Prosinec 2012

Když andělé pláčou

19. prosince 2012 v 7:29 | valin |  Psaní na téma týdne
Člověk propadá velikému smutku, když pozná, že jeho
zvířecí přítel od něj pozvolna odchází na druhý břeh.
Dívá se na to, jak z jeho milovaného zvířete pomalu vyhasíná život,
jak chřadne a odmítá potravu, jak jeho tělo je pozvolna otravováno
kvůli nefungujícím ledvinám, a trápí se otázkou,
kolik ještě máme společného času?

Proměna

15. prosince 2012 v 21:35 | valin |  Moje povídky na téma týdne
Potácivě se plížil do masa zarývajícím se trním a velmi namáhavě udržoval rovnováhu.
Jeho hluboké zranění se mu připomínalo palčivou bolestí na každém mučivém kroku.
Věděl, že by měl vyhledat nějaký nenápadný úkryt a tam zalézt. Nechat odpočinout
svoje zmučené tělo, vyspat se, odpočívat. Ale něco ho nutilo jít dál.
Byla to touha po pomstě. Chtěl vidět rozdírané hrdlo, chtěl cítit krev
a smrtelný pot. Bude bojovat. Na život a na smrt. Už mu nezáleží na ničem.

To, co miloval, to mu vzali. A on měl nezkrotnou touhu se mstít.
Bolest ze ztráty mu zatemňovala rozum a řídil se jenom instinkty šelmy.
Divoké, nezkrotné a smrtelně raněné. Potácivými kroky došel k lidskému obydlí.
Byl rozhodnut být nemilosrdný.

Člověk vyvraždil jeho rodinu. Jeho družku a jeho děti. Myslí mu proběhla
poslední krutá vzpomínka, kdy slyšel zoufalé vytí svých potomků a zuřivý poslední zvuk
z hrdla své družky, než třeskl poslední výstřel.
Nemohl pochopit, proč se to stalo. Nemohl pochopit, proč člověk zabíjí jen tak,
pro své potěšení.

On vždycky zabíjel jen, když měl hlad. Jako všechna jiná zvířata lovil z potřeby.
Nikdy ne pro zvrhlou zábavu.Teď to ale bylo jiné. Byl rozhodnutý vyhledávat a zabíjet,
dokud sám nebude zabit.

Rozsvíceným oknem pozoroval lidskou postavu, co nosila v náručí malé lidské
plačící mládě. Pomsta, kterou na těch dvou chtěl vykonat,
měla pro něj určitou symboliku. Zabije stejně, jako zabili jemu..

Už už se chystal ke skoku skrz otevřené okno, když zaslechl tu píseň..
Její tóny ho doslova vtloukly do země. Tak dlouho už jí neslyšel,
prakticky se mu vytratila z mysli a teď mu ji připomněla žena,
která jí zpívala svému malému synovi. Píseň v něm vyvolala a zaostřila
rozmazané a hluboko v mozku uložené vzpomínky.
Je to už dávno a dávno, kdy byl malým chlapcem a často ji slýchával.
Měl ji rád, protože mu ji zpívala jeho matka, kterou měl také velmi rád.
Těžko si vybavoval matčinu tvář,
ale snadno si vybavil city, které k ní cítil.
Věděl, že ho moc milovala a že když se ztratil, zoufalstvím zešílela.
Vzpomínky se stávaly pořád zřetelnějšími a nyní přímo fyzicky cítil ten
samý strach, jako prve, když se zatoulal do lesa a ztratil.
Předtím jsem byl ale člověk, upomněl se. Díval se s podivem na své čtyři
silné a chlupaté pracky s mocnými drápy.

Píseň ho vracela ve vzpomínkách dál a dál. Ano, ztratil se v lese a nemohl najít
cestu domů, k matce. Už byla skoro půlnoc, a on jakoby chodil očarován
v bludném kruhu. Upamatoval se, že měsíc byl tehdy v úplňku a jeho svit byl tak mocný,
že zřetelně viděl podivného tvora, který běžel proti němu. A potom přišla ta hrozivá
bolest v celém těle. Když se probral k vědomí, byl už den.

Snažil se postavit, ale tělo ho neposlouchalo.
Nedokázal si stoupnout. Podíval se na svoje neposlušné nohy
a rozplakal se zoufalstvím. Z jeho hrdla však vyšlo pouze zvířecí zavytí,
kterým do světa žaloval, že už není člověk, že se stal vlkodlakem.

