Listopad 2012

Byla jsem vtažena do současného blogového dění

29. listopadu 2012 v 7:47 | valin |  Pohádky pro odrostlé děti na TT
Mengano mě pozvala do blogového letadla, tak, že jestli budou někoho zajímat
moje odpovědi, tady jsou:

1. Do jaké míry se ztotožňuješ s pořekadlem "bližší košile než kabát"?
Stoprocentně, protože košile je zcela jistě blíže k tělu než kabát.
Ale zase na druhé straně kabát je přeci teplejší, než košile, to dá rozum
do čepice, ale o tom už to asi není..

2. Dovedl/a bys odpustit svému blízkému člověku něco opravdu hodně
špatného?
To záleží, jak by byl blízký, a není blízký jako blízký...

3. Existuje na naší současné politické scéně alespoň jeden člověk,
o kterém můžeš říct, že si ho lidsky vážíš?
Snad Táňa Fischerová, její životní zkušenosti jí dodávají lidskosti.

4. Proč chodíš/ nechodíš k volbám?
Chodím, chodím, bohužel s tím efektem, že mnou vybraná strana
nikdy neprojde. Asi nemám ten správný politický vkus.

5. Myslíš, že je možné vydržet s jedním partnerem celý život?
Možné to je, ale je to skutečně nutné?

6. Bojíš se budoucnosti?
Musím přiznat, že určité obavy mám..

7. Která je tvoje nejlepší vlastnost
Proč ses raději nezeptala na nejhorší? To by mi šlo daleko líp..

8. Myslíš, že by se mělo povolit užívání lehkých drog (např. marihuana)?
Já bych se s tím nepárala, povolila bych to. Zakázané ovoce nejvíc
chutná a myslím, že horší by to nebylo, než je to nyní.

9. Existuje něco, bez čeho si svůj život nedokážeš představit?
Ano existuje, bohužel se už nyní srovnávám s tím, že se budu muset naučit bez toho žít..

10. Existuje něco, co k svému životu vůbec nepotřebuješ?
Vše, co nemám, nepotřebuju, a ještě i spoustu dalších věcí co mám..

11. Šly ti moje otázky hodně na nervy?
Nešly mi na nervy ani trochu, řetězovky nemám ráda,
ale tohle je pěkný nápad, a příležitost, jak se o druhých něco
dozvědět. Tak, že jsem se ráda zúčastila a dovolím si na svém
blogu vyvinout též otázky pro všechny blogery, kteří se budou
chtít zúčastnit nehledě na to,
jestli už byli pod palbou a nebo ne..

Ptám se:
1) Koho upředňostňuješ více, Jasoně a anebo Drsoně?
2) Znáš song "Když jsem takhle po ránu točil klikou lanovky?
3) Máš zkušenosti s tím, že pýcha opravdu předchází pád?
4) Víš, co jsou to škrkny?
5)Jakou bys přiřadil/a/ ke svému jménu barvu?
6)Co myslíš, je smrt definitivní konec a nebo jen začátek něčeho nám neznámého?
7)Co si myslíš o telepatii?
8)Vidíš nějaké opravdu účinné východisko ze současného světového marastu?
9)Co bys na sobě chtěl/a/ změnit?
10)Co je pro tebe momentálně nejdůležitější na světě?
11)Proč si vlastně začal/a/ blogovat?

Otázky pro:

Janinka
Domovina
Bev
Děvče od vedle
Mengano
Helena
Ivet-pe
VendyW
King Rucola
TlusŤjoch
Čerf
Miloš
a všechny další, kteří by se chtěli dobrovolně zúčastnit.








Jak neřešit samotu

27. listopadu 2012 v 19:54 | valin |  Psaní na téma týdne
Ne asi zcela marně se říká o manželství, že je jako nedobytná pevnost.
Kdo je vevnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř.
Asi to neplatí tak doslova, podsunume-li za slovo manželství slova
dlouhodobý vztah, rovnice se nám stává tak trochu nerovnicí,
protože zdrhnout ze vztahu bývá snažší, než zdrhnout z manželství.

