč nikdá nevim, co se jí urodí v mozkovně a mohlo by jí napadnout, že by mohla kápnout i mě. Vona je totiž všeho schopná. Ale asi se toho samýho vobávala i čoklice a tak se rozhodla todlecto nebezpečenství do nuly eliminovat. Tady bych vyzvednul čoklovo nespornou vodvahu, páč čin to byl hrdinskej a i nebezpečnej.

Čoklice taky bedlivě sledovala todlencto kapání a konečně jednou něco vymyslela kupodivu sama a hlavou. Číhala a pozorovala a dyž vona zavelela:
"Budeme kapat do očíčka, podej mi kapičky" ..tak rozjela akci.
"Mrňavice zakňourala, že neceeeeeeee a kapky velkym fofrem hodila pod válendu.
Vona medově povídá:
"No Aďulko, tos neudělala moc dobře. Do očíčka kápnout musíme, to přece víš. Chceš, aby se ti očíčko zahojilo ne? Tak, teď pěkně pro ně vlez a hezky mi je podej."
Mrňavka jí celkem poslouchá, na rozdíl teda vode mě, a tak se poslušně jala kapky hledat.

" Jsou tam?"
"Aňo," Mrňavka na to.
Za chvíli se z pod válendy vozvalo: "Nejsou."
"Jak to že nejsou? Podívej se pořádně."
Mrňavka zalezla hloubjejc pod válendu a křičela: "Mam, mam".
Dyž se ale zpod válendy vyplížila, podávala jí propisku.

To už sem na ní zasejc pozoroval znaky blížícího se infarktu. Nezbylo jí nic jinýho, než zalehnout a snažit se nacpat za Mrňavkou. Asi jí ale došlo, že vobě se tam nevejdou, tak se zasejc musela zvednout a počkat, až se Mrňavka vysouká ven. Tý se to ale asi líbilo a tak tam vobě lezly jako berušky, hledaly a čmuchaly, ale kapky nenašly. Vona teda už pracovala nekompromisně k infarktu, dyž jí konečně došlo, že je celkem divný, že týdle plazicí hry se nezúčastňuje čoklinda.
A páč nás už zná celkem jako svý boty, šla rovnou po čuchu. Čoklice ve vedlejší místnosti měla flaštičku s kapkama v hubě a už jí zpracovávala po svým. Vona jí flaštičku z huby vyrvala rychlostí blesku a začala hořekovat:
"Žolino, proč jsi jenom taková trubka, podívej se, jak si tu flaštičku docela i prokousla. Ještě, že se dnes kape naposled."

Potom udělala důkladnou prohlídku tý vožužlaný plastový trosky a konstatovala, že je prokousnutá naštěstí někde nahoře a že dyž bude rovně stát, že nepoteče a že tam eště nějaký ty kapky zvostaly.
Nakapala Mrňavici do voka a flaštičku pro jistotu před náma skovala s poznámkou, že nám fakt nejni co věřit.
Já teda nechápu, jakym právem vona porád proti nám uplatňuje kolektivní vinu, ale nakonec ať si brebtá co chce, hlavně že aspoň vyvalí večeři, byť do kouta.

Žolina ale v mejch kočičích vočích vo stupínek povyrostla, páč tohle byl přímo její vodvážnej majstrštik, páč tady vedle slušnýho nářezu riskovala i vlastní život, přece neveděla, co v tý flaštičce je vlastně za tekutinu. Co dyby tam byl ňákej jed, že jo? Já řikám porád, že jí nejni co věřit.