Říjen 2012

Špatná nabídka

27. října 2012 v 11:06 | valin |  Básnické střevo na TT
Tak mi sám velký knížepán psal
že by se rád do služby pro mě dal
a pro moje blaho by rád pracoval.
Já zmatená jsem velice,
vždyť vím, že podle tradice,
by to mělo naopak být
a spíš já jemu měla bych posloužit,
modrou krev hýčkat a aristokracii ctít.
Já ale říkám krev jako krev
a tak má pan kníže u mě pech
Jeho upřímné nabídky si sice vážím
a v téhle mojí zemi se přežít snažím
nemohu na jeho bedra tohle břímě dát
raději ho nechám v klidu sladce spát.


Jak jsem odhalila svoji slabinu

23. října 2012 v 22:27 | valin |  Psaní na téma týdne
Něco je špatně? Jenom něco? To by samo o sobě ještě nebylo tak zlý,
já si ale myslím, že poslední dobou je špatně naprosto všechno,
alespoń všechno, co se týče mého oblečení.
Když je něco špatně, většinou existuje odborník, který se snaží za menší,
nebo i větší honorář tuto neuspokojivou situaci změnit,
obrátit poměr výhoda - nevýhoda k lepšímu a přívětivějšímu skore.

Ale mnohdy je tato jeho bohulibá činnost bezcitně sabotována samotnou osobou, žádající pomoc.
Jako třeba mnou. Nedávno jsem psala v článku "Oh sladkosti, kde že vám je konec"
o návštěvě u dietní poradkyně, kterou jsem briskně vyhledala po tom,
co jsem zjistila, že se nenarvu do žádného kostýmu ani omylem, a propadnuvší hysterii v okamžik,
kdy jsem měla odcházet za kulturou, mi praskl zip na posledních kalhotech,
které jsem byla ještě schopna obléknout.

Něco ale je velmi,velmi špatně. Navzdory návštěvě u odborníka
já prosím pěkně nehubnu. Ani deko. Problém přetrvává.
Nebudu na sebe tak přísná, abych se nenajedla, že ano.
(Ostatně podle odborníka na stravování to ani není žádoucí, mít prázdný žaludek.)
Hlavně večer. Já to sama nechápu. Večer přece chutná nejvíc. Ach můj Bože.

U mě to snad je nějaký reflex, nebo co, jakmile se večer zasalaším k počítači, dostanu hlad.
A nedokážu se odbýt chroustáním mrkve a nebo našlehanýho ječmene.
No a tady bych řekla, že je takzvaně jádro pudla jelikož...Stala jsem se blogařkou,
to obnáší, jak všichni jistě víte, něco přečíst a něco taky napsat. Já sice víc čtu, než píšu,
ale i na to se musí myslet. Tedy alespoň já na to myslet musím.
A to mě tedy právě nejde. Ne, že bych vůbec nedokázala myslet, ale
myslet s prázdným žaludkem (nebo plným nějakých makrobiotických sraček) mi nejde.
To neumím. Tak, že za mých pár kil navíc, může moje blogování.

Tohle mojí dietní poradkyni nevysvětlím. Nepochopila by to. Ona zcela určitě nebloguje. Nemůže tudíž pochopit, že když čtu, tak tloustu.
Nakonec co si budu namlouvat, já to taky nemůžu pochopit. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, jestli mám tuhle
smělou hypotézu pustit do světa. Ale myslím, že máte právo to vědět, abyste se případně poučili z mých chyb.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Přijmout svou potupnou porážku, sklopit hlavu a odejít do nějakého
obchodu, kde se mi snad zadaří pořídit si nějaký zázračně ušitý kompletek, který by se od mého
tehdejšího číslování lišil alespoň o dvě čísla do plusu, ale abych v něm vypadala pořád štíhle.
Myslíte, že mám šanci na úspěch?

Ze života s alkoholikem - v jejím podání

18. října 2012 v 15:31 | valin1 |  Moje povídky na téma týdne
*Tento článek paralelně navazuje na 1.část

Potkala jsem muže svých snů.
Ani jsem už nedoufala, že ještě potkám ve svém životě člověka,
kterého nyní bezmenzě miluji.
On miluje mě a já jeho. Zamilovali jsme se do sebe vzájemně.
Je moc krásný. Jeho manželka ho ale nenávidí, snaží se ho zbavit,
což naprosto nechápu.

Když jsme se sblížili, byl už v rozvodovém řízení.
Já jsem si ho všimla už dávno, často jsem ho potkávala, líbil se mi hned,
jak jsem ho poprvé potkala.
Později mě oslovil a začali jsme se stýkat.
Když jsem poznala, jak moc mě miluje,
rozhodla jsem se nabídnout mu, aby se ke mě nastěhoval.
Chtěla jsem mu pomoci. Byl z těch jeho starostí tak vyhublý.
Vyprávěl mi svůj příběh. Lítostí nad ním se mi svíralo srdce.

Jak se mohla jeho bývalá žena k němu tak krutě zachovat.
Já myslím, že je velice citlivý a zranitelný.
Teď už jsme spolu. Všechno mu vynahradím. Budeme pořád spolu.
Vím, že když byl v depresi z toho,
že ho odmítla vlastní dcera a manželka vyhazovala, sem tam se napil.

Dělá to spousta lidí, zahánějí smutek alkoholem.
On ale věděl, že není žádný závislák,
a ujišťoval mě, že pro něj není problém s alkoholem přestat,
když teď už je šťastný se mnou.
Vždycky jsem mu říkala, že jeho minulost mě nezajímá,
a že začneme spolu od začátku žít nové životy.
Teď už bydlíme u mě. Rychle jsem mu pomohla přestěhovat se,
Všechny jeho krámy ale musel vyhodit, nebo rozdat.
Můj byt je veliký, mám čtyři místnosti,
ale dvě mám neustále zamčené. Na tom jsem nezměnila nic,
nemohli bychom být pořád spolu. Chceme být spolu všude,
v obýváku u televize a i v ložnici.

Je ohromně šikovný, všechno, co jsem měla rozbité, opravil.
A docela přestal pít. Ani kapku.
Nedávno jsem ale o něj měla opravdu strach.
Pomáhal kamarádovi na stavbě a spadl se žebříku.
Nějak nešťastně, a moc dlouho ho bolela záda.
Muselo ho to hodně bolet, celé dny jenom proležel,
nemohl se moc hýbat a ani se mnou nemluvil, jenom spal a spal.
Říkal, že takhle spí po těch silných prášcích,
co mu doktor napsal na bolest. Mám o něj opravdu strach,
trvá to už dlouho a prášky nějak nezabírají.
Prý ho to bolí pořád stejně. Starala bych se o něj ráda,
ale on ani moc nejí. Asi má opravdu veliké bolesti.
Zase se mi zhubne. Snad ho to už brzy přejde.

Já zatím vybírám, kam bychom, až se uzdraví, jeli na výlet.
Každý víkend někam.
Já mám nejraději ty předváděcí zájezdy.
Vždycky si tam něco pěkného koupím a hlavně jsme spolu.
Koupila jsem mu auto. Sama nemám řidičák,
ale on je bývalý instruktor autoškoly, tak ho ani nepotřebuji.
On řídí výborně. Jezdím s ním strašně ráda.
Jenom jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se taky do auta přezouval,
jako já. Potom je tam hrozně smetí a není kde vyluxovat.
Tedy nebylo. Ale já jsem koupila malý vysavač na baterky
a on vyluxuje. Luxuje strašně rád. On mi vlastně strašně rád pomáhá se vším.

Uklízíme spolu,chodíme spolu nakupovat, vždycky se dlouze radíme, co koupíme.
Všechno je s ním tak úžasné.
Já mám moc ráda pořádek, a všechno musí mít své místo přesně na centimetr.
A on je také pořádný. On je prostě dokonalý ve všem.
Je to muž, na kterého jsem čekala celý svůj život.