Sice díky mému blogování už tuším, že jsou výjimky,
pro které dlouhodobé vztahy jsou přímo nepředstavitelné
a zabijácké (viď Krutomývale, tebe Ego do této mývalí kategorie
už nemohu zařadit, i když ty sám rád ses do ní často pasoval).

Většinou ale každý hledá v životě nějaký únik před samotou
a spousta nešťastníků doufá, že něco takového najde ve vztahu.
Nechci příliž zobecňovat, vím, že existují výjimky,
(těm všechna čest), ale v podstatě má rada pro všechny,
co chtějí samotu řešit vztahem je:
Pořiďte si raději, psa, kočku, hroznýše královského,
nebo třeba medvídka mývala. Je to mnohem levnější
a ušetříte si spoustu nepříjemností. Nikdo Vám nebude nic vyčítat,
poučovat vás, jak si máte zavázat kaničku u boty
a když vyčítající protějšek převezete tak, že si koupíte boty
na suchý zipy, nebudete muset čelit hysterickému výjevu v celé svojí kráse.

Sice můžete namítnout, že, to co píšu je pustá volovina,
ale za čas by na moje slova ve většině případů stejně došlo.
Prostě to tak je. Samota není tak špatná, když se jí člověk naučí podvádět.
Můj drahý manžel byl celý týden mimo náš společný domov. Měla jsem
trpět samotou, ale světe zboř se, musím přiznat, že jsem strávila krásný týden.
Idylické večery, kdy neřvala televize do pozdních nočních hodin,
s přepínáním programů jako zvláštní bonusy, klidné ranní vstávání do práce,
kdy se mi nikdo nemotal ani na WC ani v koupelně, dny bez dohadování
a jedovatých poznámek, že nemáme chleba, máslo, salám.
Dialogy typu mám jenom jednu ponožku, nebo tady jsem měl štípačky
na nehty a už tu nejsou, mě opravdu, ale opravdu nechyběly.

Prostě idylka. A tak se mi na mysl vnutila svatokrádežná myšlenka,
že samota je moc prima a že by nebylo marný
to zařídit nějak nadýl,.. ne-li napořád. No asi to neprojde,
ale sním o tom s otevřenýma očima.
Věřte tedy, že moje rada je naprosto upřímná, protože vím,
o čem mluvím. Ale zase na druhou stranu chápu,
že Ti, kdo jsou momentálně venku před pevností osamoceni,
nemohou věřit někomu, kdo je v pevnosti.
No děj se vůle Boží, já to s Vámi myslela dobře.

Co potřebuju úplně ze všeho nejvíc

22. listopadu 2012 v 20:37 | valin |  Psaní na téma týdne
U nás v rodině platí jakási úměra přímá. Čím více věcí k životu potřebuje
můj muž, tím méně jich potřebuju já. Není to vina mé jakési vrozené skromnosti,
ale srovnání se s faktem, že naše prostory k bydlení nejsou bohužel nafukovací.
Občas jsem nucena učiniti jakési regulační opatření, to znamená,
že zcela podle a zákeřně v nestřeženém okamžiku vyházím do kontejneru
různé hodnotné kousky z celoživotní sbírky mého drahého chotě a doufám,
že si nevšimne.

Tedy většinou to opravdu projde bez povšimnutí, až na malé výjimky,
ale někdy se stává, že nějakým zázrakem prozře a vzpomene si
na něco, co už se velmi dávno mojí přičinlivou zásluhou nenachází
v naší domácnosti. Já v tomto případě používám radu doktor Plzáka:
"Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Sice ji ten věhlasný odborník
aplikoval na jiné případy, ale já jsem si ji přetransformovala pro moje
dalo by se směle říci, čistě soukromé účely a velice často ji v zájmu
zachování svého života používám. Pro dokonalost ještě nasadím nechápavý
výraz (to už zvládám naprosto bravurně) a někdy hodím dokonce i udičku
s malou výtkou. "To jsem viděla na chatě, máš to v boudě, nechápu,
proč to hledáš tady."

Přece jenom mají moje slova ještě nějakou váhu a manžel znejistí
a potom už bývá scénář celkem stejně nudný. Buď zapomene,
než se na chatu dostane, anebo si vzpomene, ale v tom množství
materiálu, co na chatě v jeho pracovní boudě má, je prostě
bez šance něco najít.

Já jsem měla také spoustu oblíbených věcí, neříkám, že ne,
ale byly poněkud křehčího ražení, než nástroje a přístroje našeho taťky.
Od mých oblíbených a esteticky mě uspokojujících drobností,
mě naučily oprostit se, dokonale moje děti. Systematicky mě moje krajkové
porcelánové panenky a skleněné figurky rozbíjely a tak jsem se naučila
nelpět na majetku. Za to jim vřelé díky i když v tu chvíli, kdy další
z mých skleněných zvířátek bylo na střepy, v lepším případě bez nožky
a nebo všech nožek, nemohlo být o nějaké vděčnosti za lekce o majetku
ani pomyšlení. No, život už je prostě takový, že většinou ztrácíme to,
na čem, nám nejvíc záleží a to, o co nestojíme, to se nám přímo hrne..
Takže já jsem dnes už celkem povznesená nad to,
že na místě mojí krásné sbírky malých železnobrodských
figurek trůní nezozbitný plyšák a tak podobně.

Řekla bych tedy, že co se týče materiálna, mám celkem jasno
a srovnáno, až na jeden můj veliký sen,
ale o tom nechci snít zrovna tady a teď i když vzhledem k tématu týdne,
by to zase nebylo až tak od věci.
Ovšem jinak.. jinak bych potřebovala spoustu věcí, které se
nedají pořídit za prachy, ani dostat darem, ani ukradnout.
Věc se má takto. Nedávno jsem někde četla úžasný vtip:
Ptá se dcera matky: Co myslíš mami, mám si pořídit raději chlapa a nebo psa?"
A matka aniž by hnula brvou, odpoví: Když si pořídíš psa,
budeš mít posranej jenom koberec, ale když si pořídíš chlapa,
budeš mít posranej celej život."

A tak já, jelikož si myslím, že já navzdory všemu mám oboje,
přála bych si tedy elixír mládí. Hezky bych se nabumbala a svoje dosavadní
žití bych brala jako zkoušku nanečisto. Poučena z minulosti,
nekupovala bych už nikdy koberce, ale pro jistotu bych volila zcela
jiné podlahové krytiny, protože psi nejen že sem tam opravdu koberec
poserou, ale i poblijou.

A tak čekám na ten zázrak, až se mi zjeví ve snu nějaká zářivá bytost
a pošeptá mi, že na nočním stolku mám kalich s oním zázračným lektvarem,
který je zázračnější o to víc, že všechny moje vzpomínky a zkušenosti
mi zůstanou v paměti. A to to potom všechno jinak roztočím...

Proměna osobnosti

17. listopadu 2012 v 10:07 | valin |  Moje povídky na téma týdne
Na jejím vysokým věkem zvrásněném obličeji radostí zazářily její oči.
Viděla svou dceru. Viděla jí sice i včera, i předevčírem,
ale nepamatovala si to. Radostí po ní vztáhla ruce. Dnes jí poznala hned.
Byly dny, kdy se jí vybavovalo mnoho věcí, ale než si ten nápor myšlenek
dokázala setřídit, hned je zase zapomněla.
Nemohla už moc chodit, stále vysedávala v křesle a čekala.

Sama nevěděla na co, protože si to nepamatovala.
Její vzpomínky se jí pomalu vytrácely z mysli a zůstávaly
tam jen ty nejstarší. Na matku, na otce, na manžela a na své děti
a vnuky. To byl celý její život. Nikdy nic jiného nepoznala.
"Proč si nezapneš televizi mami?"
"Já nevím jak, já to neumím."
"Ale víš, vždyť to umíš, tady tím červeným knoflíkem, vidíš?
Jenom ho zmáčkneš."

"Není ti zima mami, mám zatopit?"
"Ne, já jsem zachumlaná tady v tý dece, moc hřeje, kde se tady vzala?"
"Tu jsem ti přece koupila, copak ti dneska přivezli k obědu?"
"Dneska? Nikdo tu nebyl."
"Ale jo, koukám, žes to už přendala z jídlonosiče do kastrůlků."
"No jo, asi jo."
"Ohřeju ti to a najíš se."

Přikývla a byla tak šťastná, že je u ní její dcera, která jí hladila po rukou.
Její kůže byla jako papír, tenoučká a plná krevních podlitin,
které vznikaly zcela samovolně.
"Nebolí tě to?"
"Ne, to nic není, toho si nevšímej."
Snažila se podlitiny přikrýt rukávem svetru, ale její ztuhlé prsty
už jí nechtěly moc poslouchat.
"Co je dneska za den?"
"Je pondělí mami."
"Aha, a tys byla ve městě?"
"Ne, já jsem byla v práci, podívej, něco jsem ti přinesla, nastav ruku a zavři oči."

Poslušně nastavila dlaň a zavřela oči a čekala co bude dál.
"Už se můžeš podívat."
"Co to je?"
"Ty nevíš?
Dlouho si předmět prohlížela a neobratně převracela v rukou a potom vyhrkla:
"To je kaštánek."
Radovala se z něj jako malé dítě. Když si ho dosyta prohlédla, strčila si ho
do kapsy od županu.
Vždycky, když si sáhne do kapsy, znovu a znovu ho tam najde
a vždycky se z něj bude znovu a znovu radovat.





Jak ze mě moje rodina udělala osobnost

13. listopadu 2012 v 22:09 | valin |  Psaní na téma týdne
Byla jsem už moc dlouho bez vlastního domova a přímo fyzicky jsem toužila
po teple domácího krbu. Po zralé úvaze jsem si tedy řekla, že už je nutné
jednou provždy se někde natrvalo usadit. Toho nekonečného toulání už
mám dost. Od té doby, co jsem ztratila svůj minulý domov jsem hledala
něco.. něco, co by dalo smysl mému životu.

Nechci být už sama, nechci být opuštěná. Chci přece také k někomu patřit.
A tak jsem vymyslela plán. Usadím se v nějaké rodině. Vybírala jsem dlouho
a pečlivě. Moje volba padla na čtyřčlennou domácnost, kde převládali muži.
Tři muži a jedna žena. Věděla jsem, že pro muže mám své kouzlo
a opravdu to bylo až nepřekvapivě jednoduché.

Stačilo dát najevo, jak dokážu být přítulná, milá a poddajná.
K realizaci svého zabydlovacího plánu jsem využila nejmladšího, který propadl
mému kouzlu nejdříve. Neváhal ani na okamžik a pozval mě do jejich rodiny.
Bylo tam tak krásně, teplo, útulno, moc se mi tam líbilo.
Muži této úžasné rodiny mě začali obdivovat velice záhy všichni do jednoho.
Lakomí nebyli, dostala jsem skvělou večeři, jenom Ona koukala jako bubák.

Snad tušila, že všechnu pozornost jejích mužů strhnu na sebe a žárlila,
snad ve mě viděla konkurenci. Budu se muset hodně, přehodně snažit,
abych se vlichotila do Její přízně. Nebude to vůbec jednoduché.
Pro začátek ale úplně stačilo, že mě neposlali pryč. Když zjistili, že nemám kam
jít spát, dovolili mi spát u nich. Byla jsem moc ráda, nechtěla jsem se zase vracet
do tý špinavý díry, kde jsem byla nucená přespávat.

Nejmladší chtěl spát se mnou, ale Ona to nedovolila. Neměli sice žádnou
jinou postel volnou, ale ustlali mi na zemi na čisté dece. Po tom, co jsem si
zažila před tím, připadala jsem si jako v ráji. Teplo, plné bříško, to byla pro
mě hotová slast. Nepotřebovala jsem ani její muže, byla jsem maximálně spokojená.

S Ní to ale bude těžké. Tušila jsem, že když si Jí dokážu naklonit na svou stranu,
mám vyhráno. Ale jak to udělat? Ona se ale se mnou moc nebavila, já jsem
se snažila být Jí pořád nablízku a co nejoodaněji na ní koukat, aby se nebála našeho
soužití. Bylo to málo platné, chtělo to nějaký silnější kalibr. Snažila jsem se
celou svou duší se jí neznelíbit, neplést se jí do cesty, dávat Jí najevo,
jak mi od Ní chutná vše, co uvaří a co mi dá k snědku a vyjadřovat vděk každou
minutu. Tohle nemohlo nezabrat. Cesta k jejímu srdci byla dlouhá a trnitá,
ale nakonec se ledy prolomily. Stalo se tomu asi 14 dní po mém nastěhování k nim.
Já jsem dostala jakýsi záchvat, udělalo se mi moc špatně a celá jsem se slabostí
třásla. Žádný z mužů nebyl doma, jenom Ona a já. Ona, když viděla,
že sotva stojím na nohou, mě vzala do náručí a konejšila. Cítila jsem,
že o mě má strach. A tak se to stalo. Nebyla už jsem pro ni nezvaný host.

Konečně jsem zcela patřila do rodiny. Konečně jsem s nimi byla opravdu doma.
Byla jsem tak šťastná, že slabost odešla, já se cítila líp a líp a v duchu jsem Jí
slíbila, že budu poslouchat na slovo, že si nebudu nikdy nic vynucovat, že budu
trpělivě čekat, až na mě bude mít Ona čas a bude si se mnou chtít povídat.
Mám Jí ze všech nejraději a myslím, že Ona mě má také moc ráda.
Každou její volnou chvíli jsme spolu. Buď mi něco povídá a nebo spolu jen tak
mlčíme. Její muže mám také ráda, ale pro ni bych dokázala i umřít.
Je to přece moje milovaná Panička. Haf.






Moje hříšně poklidná sobota

11. listopadu 2012 v 13:08 | valin |  Psaní na téma týdne
Neodjíždím-li na víkend z domova, moje soboty jsou si podobné jako vejce vejci.
V šíleném maratonu se snažím dohnat to, co jsem v týdnu nestačila.
Uvařit, uklidit, vyprat je základní sobotní program.

Někdy ovšem do všeho vnese náležitý chaos náhoda. Jako včera například.
Naplním prádlo pračkou chrstnu tekutý prášek (tekutý prášek, to je taky dobrý..)
a spustím program. V dobré víře, že nikdo se programátoru na pračce ani nedotkl.
Většinou to tak bývá, tedy vždycky to tak bývá. U nás mají na praní mě a pračku.
Tedy u nás mají na praní mě a já mám na praní pračku. Tak je to přesnější.
Pračka tedy začala poslušně vykonávat svoji činnost, na kterou je konstruovaná.
(Existují prý jakási "kurvítka" povídali nedávno chlapi v práci, to je prý nějaké tajné zařízení,
které způsobí to, že většinou každý výrobek se velice brzy po záruce samočinně rozbije,
aby byl spotřebitel, tedy já, nucen pořídit si nový výrobek, a nebo alespoň povolat opraváře.

Já tohle tedy neberu osobně, páč si myslím, že kurvítka jsou spravedlivě všude, ne jenom
na mojí pračce.)
Odkráčela jsem do kuchyně, skloubit několik činností dohromady. Dopřát mým orchidejím
ponornou lázeň a při tom uvařit. V praxi to znamená, že do kýblu vleju dešťovou vodu
a každou orchiji tam ponořím, aby se hezky namočila. S touto činností začínám brzy ráno,
protože při množství mých kytek končívám asi tak v poledne.
Rozkrámuju tedy kuchyň k vaření, mezitím vždycky vyměním kytku v kýblu,
když tu slyším, tedy vlastně neslyším, že pračka nějak nepere. Vlítnu tedy do koupelny,
vše vypadalo nějak normálně, až na to, že se buben netočil a sklo bylo dost horké.

Na to, že jsem prala jemné prádlo, bylo až moc horké. A ona topila a topila. Vzpomněla
jsem si na ta kurvítka a v duchu jsem zabědovala, že tentokrát se nějak hodně předběhla,
páč pračku mám novou asi tak půl roku.
V duchu těchto neradostných myšlenek mi zbloudilo oko na displej, kde vidím nastavený
program na 90 stupňů. Sbohem moje jemné prádlo. Pračka hřála a hřála a protože je to
chytrá pračka, netočila, aby rychle docílila těch pěkných devadesáti stupňů,
co se tam jako zázrakem nějak předvolilo.
Její činnost jsem tedy rychle zarachla, když zase není až tak chytrá,
že vzhledem k obsahu nevěděla, že má prát pouze na 40 stupňů. No, člověk nemá lpět
na materiálních věcech, udělala jsem tedy na prádlem kříž, ono to nějak dopadne
a šla zpátky do kuchyně.

Myslela jsem, že mě trefí. Moje morče Trumbelínek si s velikým apetitem pochutnával
na jedné koupající se orchideji. Chroustal a chroustal a hnedle u toho i mlaskal.
Taková dobrá zeleň, kdypak se mu to povede. Propadla jsem panice, nejsou orchije
jedovaté? Prádlo šlo stranou, vaření taky, hned jsem začala googlit.
Nejsou, dozvěděla jsem na nějakých zahraničních stránkách se po dost velkém hledání.
Trošku jsem se uklidnila, tak snad to ten morčecí blbeček přežije. Že mi okusuje palmy
i vánoční stromek, nad to jsem celkem povznesená, ale orchideje, no uznejte,
to už trošku přehnal.

Kdo přetočil ten programátor nevím, snad náhoda, či osud, kdoví. Trumbelínek svoje sobotní
menu přežil a já jsem zase o něco chytřejší.


Všechno souvisí se vším

6. listopadu 2012 v 22:42 | valin |  Psaní na téma týdne
Když se mi zadaří tak, že si těsně před odchodem z domova vymáchám již oblečenou šálu
v záchodové míse,díky tomu, že se na záchodě neprozřetelně shýbnu pro omylem nakopnutou
láhev se Savem tak nešikovně, že volný konec mojí plápolavé šáličky zahučí přesně do středu mísy,
bohužel v tom okamžiku, kdy jsem krátce před tím v záchvatu čistoty prostředí vylila část obsahu
žíravé tekutiny do mísy,je to smůla, blbá náhoda a nebo důsledek nějakého dění?

Mohu si říct, že šťastná "náhoda" je, že tam bylo "jenom" Savo. Mohlo tam být něco zcela jiného
co se v záchodových mísách evidentně vyskytuje pravděpodobněji a častěji.
Když se mi ale ona nasavovaná šálka stačila zničit tak, že cárající konec je mi odbarvil na
vyblitinu nejhoršího kalibru, mohu to zase svést na náhodu a nebo mohu poděkovat svojí blbosti,
pořádkumiluvnosti? Nevím. Vím jenom, že moje hedvábná stříbrnočerná šálička
je pro další nošení již silně nevhodná. Odbarvenou od Sava už jí prostě nevyperu
(na rozdíl od exkrementů, které tam ale nebyly) a vyšísovanou prostě nehodlám nosit.

A tady právě vidím souvislosti důležité pro můj život. Kdyby se mi ta šálka nezničila,
mohla bych jí mít na krku jako onen den, kdy jsem si přibouchla do dveří auta šaty tak šikovně,
že jsem se rázem nemohla ani hnout.Onen den jsem na sobě měla lehké plápolavé propínací šaty
a vystupovala jsem z auta, (moji věrní čtenáři znají mého "Sršně").Sršeň nemá centrální zamykání,
tak jsem zvenčí zamáčkla čudlík u zadních dveří a zrovna v tom okamžiku,
kdy jsem je zabouchávala, zvedl se vítr a moje plandající šatečky se díky proudění vzduchu
nekompromisně přiskříply do dveří tak šikovně, že jsem byla přímo textilem spoutaná
a vynuceně nehybná.

Měla jsem dvě možnosti. Buď sebou tak prudce trhnu, že je rozervu a budu v tu ránu
pravděpodobně skoro nahá a nebo se vysvleču dobrovolně.Po krátké úvaze jsem
zvolila variantu druhou.
Ještě že šatečky byly rozepínací. Je sice pravda, že pán naproti na mě obdivně zíral,
ale aby mi přišel pomoci se vyprostit, to ho ani nenapadlo.
Tak, že jsem šaty horko těžko rozepnula, po menším boji se z nich vyvlékla,
tedy udělala jsem částečný veřejně-komický striptýz
a v mžiku jsem polonahá otevřela ty zatracený dveře, vysvobodila šatky a
důstojně se zase oblékla. Dovedete si ale představit, co by se stalo, kdybych si
do dveří takhle přiskřípla šálu? Ten kretén od naproti by mě nechal určitě uškrtit.

No a z toho plyne ponaučení, že všechno, co se děje, děje se z nějakého důvodu.
Náhody prostě nejsou.
Sice tomu někdy nemusíme zrovna rozumět, nebo v čase těchto prožitků sváděných
na náhody nemáme pro podobné situace to správné pochopení, ale stačí,
když se s tím prostě naučíme žíta naučíme se věřit, že je to pro naše dobro.
Ale někdy je to fakt fuška..

















Rozhovor versus samomluva, to vše potřebuje slova

1. listopadu 2012 v 8:01 | valin |  Psaní na téma týdne
Člověk ke komunikaci s druhými využívá svého daru mluvení a používá slova.Tedy většinou. Někdy si ale taky rád povídá sám pro sebe, (nebo-li jak říkají nezúčastnění pozorovatelé), trpí
samomluvou.Kolikrát je k vidění na ulici samostatně jdoucí člověk, zuřivě rozhazujícíma rukama
a nesrozumitelně si něco brumlající pod fousy. Tedy když je má.

S láskou si vzpomínám na jednoho mého učitele, trpícího tímto samomluveckým zatížením.
Byl velice hodný, ale klasicky potrhlý. My žáci, jsme nikdy nedokázali rozlišit, jestli momentálně
hovoří k nám a nebo k sobě. To přinášelo spoustu vtipných situací. Během výkladu např.
"O nesmrtelnosti chrousta" se z ničeho nic odmlčel, hluboce zamyslel
a potom jako v tranzu si začal mumlat něco sám pro sebe. Vždycky jsme celá třída se zájmem čekala, co bude dál. Obvykle sebou trhl a zeptal se nás: "Kde že jsem to přestal?" Ale někdy se našli dobráci, kteří našeho učitele, zamýšlejícího se nahlas nad Pánbůh ví čím, vytrhli z jeho hlasitých úvah necitelným zařváním: "Není slyšet!"

Dnes s odstupem času vím, že samomluvou trpí většina z nás. Tedy aspoň si to myslím, aspoň v to doufám.Rozdíl je jenom v tom, jak a kde. Já pro sebe brebtám dost často, ale tento přepych si dovoluji pouze, když jsem sama. Nebo aspoň si to myslím.
Stalo se mi ale nedávno, že mi něco tak rozhořčilo, že jsem to zpracovávala nahlas v kuchyni při vaření, myslíc si, že jsem doma pouze se psem a morčetem, když tu klika cvakla, dveře letí a ve dveřích synek. "Tak tě už delší dobu poslouchám a tak nějak sem pochopil, že to co tu říkáš,
nepovídáš ani psovi ani morčeti, že jo? Měla bys se sebou začít něco dělat."pravil mi synek cnostně.Trhla jsem sebou, jako kdybych byla načapaná in flagranti na kuchyňské lince.
Tak to je konečná. Prasklo na mě, že trpím samomluvou. Až budu stará, frkne mě do ústavu,
protože se to bude určitě zhoršovat, hned mi bystře napadlo.

Jenomže než se týden s týdnem sešel, zákonem schválnosti jsem i já načapala mého malého kritika něco si brebtat pod ještě nefousy v koupelně.Tak jsem se uklidnila. Nebude to tak zlé. Sice mi napadlo, že to může být nějakým rodinným genetickým zatížením, ale to nebudu pitvat. Nakonec nikdo nejsme dokonalý, ne?