Chuť zabíjet se rozplynula do nenávratna a on ač zvíře,
věděl, že nikdy neklesne na úroveň člověka, který zabíjí, aniž by měl hlad..



Nebojím se strašidla

15. prosince 2012 v 11:26 | valin |  Básnické střevo na TT
Když jsem se tuhle v lese v noci courala
podivné stvoření u splavu jsem potkala,
celý splihlý a nešťastný ten tvor byl,
ani trošku pro jeho bledost se mi nelíbil.

Říkám: "Nevypadáš zdravě hochu milý,
jak kdybys měl exnout každou chvíli,
já, abys věděl, že tě ráda mám,
sanitku, na pomoc ke splavu ti zavolám."

Tvor však zatvářil se zoufale
řka: "Už takhle mám hnedle namále,
sanitku mi vůbec nevolej,
šňapsu mi raděj hltnout dej,
uvidíš jak barvu líce
rázem změní slivovice."

Z ruksaku jsem tedy svůj nápoj vyndala
a přízraku jsem ho s láskou podala
zakloniv se zhluboka si nahnul
blažen, že pije po čem duší svojí prahnul.

Zázračný to nápoj dozajista byl
ruměnec na tváři mu hned vykreslil,
do očí zářivé jiskřičky mu vstoupily
a na rtech mu zazářil úsměv přemilý.

A tak když se v noci na procházku zase vydám
pár lahviček slivky do baťůžku přidám
a bledolícímu stvoření ke splavu je dodám.






Můj dokonalý (ne)smysl pro orientaci.

8. prosince 2012 v 18:06 | valin |  Psaní na téma týdne
Chtěla bych být včela, tedy ne úplně, to ne, ale mít její smysl pro orientaci.
Odletí v dál za prací a bez problému se nejkratší cestou dokáže vrátit zase
do rodného úlu.

Nevím, jak je to možné, ale já na rozdíl od včely se ve svém dospělém
věku pořád někde ztrácím. Není to zapřičiněno tím, že bych snad měla
stařeckou demenci, anebo snad Alzeimera, ale proto, že mám silně zakrnělý
smysl pro orientaci už od útlého dětství.
Je až záhadou, jak můj smysl pro orientaci je tak dokonale nedokonalý.
Prostě to nechápu. Dokážu se ztratit úplně všude. Když by se mi můj
drahý chtěl zbavit, stačilo by mu nějak mě vyvézt do lesa a zaručeně se
už nevrátím, protože se zásadně, díky mému senzačnímu smyslu vydávám
přesně na druhou stranu.

Pěšky to ještě nějak zvládnu, horší je to ale, když někam jedu autem.
Tak se mi potom velmi často stává, že nevím, jedu-li na Prahu a nebo na Plzeň.
Stačí mi jednou špatně odbočit a situace se neustála nudně opakuje.
Bloudím..

Prostě nevím, kde jsem. Automapu nevedu, protože v tý se taky nějak zvlášť
neorientuju, ani to dost dobře technicky nejde, protože když nevím,
ve které jsem vesnici, nemůžu hledat v mapě, že ano.
No a GPS nemám, protože když by navigovala zatočit doprava, zcela jistě
pojedu doleva.

Prostě to tak mám. Asi nějaká orientační dysfunkce nebo co.
Z toho ovšem pramení mnoho pro mě mrtvičných situací.
Zná-li někdo v Plzni průjezd zvaný po domácku Myší díra, ví,
že je to taková rychlá spojnice ze zadních Skvrňan na Borská pole.
Asi tak 4kilometry, určitě ne delší. Já, a není to tak dlouho jsem jela ze
Skvrňan a chtěla jsem projet tou Myší dírou, jsem jí prostě netrefila.
Zcela elegantně jsem ji nic netušíc, že jí právě míjím, přejela.

A tak jsem jela pořád dál a dál, až najednou jsem byla v Tlučné.
Ha, řekla jsem si, že se tedy otočím a pojedu zpátky,
jenomže s talentem mě vlastním
jsem se zase otočila tak nějak špatně,
že jsem skončila až na dálnici. Neuvěřitelné, ale pravdivé.. Moje nevýhoda je,
že zásadně neporušuju žádné dopravní značky
a snažím se nedělat na silnicích prasárny a netočím se na křižovatkách,
tak že často je to opravdu zázrak, když dojedu napoprvé tam, kam chci.

Stačí, když se zařadím do špatného pruhu a malér je na světě.
Onehdy jsem byla za kamarádkou v Kyšicích. Tak jsem kupodivu dojela na
první pokus to tedy světe zboř se, jenom s malým zaváháním,
že jsem se v této malé vísce také ztratila, ale mobil je mobil a tak mi ta
dobrá duše, k níž jsem jela, po telefonu krásně vysvětlila, kam co a jak.
Upozorňuju, že jsem u ní byla v životě mnohokrát, jenom jsem nikdy neřídila já.

Ovšem zpátky, tak to byl horor. Jela jsem už potmě, a přes to,
že mi tloukla do hlavy, že hned odbočím doleva,
musela jsem nějakým pohnutím mysli odbočit doprava a byla jsem ztracená.
Potmě to všechno vypadá nějak hodně jinak
než za světla a když jsem se nějakým řízením osudu ocitla na vějaké větší silnici,
opravdu jsem dlouho netušila jestli jedu směrem na Prahu a nebo na Plzeň.
Zcela naplno jsem prožila štěstí, když jsem viděla směrovku na Plzeň
ukazující tím směrem, kterým jsem jela..Někdy v životě stačí i drobné radosti..
a ty já si díky svému orientačnímu nesmyslu umím hravě obstarat.

Přes to, že to o sobě vím, každoročně jezdím do Českého Krumlova do divadla.
Scénář je pořád stejný. Sotva jsem v Krumlově, přecházím jakýsi bludný kořen.
Tam jsem sice ve výhodě, že mě vždycky někdo odvede na to správné místo,
ale stejně mám pokaždé pocit, že jsem tam poprvé v životě a podezřívám
místní skřítky a trpaslíky, že od mojí poslední návštěvy všechno změnili
a přestěhovali. Domy, ulice a snad odklonili i tu Vltavu,
co tudy protéká. V těch krásných krumlovských uličkách mám vždycky
nádherný pocit, že to všechno vidím poprvé a jistojistě poznám pouze
zámeckou zahradu a otáčivé hlediště..Není to snad tím, že se dostávám do let,
kdy každá, byť stokrát opakovaná informace je pro mě nová...doufám.
No ale nikdo není dokonalý a tak si říkám, že to porád ještě jde, když trefím do práce
a domů.

A jinam? Většinou jsem s někým, kdo řídí moje kroky a když ne, prožívám radost,
že když se ztratím, zase se dokážu najít.


Konec světa přichází 21,12,2012

5. prosince 2012 v 18:56 | valin |  Psaní na téma týdne

Tak tímhle nesmyslem nás masírují média už pěknou dobu
a spousta lidí se tím až chorobně zaobírá.
Zcela to nechápu, můj selský rozum mi říká, že od dob mayské kultury
(konec světa se předpokládá mimo jiné i podle toho, že končí mayský kalendář)
se několikrát změnil rytmus kalendářního zaznamenávání.

Velká říjnová revoluce vypukla v listopadu, tak je docela pravděpodobné,
že konec světa bude až po vánocích. Budu tedy opět muset koupit
vánoční stromeček a dárky.
Kapra tedy ne, protože se nemůžu koukat na vraždu v přímém přenosu
a nebo snad dokonce sama vraždit..

A tady bych spojila příjemné s užitečným.
Shodou okolností jsem na srdci blogu četla článek, jak si zvýšit
návštěvnost na blogu.
Jako rada bylo doporučeno publikovat články s takovým názvem,
které jsou často vyhledávané čtenáři přes vyhledávače,
které je směrují mimo jiné i na server blog.cz.
Tak, že jsem teď jsem vytvořením nesmyslného článku učinila
nesmyslný pokus o zvýšení návštěvnosti...

Sice nevím, jestli to až tak potřebuji k životu, ale nesmysl je nesmysl...
a také téma tohoto týdne..
Závěrem bych chtěla doporučit, máte-li nějaké příbuzné a nebo známé v zahraničí,
kteří mají také strach z konce světa, předurčeným na 21,12,2012,
pozvěte je do Česka, kde jistojistě přežijí,
protože Česko je o 30 let pozadu...

Pár vánočních

1. prosince 2012 v 16:20 | valin |  Vánoce2012




Kliknutím na tento obrázek se otevře vánoční prezentace s hudbou, díky Majko...