Onehdy jsem uklízela jeho věci ve skříni a to mi je trošku divné, našla jsem tam
láhev rumu. Poloprázdnou. Lehce jsem se zneklidnila, že by pil
a neřekl by mi to? (říkáme si naprosto všechno),
ale uklidnil mě vysvětlením, že byl kdysi nachlazený a rum měl do čaje.
Už je to tak dávno, že prý na tu láhev docela zapomněl.
Přece by mě neobelhal, to je jasné a matně si vzpomínám,
že před nějakým časem pokašlával. Potom ale začal cucat mentolové bonbony,
ty mu na kašel pomáhaly a má je rád dodnes. Kupuju mu je i sama, mám ráda jeho vonný dech.

Naše večery jsou idylické. Dlouho do noci si povídáme, tedy teď,
když se tak zamýšlím, už si ani tak nepovídáme, ale to nevadí, jsme prostě spolu.
On si velmi rád čte, vždycky si sedne do křesla vezme si knížku a je do ní tak zabraný,
že ani nevnímá, když na něj volám z kuchyně, aby mi šel pomoci.
On totiž hrozně rád vaří a tak když jsem někdy zcela vyjímečně u sporáku já, volám ho na pomoc,
aby všechno, co já uvařím, dochutil podle své chuti.
Jsem velice šťastná a v duchu děkuji jeho sobecké ženě,
že ho vykopala ze svého života.
Jinak by se totiž nikdy neodvážil mě oslovit a to by byla pro oba nesmírná škoda.
Jsme spolu tak šťastni.

Ze života s alkoholikem - v jeho podání. 1.část

16. října 2012 v 15:40 | valin1 |  Moje povídky na téma týdne
Jsem závislej na chlastu, když říkám, že na chlastu, tak na chlastu.
Nejsem dvakrát vybíravej, chlastám všecko. Teda tvrdý, aby bylo jasno.
Podle toho, jak a kdy sem při prašulích, se buď uskrovním
a nebo naopak rozšoupnu. Je teda fakt, že někdy si musim i ňáký ty prašule pučit.
Neexistuje flaška, která by přede mnou vobstála,
nemusí bejt ani moje, stačí, že jen vim vo její existenci, když je v mým dosahu.

A nebudete tomu věřit, ale ve fázi, kdy sem byl už takřka z toho chlastu hrobníkovi na lopatě,
našel sem si novou ženskou. Důvěrně jí říkám bytná.(to ale vona neví, psssst).
Hotový terno. Moje první manželka se se mnou
skrz mou picí vášeň právě rozváděla a snažila se mě vykopat z bytu stůj co stůj
a já žral vo to víc. Na žal, na sebelítost ale vlastně jen výmluvy,
žral sem jenom proto, abych se vyhnul absťákům a taky proto, že mi sral celej svět..

Zbytky fungujícího rozumu sem dospěl k k celkem jednoduchýmu závěru,
že potřebuju nový zázemí. Je až s podivem,
že chlastem nijak výrazně neutrpěl můj celkem slušnej exteriér, jen postava byla vyzáblejší,
ale to sem hodlal použít jako svou vábničku pro lov pečovatelských typů.
Vždyť která vosamělá ženská by dokázala odolat
mým lichotkám, který jsem měl v malíčku a i když sem byl na šrot, dokázal sem je používat
s přesností kanonýra přesně mířeným přímo na komoru. Protože chlastám prakticky celý život,
bylo nutno tuhle mojí vášeň nějak sladit s mým životem, jelikož i já musim chodit do práce a vydělávat,
aby bylo za co pít.

A tak jsem si vyhlídnul ji. Byla rozvedená a úplně hloupá.
Jenže to sem eště netušil jak moc.
Bylo to tak strašně jednoduchý, sbalit jí, že kdybych byl mladší,
vodradilo by mě to. Žila sama ve velikým bytě a já se k ní brzy přistěhoval.
Záhy sem poznal, jak je snadný jí voblafnout. Sice věděla vo mým pití, ale velice rychle uvěřila,
že dokážu přestat.
Pcha, proč bych to ale dělal, když jí můžu kdykoliv vopít rohlíkem,
nebo chcete-li hezkejma lživejma slovíčkama.
Měla všechno, abych se s ní měl dobře. Peníze, byt, milovala mě. Bingo.

Jenomže za čas mě ta její vomezenost a tupost pěkně brnkala na nervy.
Slepice, co se neumí rozhodnout, jestli si koupit jednu housku, nebo dvě housky..
Slepice, co mele porád jedno a to samý.
To, že sem s ní musel chodit ouplně všude, to jsem bral jako daň, ale co je moc, je moc.
Mimo votravný nákupy, kdy všechno padesátkrát brala do ruky, prohlížela,
vohmatávala, než něco konečně vybrala, sem musel sekundovat i u toho,
když si šla nechat dělat ty její umělý nehty a nebo nechat vostřihat vlasy.
Začínal to bejt docela slušnej vopruz.
A taky mě lehounce začala podezřívat, že to s tim mým abstinováním není až tak košér.
Vyřešila to po svým, koupila mi auto. Sakra, to nebudu moct chlastat, když budu jezdit.
Kam jezdit, ptáte se určitě.. Byla tak vyprahlá ze svý předchozí samoty,
že porád plánovala nějaký pitomý vejlety, všechno, co kde vyčetla nebo našla, tam jsme museli bejt.
Dokonce i tu úchylnou výstavu rozpitvanejch čínskejch mrtvol sem musel přežít.

Tak takhle by to teda nešlo. Je pravda, že sem trošku zpomalil chlastací tempo ale..
Naštěstí existujou mentolový bonbony.
Bonbony a její tupost mi dávají pocit bezpečí. Vona věří, že nechlastam,
že mam dech voňavý po ústní vodě
a to, že mluvím pomalejc a hůř atrikuluju, to nevadí,
protože vona má moje mluvení naposlouchaný vod samýho začátku
našeho vztahu. Když sem náhodou, ale vopravdu náhodou nějak víc střízlivej,
má strach, že sem nemocnej.
V těchto chvílích sem totiž nemluvnej a skleslej. Jenomže to vona neví.

Není nad dokonale hloupou ženskou pro alkoholika.
A chytrej alkoholik je hotový terno pro vyprahlou hloupou ženskou.
Pořád je ze mě auf. Já když si vod ní a těch jejích pitomejch nápadů chci voddáchnout, hodím se marod,
dopoledne když je v práci, se pořádně zleju a když se vrátí domů, ležim a spim.
Mám to propracovaný do nejmenšího detailu. Ještě kolem mě láskyplně rotuje, páč má starost,
abych jí náhodou neexnul. Přece jenom mě to eště pálí, ne? Žádný Béčko.




Moje hrdinství

14. října 2012 v 16:59 | valin1 |  Psaní na téma týdne
To si tak jednou sedím sama doma v hříšném poklidu páteční noci u PC,
přes balkonové okno mi do pokoje svítí pouliční lampa, když zaslechnu
podivuhodnou ránu zvenčí.

Podívám se ven přes sklo a myslím, že mám halucinace
Kdybych byla požila alkoholický nápoj, podezírala bych se,
že mám ohnivé vidiny, nebo že jsem zcela na šrot.
Já jsem totiž viděla hořet prostor.
Mozek mi naprosto odpíral vyhodnotit to, co jsem očima viděla
a tak jsem plná děsu vstala a šla se podívat z okna,
v naději, že moje mozkové závity budou přiblíženou vzdáleností úspěšnější.

A byly. Dokázala jsem už rozpoznat, že hoří pouliční lampa.
Pravděpodobně se nějak samovolně zkratovala a vznítila
a byla zžírána ohněm na smutně tu stojícím kabdelábru.
Jelikož od hořící lampy je vzdušnou čarou do mého pokoje
asi tak 5 metrů, propadla jsem panice. Ne ale panice nekonstruktivní,
to znamená k totálnímu zcepenení, nýbrž k panice konstruktivní,
to znamená činné.

Hlavou mi hulilo, že mám doma dvě zvířata a že je musím zachránit od uhoření.
Mezitím, co jsem horečnatě přemýšlela, co udělám, kryt od lampy uhořel
a spadl na zem. Bohužel asi tak 1 metr od zaparkovaného auta,
naštěstí ne mého, ale i tak vznikla situace značně nebezpečná.
Viděla jsem už v životě hořet auto a vím dobře, jak to vypadá.
To mi donutilo k akci. natočila jsem umyvadlo plné vody a vydala se hasit.

Že ve mě byla malá dušiška, tím se chlubit opravdu nebudu.
Pořád jsem měla mysli záchranu mých zvířátek a matně mi letělo hlavou,
že nemám vodou hasit elektrický proud.
Sice bych na ten hořící kandelábr vodou ze škopíku nedocákla,
ani kdybych se pominula, ale dobře trefit na zemi hořící klobouk lampy,
na to jsem si troufla. Postavila jsem se proti ohni
a dobře mířeným chrstancem jsem skutečně zasáhla hořící zbytky lampy,
bohužel ale tak, že proud vychrstnuté vody tu hořící trosku
odplavoval směrem pod ono zaparkované auto.
Co mi v ten okamžik prošlo hlavou byl děs.
Jestli voda oheň neuhasí dřív, než ho dopraví pod to auto,
tak to auto vlastně zapálím já.

Nezapomenutelný zážitek. Ale voda se chovala tak, jak má,
dobře trefený oheň opravdu uhasila asi tak 40cm vedle ohroženého auta
a trosky co zbyly na kandelábru také zvolna dohořívaly. Situaci jsem vyhodnotila
jako již bez nebezpečí a šla jsem si dát domů panáka.
Za 5 minut po mém bravurním výkonu přijeli hasiči i policajti.
Po obhlídce terénu zkonstatovali, že už jich není třeba
a zase se v klidu odporoučeli.

Já jsem jenom jukala za záclonou a děkovala Bohu,
že jsem to auto nepodpálila. To by tu potom byli naprosto správně a hlavně včas.
V tomto neblahém rozjímání jsem si nemohla ani připadat
jako velká hrdinka a to je sakra škoda, protože jsem zachránila
svoje dvě zvířátka od hrozné smrti uhořením.






Moje depresivní desatero

13. října 2012 v 10:03 | valin1
O čem vlastně člověk může s jistotou říct, že je to jeho?

Moje myšlenky? Možná jsou opravdu na čas moje, ovšem pouze do té doby, než mi je
nenápadně začne krást ten, no jak se jmenuje...Alzheimer..

Moje svědomí? Kde je jakási morální hranice, kde je rozpoznávací schopnost, co je špatné a co dobré?

Moje děti? Vyrostou a půjdou si vlastním životem a tak je to správně....

Moji rodiče? Opustím je první a potom opustí oni mě...

Moji přátelé? Mám tu čest, že někteří jdou vedle mě kratším, nebo delším časovým úsekem mého života....

Moje zvířata? Jsou se mnou část mého života, ale časem mě opustí a způsobí zármutek....

Moje materiální statky? Možná na čas, jenomže všechno pro nás časem ztratí hodnotu,
a jednou,až přijde stáří, člověk zřejmě zjistí, že vlastně k životu nepotřebuje vůbec nic...

Moje oblíbené knihy? Myšlenky z nich se časem vytratí...

Moje květiny? Na čas na ně zapomenu a uvadnou...

Můj život? Pozemský? Skončí, až přijde ten správný čas a potom?

Každý z nás je jenom jedno malé, nenápadné zrnko písku z přelévajícího se moře písků.
Každý z nás je nahraditelný.
Každý prožívá jinak svůj život a vede jiné boje..
Každý ale může říci: "To je můj život."



Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není

9. října 2012 v 21:56 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Můj drahý choť je přesně ten typ, o kterém se dá říci, že je střádal.
Ne peněz, bohužel, (to bych mu opravdu neměla za zlé), ale věcí.
Hodí se mu naprosto všechno a v nedávné minulosti se tomuto milému povahovému rysu
dostávalo maximálního využití, které se snoubilo s jeho prací. Ta doba je naštěstí pryč,
ale s pozůstatky se já potýkám dodnes.

