Leden 2013

Žlutý medvěd

29. ledna 2013 v 20:18 | valin |  Moje povídky na téma týdne

Ze svých mnoha plyšáků měla nejraději žlutého medvěda. Dostala ho jako malá holka od své první lásky. Dětské lásky. Měly ho rády i její dvě děti. Jenom její manžel ho neměl rád.
Někdy si myslela, že na tu chlupatou plyšovou hračku snad žárlí. A nebo ji nenávidí.


Něco je jinak..pokračování

28. ledna 2013 v 18:43 | valin |  Moje povídky na téma týdne

2.část
Petra nevycházela s překvapení, co se se to s Vikim stalo. Jeho reakce byly velice často prapodivné, čím dál tím víc v ní sílil pocit, že se chová, jako by spadl právě z Měsíce. Měla ho ale ráda a jeho chování jí nijak neohrožovalo a tak se s tím pozvolna vyrovnala. Vysvětlovala si všechno jeho podivínství jakousi ztrátou paměti, která se snoubí s jeho divokými fantazmagoriemi. Mnohdy naprosto nechápala, o čem mluví. Platební karty, čipy, DVDčka, Cdčka, Pcčka a všechna možná jiná ..čka neznala a děsilo jí to.. A někdy zase zažívala zcela opačné pocity, když pozorovala Vikiho, jak s údivem zírá na jejich televizi, rádio, a šeptá si pro sebe: "To snad není možný, co to je za krámy?" Důležité ale pro ni bylo, že když mu řekla, že nerozumí tomu, na co se ptá, už se nikdy na to samé nezeptal. Časem se ale i tyto věci srovnali a Petra s radostí zaznamenala, že její muž se stává klidnějším a vyrovnanějším člověkem a přisuzovala to tomu, že se mu vrací paměť a pomatené myšlenky se zvolna vytrácejí.

Viki skrýval své skutečné pocity zcela mistrně a zvolna se vyrovnával se současnou realitou. Nedokázal si sice vysvětlit, který z jeho životů byla pravda a který byl lež, nicméně byl natolik realistický, že teď je tady a jak to tak vypadá, už se nic nezmění. Čas ubíhal, Viki se musel přizpůsobit té době a naučit se žít podle té doby. Chodil do chudých samoobsluh, na prvomájové průvody, na spartakiády, chodil i na schůze a na svůj předchozí život, nebo jenom sen, ani sám už nevěděl, přestával myslet. Přišly děti a potom i vnoučata a on jim rád vyprávěl fantastické pohádky o kulatých placičkách, kde byly uloženy informace, které se daly přehrávat v kouzelné skřínce podobné televizi, o malých krabičkách, do kterých se mluví a ony odpovídají, hrají a ukazují obrázky a promítají filmy, o obchodech, kde se tyto kouzelné věci prodávají, ale místo penězi se platí podivnými kartičkami a o jiných obchodech, kde bylo spousta neznámého ovoce, zeleniny, všeho roztodivného jídla a květin a povídal jim o zemích s mořem a jinými krásami a děti naslouchaly a naslouchaly.

Život ubíhal a jak oba stárnuli, Petra byla velmi často šokována rychle se vyvíjející technikou a v hloubi duše prožívala děsy, jelikož si velice přesně uvědomovala, že podle ní tehdejší fantazmagorie jejího muže, se nyní realizují naprosto přesně, bez jakékoliv odchylky. Snažila se najít vysvětlení a chlácholila sama sebe, že její muž je prostě technicky nadaný a má velikou představivost.

O těžce nabytou rovnováhu ji připravily její vlastní děti, téměř na sklonku jejího života, v jeden krásný podvečer, kdy všichni seděli v rodičovském luxusním bytě v luxusním oblečení u krbu a povídali si. Byla ten večer tak šťastná, protože viděla, že je šťastný i její Viki, který si právě pořídil nejnovější model BMW, byť již v seniorském věku, ale splnil si po náročné moderní rekonstrukci jejich bytu další svůj životní sen. Vnitřně tušila, že nyní je konečně obklopen tím, po čem jeho srdce celý život toužilo.
Jejich dospělý syn děkoval otci za pomoc při instalaci jakéhosi hardwaru do počítače a ptal se: "Řekni táto, jak jsi ty věděl, co bude?

Viki se podivil: "Jak to myslíš, že jsem věděl, co bude? Jak tě taková hloupost napadla? Člověk přece nemůže vidět budoucnost." Snažil se neprozradit se poněkud třesoucím hlasem a zachovat klid. Velice cítil, že se dostává pro něj na horkou půdu.
"Jako malému klukovi jsi mi o tomhle všem", mávl kolem sebe rukou, "mnohokrát vyprávěl. Jaks věděl, že budou existovat osobní počítače a nahrávací rekordéry a mobilní telefony a všechna ta technika, které rozumíš daleko lépe než já?

Viki ale už našel svou ztracenou rovnováhu. Konečně se částečně ocitl v kdysi ztracené realitě. Byť na sklonku svého života, ale věděl, že by už nechtěl měnit. Ta doba, ve které dozrál, mu dala jiné hodnoty. Děti, vnuky a uvědomění si, jak má zcela odlišný vztah ke všem těm moderním věcem než kdysi v jeho horečném snu a nebo minulé skutečnosti. O tom ale už nechtěl přemýšlet. Věděl, že všechno, co má kolem sebe zdaleka již nepřijímá jako samozřejmost, ale naopak si toho všeho nesmírně váží.

Plně se už našel a s úsměvem lišáka odpověděl:
"Víš ty co, zvědavoune? Je to jednoduché, stačí, aby člověk měl své sny a snažil se je nějakým způsobem, aniž by ubližoval svému okolí, realizovat.

Něco je jinak...

25. ledna 2013 v 21:28 | valin |  Moje povídky na téma týdne

1.část
Pozvolna se probouzel ale stále se mu nedařilo otevřít oči. Uvědomoval si silnou bolest hlavy. Kocovina, kocovina. Byla to teda pařba se vším všudy, až měl pocit, že to jaksi přehnal.
Čím víc přicházel k sobě, tím víc pociťoval tíhu pokrývky. A podivný zapšklý zápach, linoucí se z ní. Konečně se mu podařilo se trochu rozkoukat. Mžoural proti světlu a měl silný pocit, že něco není v pořádku. Pochopil, že se zřejmě neprobudil doma. Nebyl schopný o tom moc přemýšlet. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
"Ty ses zase zřídil." Slyšel jakoby z dáli hlas svojí manželky Petry.
"Ještě, že máš takový kámoše, co tě vždycky dotáhnou domů, co?"

Podivné růže

18. ledna 2013 v 19:53 | valin |  Moje povídky na téma týdne

Už jako dítě milovala prolézání půdy v baráčku, kde bydlela se svou matkou a
babičkou.V dospělosti se ale odstěhovala do zahraničí a vzpomínky z dětství
se jí pozvolna vytrácely z paměti. Nyní už si nedovedla vybavit ani vůni
starého půdního dřeva. V jejím moderním, chladně vybaveném bytě se
nábytek ze dřeva nevyskytoval,
vše bylo řešeno nerezovým materiálem a sklem. Nedovedla si vybavit ani
vůni uschlých růží, které její babička milovala a sušila do suchých vazeb na půdě.

Ohnění

13. ledna 2013 v 18:35 | valin |  Psaní na téma týdne
Mám moc ráda posezení u ohně. Oheň je příjemný sluha, když mu nedáte šanci
ukázat svou druhou nezkrotnou a zkázonosnou stranu.
Ráda vysedávám až do pozdní noci za jarních a nebo letních večerů u ohniště,
ležíc na lavičce se dívám na modrou oblohu zasypanou zářivými hvězdami
a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Před tímto mým soukromým rituálem, který je tedy možný pouze, když
sousedka je nepřítomna a tatka bezpečně pochrupkává u televize,
zmožen svými chatovými aktivitami, se většinou odbývá příprava večeře
na ohni, což v praxi znamená nějaké maso opečené nějak.

Nějak proto, že způsoby se u nás hodně různí. Různění pramení z inovací,
které můj choť neustále vnáší s neochvějnou fantazií a vůlí. Vývoj našeho
večerního ohnění jde neustále dopředu. Od prostého opékání špekáčků
na klacíku, přes různé kovové jehly na špízy jsme se dostali
až na ohniště s roštem. Ale i rošty se dají nádherně zlepšovat.

A jak snadno to jde, když máte k dispozici letákovou nabídku z Penny.
Mí pravidelní čtenáři, ví, jakou zálibu má můj drahý choť v reklamních
letácích a tak se stalo, že jednou přišel velice rozradostněný domů,
že jsem ho na chvíli podezřívala, že vyhrál první cenu ve sportce,
a nehodlá se se mnou podělit. Pravda byla však jiná a méně prozaická.
Nepřišel bohužel z podniku Sportka s tučnou výhrou,
ale přišel z Penny marketu a záře mi ukazoval, co koupil. Koupil
nastavitelný grilovací koš a protože cena byla výhodná, no nekup to,
tak koupil rovnou dva.

A hned se to jelo vyzkoušet. Naložila jsem maso do ostré omáčky,
aby se hezky proleželo a v podvečer se zvláštním leskem v očích se manžel
jal rozdělat oheň a naložené maso vložil do onoho zázraku z Penny.
Kdo neví, co je to grilovací koš, tak vysvětlím, že se jedná o jakési dvě
části, mezi které se vloží plátky masa a následně se uzavřou posunovatelnou
sponou tak, aby držely obě části pohromadě a vznikl jakýsi celek,
který se pomocí dřevěné rukojeti může pohodlně otáčet.

Až potud dobré. Jenomže ona spona mrška sklouzla a to bohužel zrovna v tom
okamžiku, když taťka prováděl první otáčku. Koš se otevřel a naložené plátky
se rozlétly takřka na všechny světové strany.

Jeden mi dokonce přistál na klíně. Dva spadly do ohně a když je manžel
chtěl co nejdříve vytáhnout, uklouzl po čtvrtém kousku, jenž se tetelil na zemi,
čekaje tam zcela marně na jakési teplo, co by z něj udělalo
lahůdkovou poživatinu. Bohužel pro maso i pro mého muže vše dopadlo
úplně jinak. Tatka dopadl dost tvrdě na zem a nechybělo moc, a rozvalil
by celé naše ohniště, které tentokrát mělo tvar komínu.
Maso bylo rozmašírované a pevně vešlápnuté do trávy, tudíž už nepoživatelné.
Chladnokrevně jsem hodila do ohně ze svého klína třetí kousek řka,
že teď už se to dopeče samo, bez jakékoliv lidské pomoci
a šla jsem si připravit chleba a hořčici.

Nepochybuji však, že toto není poslední tečka za vývojem.
Něco mi našeptává, že pro tuto sezonu bude vybudováno něco jiného,
nového, žulového na grilování zeleniny. Tak se nechám překvapit.



Jak krotil živel

12. ledna 2013 v 11:02 | valin |  Psaní na téma týdne
Naše rodina je vlastníkem chaty, ve které se pyšní kamna na uhlí.
Jelikož chata je celkem doména našeho papá,anžto ji sám zbudoval,
já se tedy skromně aktivuji pouze na uklízení,vaření, pěstování mnoha
okrasných květin, táčky u sousedky, hru v šachy a konzumaci alkoholu,
tedy sem tam, že ano.

Nejdůležitější úkony tedy obstarává zcela zodpovědným způsobem můj drahý
choť. Délka soužití s ním mě již perfektně naučila nekritizovat, neodporovat
a mlčet na jakýkoliv pitomý nápad, který, co se týče zvelebování, má.
Sice jsem se ještě nedopracovala do výšin, kdy bych mohla sladce zavrkat,
sice se skřípěním zubů: "Tos vymyslel vážně úžasně..",ale ještě není všem dnům
konec.

Měla jsem již snahu vyzkoušet si to nanečisto onehdy,
když jsme přijeli na chatu dlouho večer za celkem chladného počasí
a náš taťka se hrnul hned ke kamnům, že zatopí. Opravdu jsem měla
připravenou vtipnou repliku, jak pěkně to zaonačil, že si můžeme
v cuku letu užívat sálajícího teplíčka z kamen.

Bohužel, můj dobrý úmysl jsem nemohla realizovat ani s oním skřípěním zubů.
Při jeho snažení ovládnout živel oheň tak, aby dělal to, co od něj očekáváme,
mě dokonce poklesla i čelist a jak zajisté uznáte, s pokleslou čelistí se skřípět
zuby naprosto nedá.

Oheň se bránil zuřivě jakémusi rozhoření a ukázal, co umí vytvořit kromě požáru,
jako vedlejší produkt. Kouř.. hodně kouře.. mnoho kouře... všude samý kouř...
kamna kouřila a v malém okamžiku byla všude hustá, štiplavá, bílá mlha.
Kdybych se v tom okamžiku nezačala dusit, určitě bych si
pro sebe pomyslela, že je to jako v pohádce: Mlha přede mnou, mlha za mnou..."

Polomrtvá jsem vyběhla do patra pro morče, i tam se to rychlostí blesku
plnilo neživotadárným oparem, popadla jsem psa a ven...na vzduch.
Jakoby zdáli jsem slyšela chrchlajícího taťku otevírat všechna okna,
ve snaze vyvolat jakési proudění vzduchu, které by naši chatu učinilo opět
sice studenou, nicméně životaschopnou.
Moje dobrá vůle šla tak daleko, že jsem se nabídla, že bych tedy zatopila.
Následovala celkem nudně očekávaná přednáška o jakémsi nízkém, nebo
vysokém? tlaku, o tom, že se dlouho netopilo a ještě o jiných, pro mě zcela
utajených fyzikálních zákonech.

Marně jsem ho nabádala, aby vyšplhal na střechu a podíval se, jestli mu tam
nějaký dobrák nepoložil cihlu na komín, ne, že bych byla tak podezíravá,
ale strategicky jsem se snažila ho odlákat, abych se mohla zhostit onoho
náročného úkolu, zatopit. Já topím od svého dětství, kdy jsem bydlela v bytě,
kde se topilo uhlím, podle svého osvědčeného systému
a nějaké fyzikální zákony moje konání nijak zvlášť nesabotují.

V nestřeženém okamžiku, když se můj drahý ještě venku vychrchlával,
vběhla jsem do chaty a v klidu zatopila.
Kupodivu nenásledovala žádná další přednáška o tom, že tlak se asi změnil,
ani, že se dlouho netopilo. Pravděpodobně jsem dosáhla v očích svého drahého
obdivu, protože nyní moje chatové činnosti jsou rozšířeny ještě o topení
v kamnech.




Kouzelný ostrov

4. ledna 2013 v 19:26 | valin |  Básnické střevo na TT
Kdybych šikovná a vtipná čarodějka byla
velmi pustý ostrov bych hned vykouzlila
a naše drahé politiky bych tam ihned přesadila.

A potom by mě hodně a hodně zajímalo,
jak by to na ostrově dále vypadalo,
zda-li by jeden druhého ožulit a okrást chtěl,
zda-li by se aspoň jeden poctivý nenašel
a nebo že zázrak by se stal a oni pochopili
že naději na přežití mají jen když spolu spojí síly,
krkavost, hamižnost a ega nabubřelá by směle odhodili
a došlo jim, že bez jednoty by šanci na svou spásu zahodili.




Plány budoucího trosečníka, tedy mne

1. ledna 2013 v 17:59 | valin |  Psaní na téma týdne
Nevím, co si sebou vzít na pustý ostrov, ale rozhodně vím, co si sebou nevzít.
A to vím naprosto přesně. Svého drahého manžela. Nechala bych ho doma,
a užívala bych si pokojného klidu od přednášek na témata, jak blbě jsem
vychovala naše děti, jak je možné,že když chci koupit prodlužovací šňůru
nemohu nevědět, co odkud kam povede, proč jsem nekoupila kuře v Tescu,
kde ho mají levnější o 2 Kč/kg, než v Kauflandu a tak podobně.

Nemusela bych se esteticky pohoršovat nad reklamními letáky, kterými
se zálibně probírá a vrství na stole, kam s oblibou ukládá i rohlíky.
Já jsem sice toho názoru, že rohlíky patří do špajzu, ale bylo mi vysvětleno,
že by se na ně potom nepřišlo. Nu nezazlívám mu, že je pravděpodobně toho názoru,
že všichni další členové naší domácnosti máme výrazně snížené IQ
a rohlíky bychom bez vizuálně dokonalého uložení na stole nenašli,
ale setkala jsem se s neobvyklým cynizmem, když jsem tedy navrhla kompromis,
aby se dávaly do špajzky a na stůl se dal vzhledem k úspoře místa jenom jím vlastoručně
nakreslený plánek, aby tedy cestu k rohlíkům šťastně všichni našli.

Netrpěla bych tím, že kdykoliv se zcela mírumilovně zeptám, proč si po sobě
nezaplachuje záchod, obdržím sáhodlouhou,ovšem nic nevyjadřující jalovou odpověď,
která ale bohužel obsahuje úvod, stať i závěr.

Nebyla bych nucená hned po příchodu do našeho bytu očima spočinout
na vypáčených dveřích od komory, když se nešťastnou náhodou zasekly tak,
že nešly otevřít jinak, než odpáčit a na počest této události stojí potupně
bez zámku a kliky již hodný čas. Nakonec ale to, že nemají kliku má také svou výhodu,
protože při zavírání mi nezůstane v ruce, jako se to stává s dveřmi u záchodu.
Sice chápu, že na pustém ostrově bychom takovéto starosti neměli,
protože bystře předpokládám, že by tam nebyl ani záchod,
ani rohlíky, ani kliky, ba ani stůl a ani mnou blbě vychované děti,
nicméně jsem stoprocentně přesvědčena, že bych byla opět při jakékoliv příležitosti
poučována, upozorňována a kárána třeba za špatně složené slupky od banánů,
a nebo za nedokonale vyskládané kokosové ořechy.

A tak jsem vnitřně silně přesvědčená, že na rady svých dvou synů, kteří oba dva
prošli skautským výcvikem s několika tábory v přírodě bych sebou vzala jakousi KPZ,
což je krabička poslední záchrany, kterou bych si nechala vybavit od každého synka
zvlášť a tudíž bych měla dvě, což si myslím, že by nebylo na škodu, dále bych si vzala
sebou svoje morče, abych si měla s kým povídat a taky šachy se vší dostupnou literaturou,
to znamená šachy pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé a zároveň notace všeho,
co se kde a jak hrálo.

Nejsem si jista, jestli bych si brala laky na nehty a barvy na vlasy a řasenku,
mám dojem, že by to bylo krapet zbytečné, ale vím jistě, že bych si vzala
stohy sešitů a zásoby propisek, abych si mohla svoje zážitky z ostrova zaznamenávat
a později po návratu, (tedy za předpokladu, že bych přežila),
se s vámi podělit tady na blogu, protože brát si sebou noťásek by asi nebylo to pravé
ořechové, jelikož tak nějak tuším, že pusté ostrovy nebývají elektrifikované
a určitě ani nebudou mít Wi-fi.