Duben 2013

Předpisy pro čarodějnice

30. dubna 2013 v 13:44 | valin1 |  Pohádky pro odrostlé děti na TT
Dostala jsem poštou

Výňatky z vyhlášky o bezpečném létání na koštěti.

Negativní energie kolem mne

23. dubna 2013 v 13:56 | valin |  Psaní na téma týdne

Onehdy jsem se kdesi dočetla, že orchideje jsou energetičtí upíři a žijí z energie, co je kolem nich. Jelikož jsou zřejmě ale značně zmlsané, upřednostňují prý negativní energii. Čím víc negativní energie, tím víc květů. Vzhledem k tomu, že orchideje jsou moje nejoblíbenější pokojové květiny, kterých mám na parapetech oken hnedle 4 desítky a převážně kvetoucích, vyvodila jsem logický závěr, že kolem mě je samá negativní energie, ba co hůře, já sama jsem zřejmě jedna velká negativní energie.

A tak jsem se začala zamýšlet nad děním kolem sebe. A včera byl den, kdy negativní energie ve mně zřejmě vyvrcholila. Zaparkuji auto na parkovišti a za mě se postaví jakýsi umělec a já nemůžu dopředu a ani zpátky. Neuvěřitelné. Volných parkovacích míst tam má hromadu a přes to se nalepí za moje autíčko.

Projdu kolem průmyslového vysavače externího zaměstnance, vypomáhající naší firmě a jeho vysavač v ten moment přestane fungovat. Další zaměstnanec této externí firmy se mi vnucuje na kafe, zatím v pracovní době. Já nejsem proti, neb jsem slušně vychovaná a pravím, že mu kafe uvařím. Sice nemám ani kafe ani cukr, jelikož kávu nepiju a nic nesladím, ale s tím si vrásky věru nedělám, kolegové mají obě dvě ingredience. Jeho šéf mi ale upřímně varoval, naštěstí pro mě před oním žadatelem, že by se mohlo stát, že bych ho tam potom měla pořád. To chápu a tak mile zavrkám: "Tak bohužel, je vidět, že váš šéf by to nerad viděl," a s milým, omluvným úsměvem plným zřejmě negativní energie se s úlevou decentně vzdálím.

Jelikož ho zřejmě ale moje negativní energie přitahovala jako magnet, vyčíhal si mi jinde, kde už nebyl jeho šéf, aby svou prozřetelností chránil nás všechny. Na přímou otázku "Jak to teda bude s tím kafem", jsem zareagovala elegantně, hodíc to na nelibost jeho šéfa. Na další přímou otázku, že by se mohlo odbýt na jiné, než podnikové půdě, jsem zahlaholila: "Žádné rande." Následovala otázka, jestli mě může položit pár otázek.

"Jste vdaná?" moc se s tím nepáral.
"No jistě", povídám ctnostně.
"Vezmete si mě?" přiznám se, že tuhle otázku, ač jsem opravdu vdaná, jsem v životě neslyšela. Tohle všechno dění přičítám na vrub těch potvor orchidejí, které tu svou negativnost přenášejí zřejmě i na mě a já předávám dál.
"Vy jste z útulku?" optala jsem se opatrně.
Tím jsem ho se vší negativitou, co ve mně je, konečně od sebe odpudila.

Otočila jsem se k němu zády, připravená k odchodu a ještě na něj laškovně křikla: "I vy jeden svůdníku!"
Stačila jsem ještě sluchově zaznamenat poslední větu, kterou křičel již na značnou dálku:
"Já nejsem svůdník, já jsem srandista!"

A potom se to stalo. Zničehožnic se mi v ten okamžik pekelně rozbolelo koleno. Tak nevím, jestli opravdu zvolal, že je srandista a nebo jsem špatně rozuměla a bylo to třeba něco jako tankista, terorista, rasista, exhibicionista a nebo ještě něco jiného, co by mohlo být příčinou bolesti v mém nebohém koleni. Bolest to byla, jako když jí na mě někdo hodí.
Mám tedy o tom svou teorii, ale i když jsem plná negativní energie, nechci nikomu křivdit.. co když ale se mi pomstil tím, že mě třeba uřknul, že jo?
Dnes jsem musela vystoupit z pracovního procesu, kde jsem potupně pajdala a dojít k odborníkovi doktorskému. Ten mi chtěl podstoupit ještě k většímu doktrorskému odborníkovi, ale to jsem mu vymluvila s tím, že určitě existují nějaké zázračné pozitivní pilulky. Uculil se a pravil, že tedy jo, ale kdyby nepomohly, mám bez otálení přijít. Tak přemýšlím, jak by to bylo, kdybych to kafe uvařila do termosky a dala ho onomu člověku někam na zápraží.

Proč zrovna já musím mít bolavý koleno, když se mi to vůbec nehodí? Že by negativní energie a ne jen moje?

Květ nesmrtelnosti

20. dubna 2013 v 19:59 | valin |  Moje povídky na téma týdne

Svoje neobvyklé schopnosti tajila před světem velice úspěšně. Nikdy nikdo nepoznal, že tato krásná žena se napila před mnoha desetiletími z kalichu, kde byl nápoj nesmrtelnosti.

Pracovala jako služebná v paláci, který obýval pouze jeden jediný člověk. Její zaměstnavatel a pán. Byla ještě malé děvčátko, když jí k sobě povolal do služby. Služba ale nebyla nijak těžká. Měla na starost péči o květiny v domě. Její pán květiny miloval. Obrovskou zahradu kolem velkolepého paláce mělo na starost mnoho zahradníků.

Pospíchat se nevyplácí

14. dubna 2013 v 9:35 | valin |  Psaní na téma týdne

Poslední dobou mám v životě nějak hodně napilno. Prý to tak bývá s přibývajícím věkem. Čím prý je člověk starší, tím rychleji ubíhá čas. Podle téhle teorie mě je přinejmenším již 150 let. Mám pocit, že lítám jako čokl a nikde nic nestíhám.

Onehdy jsem se přiřítila domů, vlítnu do koupelny, která ještě včera byla celkem uklizená a podlomí se mi kolena. Všude hory prádla na vyprání. Bloumám očima po obsahu nakupené hromady a hned bystře pochopím, že synek uklízel svůj pokoj. Jeho uklízení se však diametrálně liší od mého, jelikož on uklízí tím stylem, že všechny jeho oblečky,tedy i ty čisté, které by měl složit do skřínky, nahází do koupelny s tichou myšlenkou: "To jsem si zase hezky uklidil, dál se mámo postarej ty." Tentokrát ovšem kupa hadrů byla přece jenom větší, než obvykle. "Aha," došlo mi vzápětí: "Je tu i převlečení z postele, to asi zase Číča přispěl svojí troškou do mlýna."

Jelikož ale už i Číča si vybojoval místo v mém srdci, zbytečně nereptám, protože jsem už dávno pochopila, že to nemá žádný význam, hbitě tedy třídím prádlo na tmavé a světlé pro jednotlivé várky do pračky. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít už pračku v chodu, aby hromádky pokorně se krčící na zemi byly už vyprané a pověšené na šňůrách. Neprve tedy synovo skladba povětšinou tmavých triček. Ty on miluje. Černá trička s nápisem. Nevím, o čem jsem v té inkriminované chvíli házení prádla do pračky přemýšlela, zřejmě o smyslu života spojeným s neútěšlivou hromadou textilií, nicméně v onen důležitý moment jsem ty trika zapomněla obrátit rubem nahoru a do pračky je namrskala obrázky nahoru.

První kardinální chyba, jenomže bohužel ne poslední. V té rychlosti se do této prací sešlosti vloudil mimo pracího prostředku, který byl oficiálně pozván, ještě i papírový kapesník. Vešel nikým nezván a nikým neočekáván. No, co dokáže papírový kapesníček vytvořit za paseku v pračce si dovede snad každý představit. Co dokáže vytvořit za paseku na tmavých bavlněných tričkách pěkně na lícové straně si dovedu představit asi jenom já. Jelikož si myslím, že tohle se nemůže stát nikomu jinému, jenom mě.

Když jsem nebohá trika vyndala z pračky, zatajil se mi dech. Mojí odnoži jsem prakticky zničila polovinu ošacení jedním vrzem. No na to je třeba taky talent a jak je vidět, ten já mám. Pouze jsem si poopravila názor, že tahle spoušť je dílem jednoho papírového kapesníčku. Vsadím se o co chcete, že to nebyl jeden malý papírový kapesníček, nýbrž celá role toaletního papíru, která se nějakou nevysvětlitelnou a podivnou záhadou dostala do pračky. Nevím sice jak, protože si troufnu tvrdit, že roli hajzpapíru bych nepřehlédla ani omylem a tak jako jediné možné vysvětlení mě napadá, že ta mrcha pračka, co požírá ponožky, je nějakým záhadným procesem probíhajícím v jejích útrobách recykluje a za čas vyvrhne do pracího bubnu coby roli záchodového papíru. No, já chápu, že není v jejích silách ten papír odnést tam, kam patří, ale mohla by na mě alespoň bliknout kontrolkou a tak mě upozornit, že právě vyvrhla dříve pozřené ponožky, nyní recyklované v toaletní papír.

Šipky ke štěstí 2.část

5. dubna 2013 v 18:18 | valin |  Moje povídky na téma týdne

Olo se probudil v posteli v naprosto neznámém prostředí. Nebyl ale překvapený, protože si velmi dobře uvědomoval, že implantovaný čip mu zajistí štěstí. Alespoň tak mu to bylo řečeno. Zvědavě se tedy rozhlížel, nevěděl, co by měl dělat a tak jenom čekal. Prohlížel si místnost, ve které se ocitl, byla tak odlišná od té, kterou obýval "tam".. ani nedokázal najít vhodná slova pro místo, kde žil a nebyl šťasten.

Všechno kolem bylo jakési retro, ale příjemné i ta atmosféra, kterou zde cítil, byla velmi příjemná. Cítil se opravdu dobře a uvolněněně. V tom se otevřely dveře a vstoupila žena. Byla tak jiná, než dokonalé ženy, které vidíval "tam"… Sálala z ní jakási nepoznaná volnost, svoboda a něco nedefinovatelného. Smála se na něj a on s údivem hleděl na její průhledný úbor, pod kterým bylo vidět nahé tělo. Nikdy neviděl nahou ženu. "Tam" to pro něj bylo zapovězené, "tam by neměl příležitost dostat se do asimilační místnosti, kde nahota byla povinná, kvůli zajištění bezinfekčnosti.

Všiml si jejího zvláštního lesku v očích, když si svůj podivný háv nechala sklouznout k nohám a sklonila se k němu. Hlava se mu zatočila a cítil podivné vzrušení. Tento pocit neznal. Byla to zcela nová životní zkušenost. "Je vidět, že čip funguje," stačil si ještě pomyslet. A potom, jako blesk z čistého nebe…. náhle zažil slast, obrovskou, nepopsatelnou, silnou. Uvědomoval si, že má oči široce otevřené a přes to nic nevidí. Vnímal jenom tu rozkoš, která přicházela ve vlnách a nutila ho sténat. Trvalo to věky a nebo jenom moment? Nevěděl. Byl tak překvapený z těchto silných pocitů a emocí a jak pomalu odeznívaly, uvědomil si, že mu tečou slzy, slzy štěstí. Byl plný citu, byl plný lásky a zároveň měl pocit dobře uspokojeného samce.

Jeho žena čekala dítě. Tolik si to přála a nyní se jí přání splnilo. Těšila se na miminko. Olo se těšil také, nakažen její radostí a prožívaným štěstím. Chodili spolu po obchodech a vybírali oblečky pro očekávaný přírůstek. Všechno bylo tak jiné, než "tam". Olo tomu dění zde, jednou svou částí rozuměl, aniž by si dokázal vysvětlit, jak je to možné, ale druhou svou částí si stále uvědomoval, že by tohle všechno neprožil, kdyby neměl implantovaný čip. Ale přes to to bylo tak skutečné, že stále víc a víc docházel k přesvědčení, že i bez čipu by to už nemohlo být jinak. Jeho žena už byla ve vysokém stupni těhotenství a on fascinovaně sledoval, jak dítě v jejím lůně roste a kopá a v duchu se divil, proč "tam" jsou umělé líhně a proč je to "tam" všechno úplně jiné. Nechtěl se "tam" už vrátit a děsila ho myšlenka na větu, kterou mu řekl doktor Ewanson: " Čip se dává na dobu určenou a dovolenou a po čase Vám bude vyndán a vy se vrátíte do svého nynějšího způsobu života."

Tahle věta ho přímo mučila. Nezeptal se jak je dlouhá "dovolená doba" , to ho bohužel nenapadlo a doktor to sám neřekl, ale věděl, že než zpátky "tam", bude raději volit smrt.
Za čas se jim narodil krásný klučík a Olo prožíval další nádherné pocity štěstí. Miloval ženu, miloval svoje dítě, byl šťastný, a na čip se mu dařilo myslet méně a méně.
Uběhlo 30 let. A potom přišel ten sen, ve kterém viděl šipky, které důvěrně znal. Kdysi ho přivedly k doktorovi Ewansonovi. Teď měly ale opačný směr. Naváděly ho a připravovaly na cestu zpátky. Zpátky "tam" . To Olo nechtěl. Nechtěl se už vrátit i za cenu vlastního života. Byl si dobře vědom toho, že když mu Ewanson čip vyndá, nebude si pamatovat nic ze svého prožitého štěstí, nic ze svých slastných pocitů, jejichž intenzitu tak dokonale uměla vytvářet jeho žena, nebude mít uchované ani vzpomínky na první zoubek svého synka, jeho první krůčky, první cestu do školky… Ne to nedovolí.

A tak se rozhodl, nenechá si čip vyndat. V duchu si vybavoval slova doktora." Čip bude pouze pod tenkou vrstvou kůže a kdyby se náhodou stalo, že o něj nějakým způsobem, třeba při zranění přijdete, aniž bychom ho vyndali my, musíte zachovat naprostou mlčenlivost o popisování pocitů, co jste zažil. Tento projekt byl povolen Statusem života, nicméně je stále pod jeho kontrolou a vešlo-li by ve známost, že popisujete veřejnosti svoje pocity, byl byste umlčen."
Raději zemře, než aby zapomněl, raději zvolí smrt, než aby se vrátil "tam."
Musí si ale pospíšit, než ho dostanou ty zatracené šipky. Vzal žiletku a rozřízl si kůži na spánku. Z pod kůže mu zároveň s kapkou krve vypadl malý kulatý čip, ne větší, než zrnko čočky.

Probíral se pomalu a slyšel nad sebou hlasy. Nedával najevo, že už je při vědomí. Hlasy sílily a on jim rozuměl. Poznal hlas doktora Ewansona a rozuměl, co říká, ale nerozuměl obsahu řečenému.
"Neměli jsme mu dávat tento program. Podle záznamů z roku 2012 byl život onoho člověka, jehož průběh jsme aplikovali do čipu, pro něj zbytečně silně emotivní. Je to naše chyba, měli jsme volit z méně emočních životů z této doby. Na výběr nám jich dodal Status života dost. Není zbytí, musí být umlčen, v zájmu projektu.Jeho prožitky byly tak silné, že je naprosto vyloučeno, že by zachoval mlčenlivost. Existence pocitů tělesnosti se nesmí dostat na veřejnost.
Olo pochopil. Pochopil, že mu byl implantován prožitek života jakéhosi člověka z 21.století. Věděl, co bude následovat. Přesto byl šťastný za své prožitky i za své vzpomínky. Do poslední chvíle svého života. Smrtící injekci necítil.

Šipky ke štěstí

4. dubna 2013 v 22:10 | valin |  Moje povídky na téma týdne

"Chcete být šťastni? Přijďte k nám. Následujte šipky. Přijďte za doktorem Ewansonem a změňte svůj život."

Ať si Olo pustil supervizi nebo 3Dprojektor, odevšad na něj blikaly šipky, ukazující mu cestu ke štěstí.
"Čím dříve přijdete, tím zaručujeme lepší výsledky. Neváhejte a nechte se vést šipkami ke šťastnému životu. Nová technologie 23.století vám zaručí zářivou budoucnost."

Extravagantní švihák

1. dubna 2013 v 11:01 | valin |  Kocouří život

Snad to o sobě tušil, či dokonce věděl, ale stačilo udělat ten správný kukuč a všechny dveře se mu otevíraly takřka samy. Do obývacích pokojů, ložnic ba i koupelen.Jeho víra v sebe byla neochvějná a sebevědomí z toho vyplývající ještě nikdy neutrpělo žádnou vážnější újmu na jeho hravé duši. Stalo se mu sice pár drobných nepříjemností v jeho mladém životě, ale nic takového, co by ho hluboce poznamenalo.

Nerad sice vzpomíná na dva šílence, co ho chtěli z nějakého neznámého důvodu snad utopit, ale nandal jim to tak, že na to dlouho nezapomenou. Prosazovat svou vůli to uměl opravdu báječně. Snad to patřilo do jeho genetické výbavy, zděděné po předcích, snad zde sehrával fakt i kouzla jeho osobnosti, v každém případě dříve, či později docílil vytyčených cílů. Jako nyní. Zabydlel se v jednom pánském pokoji s nějakým klukem, který se do něj zamiloval na první pohled. Na to ostatně byl zvyklý, v jeho očích nic neobvyklého. Hned na začátku budoucího soužití si vynucoval nastavení svých pravidel, aby bylo zcela jasné, kdo je v pokojíku pánem, a kdo pouze hostem.

Kluk se sice bránil, snažil se neustupovat od svých zajetých zvyků, ale časem pochopil, že soužití s výstřední bytostí stojí nějaké ty oběti. Zejména, když ona výstřední bytost dávala jasně najevo, co je jí po vůli a co ne. A tak onen švihák na onom poli dosáhl své první vítězství a jak se dobývat další strategické kvóty.

Jak si postupem času rekognoskoval terén, zjistil ke své nelibosti, že v sousedním pokoji přebývá podivné stvoření, zřejmě též mužského pohlaví. Za svůj mladý život tak podivně neurčitého tvora ještě nikdy neviděl. Nejprve ho pozoroval s nedůvěrou v jeho krásně zelených očích a čekal, co onen tvor na to. Jeho suverenita a sebevědomí bylo lehounce narušeno, protože zrzavý podivín si ho prostě nevšímal. To bylo něco neočekávaného. "Třeba špatně vidí," napadlo ho možné vysvětlení.

Nestál tak ani o jeho přátelství, ale nesnesl, když ho někdo ignoroval, jeho, ješitného krasavce. Co na tom, že když on sám nemá zájem o jakési projevy náklonnosti, dělá to samé. Ale to ještě neznamená, že si to může dovolit někdo k němu..To by se na to podíval a pěkně zblízka. Šel tedy blíž, doufajíc, že ho zrzoun konečně zaregistruje a přinejmenším padne do mdlob a nebo se nechá pomuchovat podle jeho zvyku. Zrzoun nehnul ani brvou. Něco rochal ve svém apartmá a jeho snad ani nezaregistroval. To byla jasná provokace. Nezbylo nic jiného, než počkat, jestli si ho ten slepý mameluk vůbec všimne. Trpělivě číhal a pozoroval toho podivína.

Najednou ale podivín s nepředpokládanou rychlostí vystřelil a přímo proti němu. Fuj, to byl ale úlek. Reflexivně volil rychlý úprk. Jenže on se tak snadno nevzdá. Zkusí to znovu. Pomalu se vkradl zpět do zrzounovo místnosti. Tentokrát by ve střehu. Přece si to nenechá nandat od stvoření, které je menší než on. Myšlenka vpravdě velkohubá. Jakmile se podivín proti němu opět radostně rozeběhl, on, krasavec, nevěda proč, raději opět vyklidil pole. A ten kluk, co s ním bydlí se mu smál a pokřikoval na něj:" Číčo, ty vole, nech ho na pokoji,to je mámy miláček."

"No co je mě ale do toho, že ano, miláček nemiláček, nakonec i ta máma mi bude za chvilku zobat z ruky, o to už se postarám," slibovaly jeho oči. A tak jako ve svém životě si doposud poradil se vším, poradil si i s mámou, které, když se dostal na klín, byla bez sebe a hladila ho jako zběsilá. To on rád a tak jí dával najevo svou přízeň jeho hlasitými projevy. Jen ten zrzoun mu nešel z palice. Nechápal, že když proti němu vyrazí, začne na něj padat voda. A vodu tu on nemá rád.

A tak si ho prozatím přestal všímat, přece je tam místa dost, nebude kvůli mamelukovi věčně mokrý a nakonec se s ním nemusí vůbec bavit, ne?