Tak domů přinášel spoustu věcí z jeho hlediska užitečných, mě přivádějících k amoku.
Různé úlovky se nám kupily v obou komorách, ba i v obrovské skříni na chodbě,
plynule zanášena byla i obrovská prostorná bouda u chaty. Od stojánků pod foťáky, přes
ševcovský verpánek po dřevěné věšáky, valchy, až po větší čí menší nářadí všeho druhu.
Paradoxem je, že já v takto přeplněné boudě vším možným i nemožným, nedokážu najít ani hřebík.

Budiž mi ale sladkým zadostiučiněním, že on také ne. Když tedy nastane situace,
že něco opravdu, ale opravdu potřebuje, nezbývá nic jiného,
než polovinu věcí vynosit na světlo boží a doufat v zázrak,
že vynášené věci jsou v té samé polovině boudy jako hledané.
Jinak se námaha mine účinkem.
Tak vzniká na zahradě ne zrovna útulné zátiší, kde jsou k vidění například 3 slunečníky,
soustruh, necky, hromada lopat a krumpáčů, všelijaké duralové hůlky a tak dál.
Já jsem upracovaná k smrti jenom to vidím a při životě mi udržuje jenom to vědomí,
že to nebudu já, kdo TO bude uklízet.

Doma je to ovšem podle jiného scénáře. Otevřu skříň a vypadne na mě jakési rozbité stínítko
na lampu. Někdy při těchto momentech upadám v letargii, někdy se ve mě ovšem probudí bojovník.
Jako s tím zmíněným stínítkem. Když mi ta nakřáplá potvora spadla rovnou na nohu,
propadla jsem běsnění. Chvíli jsem hystericky lítala po bytě, otevírala všechny
uzavřené a skryté prostory, jako jsou botníky, komory a skříně. V hlavě se mi rodil ďábelský plán.
Všechno vyházím, protože můj drahý je sice střádal, ale nějak neudrží přehled, kde má co.
A na tomto poznatku jsem začala stavět. Naštěstí nebyl nikdo doma,
aby mě spacifikovali a tak jsem začala jednat. Rozehrála jsem hotovou šachovou partii.
Nejprve jsem vyklidila komoru A. Část jsem nekompromisně odvlekla do kontejneru, část
jsem hodlala přestěhovat do komory B. To ovšem mělo malou chybku. I z této komory jsem musela
oželet minimálně polovinu různorodého obsahu. Já na materiálních věcech zase až tak nelpím,
hlavně, když nejsou moje (ale fuj) a tak jsem vyhazovala a vyhazovala.

Zbytek jsem naplánovala uklidit do veliké skříně,
bohužel i odtamtud jsem musela pár (asi tak dvě třetiny) přemístit k už téměř plného kontejneru.
Abych neměla pocit provinění, že vyhazuju jenom manželovy poklady, tak jsem tímto stylem probrala
celý byt. Když jsem odvlekla poslední odvržené majetky do odpadu, byla jsem přesvědčená,
že on si ani ničeho nevšimne. Do komor chodí málo a že je uklizeno ve skříních,
v botnících a úložných prostorech, to nezaznamená ani omylem. Když by něco hledal,
dojde samovolně k přesvědčení, že to má na chatě.

Snad by mi to bývalo i prošlo kdyby...
Natřískaný kontejnér byl neodolatelnou vábničkou pro bezdomovce a nebo o domovce,
kteří také rádi střádali. A tak se stalo, že jeden hraboš se zálibně přehraboval
v těch vyhozených krámech s takovým zalíbením,
že je v prostoru popelnic začal kolem sebe rozkládat
a snad si tam z nich začal stavět obývací pokoj, nebo co.
Bohužel ale v tom okamžiku, kdy se můj drahý vracel domů.
Když jsem z okna viděla, jak kolem bezdomovce prochází s pokleslou čelistí,
neboť právě pochopil, že je zde malá výstavka už ne jeho majetku,
bylo mi jasné, že je zle.

Ten hrabací idiot zrovna vyjmul dřevěnou kroucenou nohu, o které můj drahý snil sen,
že z ní jednou udělá stojan na lampu. Kousek tedy pro něj hodnotný a teď se s ním opájí kdosi jiný,
někdo, pro koho snad má hodnotu jen vyvinuvšího tepla po zapálení.
Co se strhlo, když přišel domů nebudu popisovat. Bylo to ale děsivý. Hulákal na mě, až se třásly okenice.
Raději jsem ani nepípla, i když mě napadaly odpovědi, typu jako, však si zase brzo seženeš jiný krámy,
nebo, člověk nemá lpět na materiálních věcech a nebo kdybys tohle všechno chtěl použít,
potřeboval bys na to žít aspoň dvěstě let...

Kupodivu vím, kdy nemám dráždit chřestýše bosou nohou a snad díky tomu jsem přežila.
Ale všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby už domů nepřinesl nic,
začal si to rovnou vozit na chatu. Je zajímavé, jak takováto vlastnost se velice rychle proflákne.
Moje nejmenovaná chatová kamarádka (z chaty, nikoliv z chatu), když vyklízela s manželem barák po rodičích,
se mě vždycky cynicky zeptala, zda-li by některé kousky určené k odvozu do sběrného dvora, neměla nabídnout
mému drahému. Že prý je přesvědčená o tom, že by se mu to určitě hodilo...







.


Jsem já líná a nebo jo?

3. října 2012 v 22:01 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Tak nevím, jestli mám sama sebe označit jako "líná."
Abych sama sebe nějak neurazila,tak jsem zkusila
vyvinout zvýšenou mozkovou aktivitu
a vyplodit inteligentní úvahu. Předně jsem se zamyslila nad tím,
co je opakem lenosti. Jak se říká v odborných kruzích zabývajících
se češtinou jaké je antonymum slova lenost.

- Je to pracovitost? Pracovitá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale jsou tací, co si to zase až tak nemyslí. Potíž může být v tom, že co někomu trvá 2 hodiny,
já mám za půl. Chápu, jsou případy, kdy práce se musí takříkajíc namnožit
(rozuměj tím, že o ní budu co nejvíc kecat) a teprve potom s patřičnou vážností pomaloučku vykonat,
abych v následujím čase mohla vytrubovat do celého světa, jaký jsem to zase sakra odvedla dílo.

- Nebo je to snad svižnost? Svižná jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
ale musím poctivě přiznat, že jsou tací, které o tom nepřesvědčím ani omylem,
zvlášť když jsou svědky toho, jak mi náhodou při mé svižnosti loupne v zádech a nebo v koleni.

- Nebo je to rychlost? Rychlá jsem hodně, myslím si já o sobě skromně,
toto moje přesvědčení se ale zase nesnoubí s přesvědčením mého chotě,
který mi naopak tvrdí, že mi všechno trvá věky, (pro upřesnění jedná se třeba o zajištění
krmivové základny, nebo vyprání ponožek).

Formální logikou po zhodnocení svého článku jsem dospěla k závěru, že já nejsem líná.
Ale také jsem dospěla k faktu, že si to mohu myslet jenom já sama. Jiní mohou být jiného názoru.
Mohou si docela dobře i myslet, že líná jsem. Co s tím ale já nadělám? Zhola nic.
Já přece nemohu za to, co si kdo myslí. Jednou kdosi vzdělaný řekl asi něco v tomto významu:
"Kdybychom byli představeni s popisem našeho chování někým sami sobě, tak jak nás vidí on,
mnohdy bychom se vůbec nepoznali".
Onen moudrý asi dobře věděl, o čem mluví.

Ale já jsem já a teď jsem přesvědčila sama sebe, že jsem pracovitá, svižná a rychlá.
Jsou jistě tací, co s tím třeba nebudou souhlasit. Může se jim to třeba nelíbit,
mohou proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno.