Březen 2013

Konečná, vystupovat...

22. března 2013 v 20:05 | valin |  Kocouří život

Že všichni dojedeme svým vlakem života na konec naší cesty, to je asi jediná jistota v životě, kterou máme. Nicméně ještě než se dopravíme na konečnou, projedeme spoustu zastávek se spoustou různých spolucestujících. Je zajímavé, že i když člověk celý život jede v tom pomyslném dopravním prostředku, pocity z cestování se velice různí.

S ním chci bydlet

17. března 2013 v 8:41 | valin |  Kocouří život

Jsem z hloubi duše přesvědčená, že zvířata si mezi sebou rozkecají, na koho se mají obrátit, když jsou v nouzi. Minulý pátek v ½ jedenáctý večer mě mladší synek představil našeho nového nájemníka. Přitáhl domů kočku. V noci, kdy jsem zrovna nebyla na nějaké představování naladěná a už vůbec ne připravená, se oba hezky postarali, že jsem na moment propadla panice při představě, že důvěřivému morčeti Trumbelínkovi nasadíme do bytu predátora. Ale v pudu sebezáchovy jsem si řekla, že to je jenom trochu živější sen a ne hrozivá skutečnost a s touto uspokojivou myšlenkou jsem sladce usnula. Ráno jsem šla rekogniskovat terén. Synátor chrněl jako dudek a vedle něj se tulila kočka, tedy čtyřnohá.

Velice ležérně otevřela svoje zelená kočičí očka a na půl huby mě pozdravila po kočičím "mňau." Syn na rozdíl od ní mě nepozdravil vůbec. Dnes s týdenním odstupem asi vím, že to nebylo kočičí pozdravení ale kočičí upozornění, že je tady a abychom si nemysleli, že nás bude nějak poslouchat. Poučená zkušeností s potkany, kdy z jednoho jsme jich měli za krátký čas osm, jsem začala zjišťovat, co že to vlastně je. Je to kocourek, odrostlé kotě a dostal jméno Číča. Naše doposavad krátké soužití řeší neustále jednu otázku, kdo z koho.

Marně synkovi vykládám, že kočka není pes a když u něj nechce být, nic jí nepřinutí. Bohužel to nebral na zřetel, hned druhý den, kdy jejich názory se výrazně rozcházeli v tom, kde kdo bude spát, Číča si už našel svoje místo jinde, než v synovo posteli ale synek byl proti této drzé samostatnosti a nutil kocourka k sobě. Ten to vyřešil po svém a myslím, že jednou , tedy dvakrát a pro vždy. Prostě se mu do postele zlomyslně vychcal. Doposud jsme na něm obdivovali, jak chytře hned pochopil, že musí svoje potřeby chodit dělat do bedýnky k tomu určené a ne jinam a my jsme rychle pochopili, že ho musíme respektovat. Prostě soužití plné pochopení do okamžiku, než mu mladší odnož v návalu lásky splácala žaludek.

Kočičí průjem je opravdu nemilá a velice smradlavá záležitost. Bohužel se v tomto ohledu zadařilo bravurně pod mým křeslem, kde většinou bydlí i Trumbelínek a na Číču to přišlo při bedlivém pozorování nebojácného morčete. Vytáhnout ho zpod křesla, byla záležitost pro hrdiny, vzít ho do rukou celého opatlaného od nevonných exkrementů a následovně ho vykoupat mohlo být realizováno pouze otrlými jedincemi. Já se za takového považuju, hlavně z toho důvodu, že nevonná událost se přihodila v mém pokoji, pod mým křeslem u mého morčete, a jenom jsem doufala, že snad morče bude od smrtonosného nánosu kočičího průjmu ušetřeno. Číču jsem tedy s nasazením života vytáhla a snažila se ho narvat pod kohoutek, abych mu umyla kožich. Takový celkem malý tvor a bránil se jako o život. Zdrápal mi ruce tak, že jsem povolila sevření a on mi pomstychtivě obalen svým výtrusem vlezl na záda tam završil dílo mé zkázy.

Seškrábal mi záda tak, že mi bolestí vyhrkly slzy.
"Sundej ze mě toho debila!" řvala jsem na mladší odnož.
Když i syn dostal svou dávku hnědavého produktu, uplatnil sílu budoucího muže a kocoura přepral. Vydrbal mu kožíšek a zabalil ho do ručníku. To už se Číčovi asi líbilo, jelikož se ani nehnul. Já šla zkontrolovat, jestli Trumbelín taky nepotřebuje koupel, ale ten nějakým zázrakem smradlavému znečištění unikl. Tak jsem tu spoušť uklidila se zatnutými zuby a vydala zákaz nepodávat kocourovi mléko. Nyní prožíváme období příměří, Číča chodí fascinovaně sledovat Trumbelínka a ten jako zvířátko důvěřující bezmezně čtyřnožcům, když se proti kocourovi rozběhne, kocouří hrdina zbaběle utíká. To je ale dobře, protože jediné, co mi vadí na tom, (tedy až na ty hory povlečení, co jsem musela prát a trocha toho smradu), že máme zase nový zvíře jsou obavy, aby kočka morčeti neublížila.

Kočky prý si vybírají člověka, kterému budou věnovat svou náklonnost.
Číča si vybral synka. Zcela naprosto cíleně. Venku k němu nenuceně přiběhl a žalostně mňoukal. Když jsem se ptala, čím tak okouzlil, bylo mi řečeno, že udělal takové ty kočičí oči, jako kocour v botách z filmu Shrek. Na to není argument.
Číča si prostě vybral místo, kde chce žít. Jenom tiše doufám, že nebudou další…Přece vím, že si to rozkecaj..

Chci žít doma

12. března 2013 v 15:59 | valin |  Moje povídky na téma týdne

Příroda je mocná čarodějka. Zamiloval sem se v první minutě, co jsem jí zvětřil.
Její magická vůně mě naprosto očarovala. Zůstal jsem strnule stát na zahradě jako solný sloup a bál jsem se pohnout, aby mi nezmizela z obzoru. A potom mi došlo, musím za ní, hned, teď, než se mi navěky ztratí.

Depresivní sen

10. března 2013 v 15:16 | valin |  Moje povídky na téma týdne
Seděla v křesle a vrásčité žilnaté ruce měla sepnuté. Hlavou se jí honily neuchopitelné a zmatené myšlenky. Stáří si vybíralo svou daň za dlouhý život. Postupné a zrychlující se zapomínání všeho, ji často uvádělo do zvláštních stavů.

Zbytky myšlenek a vzpomínek se jí podivně splétaly v příběhy, které nikdy neprožila. Často nedokázala rozlišit, jedná-li se o skutečnost a nebo sen. Mrumlala si pro sebe podivné věty. V jejím domově se střídalo v péči o ní mnoho lidí. Ženy z pečovatelské služby přicházely ráno, aby jí pomohly s hygienou a snídaní a posadily jí do křesla, kde sedávala uzavřena se svými myšlenkami a čekala na svou dceru.

Dopolední zdravotní návštěvu vítala vždy s rozpaky, jelikož zdravotní sestry se střídaly a ona si nepamatovala ani jednu. Vždy se ale nechala od nich ošetřit a poslušně reagovala na všechno, co od ní chtěly. Dlouho si nemohla zvyknout na ten ruch, kdy sama se už nemohla pohybovat po svém bytě a přes to tam pořád někdo přicházel a odcházel. Nezbývalo ale, než si zvyknout na tento způsob života. Neměla pocit samoty a věděla s jistotou, že vždycky přijde její dcera. Až do chvíle, kdy jí některá z žen řekla, aby na svou dceru už nečekala, že už k ní nikdy nepřijde. Byla tak zmatená a prožívala obrovský smutek. Slzy se jí koulely po tváři, a v hlavě jí neustále rezonovala věta: Nečekejte na dceru, už k vám nikdy nepřijde. V tomto depresivním stavu nemohla na nic jiného myslet, jenom na tu větu. Stále slyšela ten ženský hlas i když nevěděla, komu patřil.

Chvílemi usínala, ale ani spánek jí nepřinesl klid. Byla plná bolesti a lítosti. Je s podivem, že bezprostřední přítomnost zapomínala v okamžiku. Je s podivem, že duševní bolest nedokázala zapomenout. Její mučený mozek pracoval jako zaseknutá gramofonová deska…..už nikdy…. nečekejte…. nepřijde.

Zaslechla rachocení zámku, někdo přichází, ale ona ví, že to není její dcera.
"Ahoj mami, kuky kuk."
"Ty jsi přišla? Já myslela, že už nikdy nepřijdeš."
"Co to povídáš? Přece víš, že sem chodím pořád."
"Ale mě někdo řekl, abych na tebe už nečekala, že za mnou už nikdy nepřijdeš."
"A tys tomu věřila? Třeba se ti to jenom zdálo, nebo jsi to nějak popletla."
"Já nevím, možná se mi to zdálo, ale věřila jsem tomu."
Její oči vyplašeně těkaly, ale přesto se v nich zračila veliká úleva.
"Copak ty nevíš, že bych tě nikdy neopustila?"
"Vím, teď už to vím, určitě se mi to zdálo, ale byl to strašný sen."
"Jak asi byla nešťastná a jak se musela cítit opuštěná," sevřelo se dceři srdce lítostí, ale dokázala se smíchem řici: "Ty jsi vážně uvěřila, že bych tě opustila?"
"Ne, ne, nevěřila, byl to jenom hloupý sen."

Do duše se jí vrátil klid a po tváři se jí rozlil klidný a šťastný úsměv. Brzy na všechno zapomene..

Neživ depresi pránou

7. března 2013 v 17:28 | valin |  Psaní na téma týdne

Muži chodí svoje depky řešit do hospody. Já je chodím řešit do lesa. S mými věrnými čtyřmi kamarádkami, se kterými hromadně venčíme každý večer pejsky. Poměr pejsků a majitelek se během těch společných deseti let mnohokrát změnil, někteří pejskové odešli do psího ráje, někteří byli nahrazeni jinými pejsky a někteří ne a tak se nezřídkakdy stane, že jednoho pejska jdeme vyvenčit 3 ženský. Vlastně bych to mohla podat tak, že se chodíme venčit nás 5 věrných a pejskové nás doprovázejí. Nyní je poměr 5 venčitelek na 3 pejsky. Jako skupina máme už svoji tradici a jsme celkem v místě našeho bydliště všeobecně známé. Že tam semeleme všechno, je naprosto nabíledni. I ty naše depky.

Jako třeba včera. Byly jsme čtyři s peskem Ivany a Jany. Alena přišla s informací, že existují lidé, kteří vůbec nejedí, jenom pijí a jsou živi jenom z prány. Když my, ostatní neznalé venčitelky jsme ji podrobily křížovému výslechu, co to je prána a dozvěděly se o co kráčí. Prána je tedy energie procházející vším a dodává tělu sílu, kterou potřebuje pro svou existenci, aniž by musel člověk jíst. Prý existují lidé, kteří po mnoho let nic nepozřeli, hlásala Alena. Ivana logicky zareagovala otázkou, proč teda umírali lidi v koncentrácích na hlad a proč to neaplikují v Africe, kde je hladomor. Kdyby žili z prány, nemuseli by umírat hladem, vyzněl logický závěr.

Skupinově jsme tedy přišly k přesvědčení, jak by bylo krásné, kdyby nikdo nechtěl jíst, kdyby všichni žili jenom z prány. Kdysi jsem slyšela heslo "Kurz sraní bez žraní". Možná to bylo ono, jenom se to jinak jmenovalo, ale to nevím přesně. To by byla krása. Jenomže já, protože jsem největší šťoural ze skupiny, jak mi říká neustále Alena, jsem v tom chtěla mít úplně jasno a tak jsem vyslovila podezření, že kdyby v Africe žili všichni z prány, tak že na nás žádná nezbyde a budeme mít hlad. Skupina propadla depresi. Ano, tak nějak by to bylo. Co když tý prány není dost a museli bychom si jí třeba za velké peníze kupovat. Co když by nám jí v tý Africe všechnu vypotřebovali a na nás by nezbylo. A nebo kdyby si jí z největší části nějakým způsobem nashromáždili politici.

Deprese se neustále prohlubovala. Už jsme si nepřišly jako objevitelky nového stylu života, díky jemuž jsem já na malou chvíli propadla iluzi, jak se hezky po práně zhubnu, ale začaly jsme se bát o svůj život. Co kdyby se prána na nás nedostala. A tak jsme se rozhodly mlčet. V těžké depresi jsme se rozcházely do svých domovů.

Já jsem slib mlčenlivosti ale trošku porušila, protože sice o práně nebudu s nikým mluvit, budu jako hrob, ale tak nějak to musím napsat, jelikož je to silnější než já a budu doufat, že na můj blog nikdo z Afriky, ani z politiků nechodí. Odpusťte mi kamarádky Ivano Aleno a Jano.