Život ve tmě

4. října 2016 v 8:12 | valin |  Psaní na téma týdne
Den je tak krátký a je málo světla. Mám dojem, že jsem pořád jenom ve tmě. Nekonečné, všeobjímající tmě. Ti, co za mnou chodí, mi říkají, abych si rozsvítil lampičku. Jenomže já nevím, že nějakou lampičku mám. Moje paměť nefunguje. Všechny myšlenky se z ní kvapem vytrácejí a nahrazuje je strach. Tma je nemilosrdná a nechá mě volat na matku, aniž by mi kdokoliv odpověděl.


Někdy si uvědomím, že moje matka je mrtvá, ale moje podvědomí se tomuto faktu brání. Přesvědčí mě, že matka spí v patře nade mnou.
Moje sestra, která ke mně chodí, mi tvrdí, že nad námi žádné patro už není, jenom půda. Nerozumím tomu. Vždyť jsem tam maminku přece viděl. Mnohokrát.

Sestra se mi vždycky ptá, jestli jsem s ní mluvil. Nepamatuji si to. Vlastně ani nevím, jestli to opravdu byla matka.
Často se sestry ptám, zda-li mě vezme domů.
Ona mi tvrdí, že doma jsem. Že ležím ve své polohovací posteli, ve svém bytě. Nerozumím tomu. Moc toho kolem sebe nepoznávám. Je to zvláštní. Den uteče tak rychle, protože se mi při světle dobře spí. A potom přijdou ty nekonečně dlouhé noci, plné nepřátelské tmy.
"Proč si nerozsvítíš, máš tady přivázanou i baterku?" často se mi ptá má sestra. Je to ale opravdu moje sestra? Není to matka? Vše se mi plete. Myslím si, že jsem v práci a čekám na vystřídání. Ptám se sestry: "Kdy on už přijde?"
"Kdo?"
"No ten, co tu bydlí se mnou."
"Ty tu bydlíš přece sám, jsi doma."
"A co mu tedy mám říct, až zase přijde?"
"Za tebou přeci chodí chlapec z pečovatelské služby. Ráno přijde, umyje ti, udělá ti snídani a postará se o tebe." Potom přijde zdravotní služba a dá ti léky. Pak přijde paní, co ti přiveze oběd. No a odpoledne přijdu já, nebo tvoje přítelkyně. Přece je to tak každý den. Ty si to nepamatuješ?"
"Pamatuju, ale vezmeš mě domů?
"Ty jsi přece doma. Kam bys chtěl vzít?"
"Aha, tak jo."

A potom zase přijde noc. Někdy se mi podaří tu tmu zaspat. Ale když se probudím, nevím vůbec, kde jsem. Tak volám na matku, ale nikdo se neozývá. Někdy v noci ke mně přijde má sestra. Nebo se mi ozve z vedlejšího pokoje. Ale někdy se neozve nikdo. Proč jenom musí být pořád taková tma. Nevím ani kolik je hodin, ani jaký je den. Pořád se na to ptám každého, kdo za mnou přijde. Na zdi sice mám veliké hodiny, ale už jim nerozumím.
Mnohdy chodím po městě jako dřív, chodím nakupovat, chodím do koupelny, vyčistit si zuby.
Moje sestra mi ale říká, že na nohy už jsem se nepostavil skoro 10 měsíců. Nerozumím tomu. Zeptám se jí, jestli už půjdeme a ona mi odpoví:
"Kam bys chtěl jít?"
"Já nevím, asi domů."
"Tak jo, tak vstávej a půjdeme. Sundám ti ohrádku z postele a jdeme."
Jenomže mě to nejde. Bez pomoci si ani nesednu. Nějak už nedokážu ovládat svoje tělo. Přestalo mi poslouchat.
Když si tohle na chvíli uvědomím, řeknu, že nikam nechci jít. Že se mi tady líbí a že jsem tu rád. A taky to tak v ten okamžik cítím.

Sestra na mě nenaléhá, jen mi dá zase ohrádku u postele nahoru, abych nespadl na zem.
Nedokážu si už ani pustit televizi. Vlastně mě ta televize ani nebaví. Když ji někdo zapne, stejně se nekoukám.
Sestra říká, že se utápím ve svých podivných myšlenkách, že bych měl na posteli trošku cvičit, zkusit si číst, nebo něco psát. Ale mě se nechce. Nebaví mě to. Mnoha věcem už nerozumím.
Život se prostě nějak změnil. Ale to, co nemohu žít ve skutečnosti, prožívám ve snech. Někdy ta tma není až tak nepřátelská.

Tato povídka je inspirována skutečností.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 4. října 2016 v 8:18 | Reagovat

Dobře sepsáno. A velmi, velmi smutné. Kdo ví, jak to jednou bude s námi. To nikdo neví.

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. října 2016 v 8:21 | Reagovat

Můžu říct jen jedno, hodně sil.....

3 Jana K Jana K | 4. října 2016 v 16:25 | Reagovat

Milá Alenko,
dobře víš, jak strašně moc si Tě vážím nejen za to, co jsi dělala pro svoji maminku a děláš pro svého bratra. Kolik z nás by to dokázalo? Zasluhuješ obrovský obdiv. Ve většině rodin končí takový bezmocný člen, jako byla Tvá maminka a je Tvůj bratr, v nějakém ústavu. Tys dokázala zorganizovat všechno tak, aby nemuseli opustit místo, kde dlouhá léta žili, prokazuješ jsi nezměrnou trpělivost.. a to při tom, že máš rodinu a zaměstnání. Kéž Ti alespoň malá roztomilá vnučka a Číča s Žolinkou dokáží dodávat energii, kterou vydáváš.
Mám Tě ráda a jsem pyšná, že s Flajinkou patříme k Tvé smečce...
J.

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 4. října 2016 v 17:19 | Reagovat

Tak tohle jsi popsala až moc věrně... A mně je z toho smutno...

Milá Val, zas jsi stoupla v mých očích o stupínek - za chvíli budeš tak vysoko, že na tebe nedohlédnu. :-)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. října 2016 v 7:35 | Reagovat

Není moc lidí, kteří se dovedou takhle vcítit do vnímání druhého, a ještě méně o tom dovede napsat něco takhle pěkného.

6 valin valin | E-mail | Web | 5. října 2016 v 10:10 | Reagovat

[1]: Ano, to je otázka. Lepší na to nemyslet...

[2]: :-D  :-D

[3]: Díky a moc mě nedojímej. A taky děkuji za mail z tvé dovolené... Flaja to prostě s vámi už umí koulet.. Nosálka jedna šikovná...

[4]: Ale ne, není to až tak smutné, je to prostě tak.
Z tvé chvály bych se až rděla, já jsem vždycky na dohled tomu, kdo na mě chce hledět...

[5]: No, Číča by to napsal určitě líp hihihihi.
Měla jsem asi nějakou slabou chvilku, bylo to téma týdne a dnes mám pocit,že jsem to ani neměla psát... :D  :D

7 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 5. října 2016 v 22:58 | Reagovat

Pochopila jsem, že tento smutný příběh je z tvého života, citlivě a empaticky napsaný. Přeju hodně sil a moc radosti z malé vnučky :-)  :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 6. října 2016 v 7:15 | Reagovat

Milá Valin, je to velice krásně napsané a moc smutné. Taky přeju hodně sil a aby ti Mrňavice a Číča a Žužu veškerý smutek a trápení stokrát vynahradili. :-)

9 valin valin | E-mail | Web | 6. října 2016 v 9:44 | Reagovat

[7]: On si člověk časem zvykne na leccos. Mě to už ani nepřijde. Prostě je to tak... :-)  :-)

[8]: Hihihihi, líbí se mi, žes napsala Žužu. Je vidět, že jsi moje opravdu pečlivá čtenářka. Tohle jsem zmínila jen v jednom kočičím příběhu a ty to máš pořád v paměti. Ani nevíš, jak jsi mě s tím potěšila. A jinak ano, Mrňavice, Žužu a Číča se starají o mou dobrou náladu spolehlivě. Díky Bev. :-D  :-D  :-D

10 beallara beallara | Web | 6. října 2016 v 17:26 | Reagovat

Klobouk dolů...víš, že mám k tobě takový ten zvláštní nostalgický vztah a jen díky Tobě, mě dneska lidi čtou :-)  :-) ...zažíváš hodně trudné chvíle, hodně síly...jsi fajn člověk :-)  :-)  :-)

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 7. října 2016 v 10:58 | Reagovat

Krásně napsáno, mohu jen popřát mnoho sil a pevných nervů, spoustu laskavosti a krásných vzpomínek, které tě budou činit silnější a poženou tě dál.

12 valin valin | E-mail | Web | 7. října 2016 v 12:32 | Reagovat

[10]: Za to může tvá láska k orchidejím, však víš...

[11]: Někdy se opravdu podivím, kde beru sílu, asi je to tak, jak píšeš...díky. :-)  :-)

13 Elis Elis | Web | 7. října 2016 v 14:48 | Reagovat

Moc hezky napsané, v životě to tak chodí a mít dobré nervy je důležité, lépe se tak všechno zvládně :-)

14 beallara beallara | Web | 8. října 2016 v 7:41 | Reagovat

Alenko, polovina rostlin mi odešla, celou sbírku mi zdecimovala viróza, hotová pohroma :-!  :-!

15 valin valin | E-mail | Web | 8. října 2016 v 12:10 | Reagovat

[13]: To ano, díky...

[14]: Tak to je teda opravdu pohroma. Jak se ti viroza ale dostala na všechny kytky? To musely přenést nějaké savé potvory, ne? Virozy jsou pohromy největší. Ale ty určitě začneš znovu, protože orchideje za to stojí. ;-)

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. října 2016 v 17:01 | Reagovat

Nahlédla jsem poprvé, dovedlo mě k tobě TT. Nemáš to lehké, ale dáváš naději druhým a děláš jejich život snesitelnějším. Díky ti za to. Snad ti to jednou někdo oplatí a v lepší situaci...

17 valin valin | E-mail | Web | 8. října 2016 v 18:04 | Reagovat

[16]: Vidíš, to je škoda, že ti sem nedovedly moje povídky, když máš tak hezkou soutěž na svém blogu. A taky jsem si myslela, že když chodíš na můj grafický a fraktálový blog, že víš, že k nim patří i tento psací blog... :-)  :-)
Díky za koment... :-)  :-)

18 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. října 2016 v 7:56 | Reagovat

[17]: Nevěděla jsem to - byl to šťastný klik a díky za upozornění. Už tam běžíííím! :-D

19 valin valin | Web | 10. října 2016 v 8:39 | Reagovat

[18]: :-D  :-D

[Smazaný komentář] Hihihihi, můj drahý si myslí, že jsem ignorant...Inu, každý má jiný úhel pohledu... Díky Meduňko...

20 valin valin | E-mail | Web | 10. října 2016 v 9:10 | Reagovat

[19]: Meduňko, omylem se mi podařilo smazat tvůj komentář, když jsem odpovídala, tak, že ještě jednou odpovídám a ze správného blogu, můj drahý si myslí, že jsem ignorant...

[18]: :-D  :-D

21 Cecílie Cecílie | Web | 11. října 2016 v 7:45 | Reagovat

Velmi sugestivně napsáno. Snutné a zároveň krásné.

22 beallara beallara | 11. října 2016 v 8:11 | Reagovat

[15]: Virozu jsem si přetáhla na rostliny společným koupáním a zůstalo mi pár kousků, které budu hýčkat, ale na další rozšiřování to nevypadá, mám co dělat se zahradou a pak to doma nestíhám, nelze sedět na dvou židlích :-(  :-(

23 valin valin | E-mail | Web | 11. října 2016 v 8:44 | Reagovat

[21]: Je to život...život je jako bonboniera, nikdy nevíš, co ochutnáš...pravila jedna matka z jednoho známého filmu...

[22]: Ty mě děsíš, já jsem se teď dala ještě na fialky a moje maličké mají společné misky..No jo, no, ono to vždycky všechno nějak dopadne... :D  :D

24 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 11. října 2016 v 15:28 | Reagovat

To jsme dvě :-(

25 Baryn Baryn | Web | 11. října 2016 v 19:08 | Reagovat

To je vlastně hrozně smutné a děsivé. Mrzí mě, že tě něco takovéhleho postihlo, že to nemáš v životě nejjednodušší. A držím ti palce.

26 Miloš Miloš | Web | 11. října 2016 v 19:48 | Reagovat

Polohovací postel, život v útržcích vzpomínek - to znám - tchyně má Alzheimerovu nemoc a žije v domě s pečovatelskou službou, stále se ptá na to stejné, neví, jaké má vnuky a vnučky, žije ve svém vnitřním světě - ve tmě. Smutné.

27 valin valin | E-mail | Web | 11. října 2016 v 20:25 | Reagovat

[24]: Ono nás bude víc ;-)  ;-)

[25]: Myslím si, že každý se s něčím takovým ve svém životě dřív, nebo později setká. A když ne s tímto, jsou zase jiné starosti. Život prostě není jenom růžový. Díky. :-)

[26]: Člověk jenom neuvěřitelně zírá, jak mozek dokonale vypovídá službu a mnohdy se mu vnucuje myšlenka, jak asi bude končit život on... Pokud se ale tito lidé nemohou už postavit na své nohy, snad je to pro ně i lepší, že si žijí svůj svět...byť většinou ve tmě... :-(  :-(

28 beallara beallara | Web | 12. října 2016 v 6:38 | Reagovat

[23]: Víš co, to není nic nového, všichni předtím varují, že společné koupání rostlin je základní problém...jenže, kde brát třeba v zimě tolik dešťové vody...prostě nejsi schopná zajistit v takovém měřítku, kupovala jsem ještě destilku, jenže to je finančně neúnosné ;-)

29 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 12. října 2016 v 14:03 | Reagovat

Takový je občas život a bohužel s tím nic neuděláme. Ani nevíš, jak moc je tohle téma pro mne živé. Napsala jsi to skvěle, ale příště se už zase budu těšit na příběh pejska a kocourka. :-)

30 valin valin | E-mail | Web | 13. října 2016 v 6:11 | Reagovat

[28]: No jo, no, člověk se prostě neustále učí... :-)  :-)

[29]: Já se už taky těším, až se Číča a nebo Žolina budou zase vykecácat hihihihi :-)  :-)

31 FelixY FelixY | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:03 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama