Září 2012

Jsem opravdu ignorant?

27. září 2012 v 16:39 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Podivuhodně prázdný námět tématu týdne "Je mi to jedno",
bych lakonicky vyjádřila slovy jsem ignorant.

Tímto libozvučným názvem mě mnohokrát častuje moje drahá polovička,
když se mu zdá, že nedokážu naplno prožívat jeho sáhodlouhé přednášky
celkem o prdu. Pámbů mě zatrať, ale já prostě nedokážu udržet déle
jak 20 minut soustředěný výraz a jeho přednášky pod 20 minut nejdou.
Často se tak ocitám v průšvihu už v prvních částech poučného vysvětlování,
jelikož můj soustředěný výraz rozhodně nekorensponduje s reakcí na kontrolní otázku,
kterou někdy ani nezaznamenám, a když náhodou zaznamenám, neumím odpovědět.

Ne, že by ho to odradilo pokračovat ve výkladu, jak by to odradilo mě,
(nebudu přeci házet perly sviním),ale naopak pokračuje s větším zaujetím
a pro pořádek hezky znovu, snad doufajíc, že jeho zvyšující se decibely dolehnou k mému sluchu.
A tak se potom snadno i stane, že nějak nedopatřením (jak jinak, že ano),přeslechnu informaci,
která by pro mě mohla být důležitá. Jako onehdy, když mě sáhodlouze vysvětloval,
že na mé trati do práce je nový semafor a jestli jsem si ho všimla. No nevšimla samozřejmě.
Jak bych taky mohla, když tu jednoduchou větu holou, kterou mohl s úspěchem použít,
zamotal do půlhodinového školení, hodného instruktora autoškoly. Je potom celkem jasné,
že když jsem o něm nevěděla teoreticky, nevšimla jsem si ho ani prakticky.

Mě tam celkem nevadil a já jemu asi taky ne. Potíž přišla, když jsme jeli s chotěm po oné trase
a on na mě vyvinul malý technický dotaz: "Už jsi přišla na ten semafor?" S nadějí v kladnou odpověď
jen tak ukázal rukou v místa, kde by snad něco takového mohlo být. Zaostřila jsem bleskurychle
a jakž takž jsem zahlédla opravdu něco jako semafor, ale světla z něj svítící
byla odkloněná směrem ke tramvajovému pásu, tak, že jsem stejně neviděla, jestli je červená a nebo zelená.
V duchu jsem si říkala na co mi takový semafor bude, jestli mám zastavit,
vystoupit a jít se podívat, jakou právě promítá barvu a nebo ho ignorovat jako až doposud.

Bez problému jsem zvolila variantu B. Jelikož mi to ale nedalo, optala jsem se mužských v práci,
kteří mě celkem jednoduše vysvětlili, že to je signalizace pro autobus,
který občas supluje tramvaj, probíhá-li rekonstrukce kolejí a pomocí tohoto semaforu
z tramvajového pásu vyjíždí do normální vozovky. Rekonstrukce však probíhá většinou v sobotu a v neděli,
kdežto já jezdím do práce v pondělí, úterý, středu, čtvrtek a pátek. Tak nevím, proč mi zanáší hlavu takovým
informačním balastem, ze kterého jsem ve finále zmatená jako včela.

Abych ale neměla definitivně jeho nálepku ignorant, v inkriminované části se raději podívám kolem,
jestli se na mě z tramvajového pásu neřítí autobus. A nikdo na světě nemůže říct, že je mi to jedno,
nýbrž každý mě musí pochválit, že jsem velice obezřetná řidička, která když nevidí na barvičku semaforu,
tak alespoň ví o jeho existenci.

Flegmatik je zřejmě šťastlivec

25. září 2012 v 21:28 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Jak tak letí čas, přistihuji se,
že ve víru života, který žiji jsem nějak pořád víc a víc
mimo, nebo-li jak říká dnešní, perspektivní mladá elita národa "aut".
Je mi to celkem jedno.. v podstatě.. nicméně někdy se musím zastavit
a podivit se, co se to kolem mě vlastně děje.
Hodnoty, které mi byly vtloukány mými rodiči se jaksi už dávno nenosí,
ba jsou směšné, vlastnosti jako je hrdost a čestnost jsou jakési přežitky
a o pravdomluvnosti ani nemluvím. Vytrhávání věcí z kontextu a překrucování
faktů je momentálně ten největší boom. Vidím a zažívám to na každém kroku.

Ve veřejném dění, ale i v soukromém životě.
Někteří jedinci mají pro takové jednání naprosto vrozený talent. Jako dnes například...
Čelist mi slabomyslně klesne až do nejspodnější polohy, jaké je samovolně schopna.
Očima vytřeštěně zírám na řádky, co čtu v pracovní poště
a po následném telefonickém hovoru dojdu k přesvědčení,
že mám pravděpodobně sluchové halucinace. Ale ne, je to jen umění někoho,
hodit svou neschopnost správně a pružně reagovat, na druhého.
Obdivuhodné slovní salto mortale.

Je mi z toho nějak smutno. Ne z toho, že to tak je, to vím a přijímám jako bernou minci.
Ale z toho, že nebudu mít možnost se bránit.
Že nedostanu příležitost doložit fakta na patřičných místech,
nebude mi to umožněno, protože to nebude žádoucí..
A to mě vadí... to mě zdaleka už jedno není..



o víle Marjánce

18. září 2012 v 18:21 | valin1 |  Pohádky pro odrostlé děti na TT
Většina dětí na světě ví, že každý druh kytičky má svou vílu.
Taková květinová víla je duší květin a její život je spjat
s každou jednotlivou kytičkou.
Máku vévodí víla Maková panenka, pampelišce princezna Pampeliška
a víla Marjánka byla dušička kytičky marihuany.
Marjánka přes to, že pečovala o květinky, které dokázaly
vyrůst do obrovských rozměrů, byla smutná víla.

Nemohla se radovat ze sluníčka, neviděla jeho východ ani západ,
neviděla noční oblohu plnou hvězdiček ani mráčky prohánějící se po modré obloze.
Zatímco její kolegyně v červené sukýnce Maková panenka
hopsala radostně po makových polích, koketovala s motýlem Emanuelem,
Marjánka byla stále sama. Její kytičky byly neustále někde zavřené a zamčené,
pod nějakým umělým sluncem, které bylo studené a namodralé
a když vyrostly, přišli nějací lidé se šikmýma očima a všechny kytičky uřezali.

Někdy se ale stávalo, že přišli jiní lidé ve stejnokrojích,
kteří její milé kytičky nenechali ani dorůst, ale vytrhali je celkem ještě maličké.
Marjánka často plakala, protože přece věděla, že její kytičky
jsou stejně důležité jako třeba kytičky Makové panenky, ba možná ještě důležitější
a naprosto nechápala, proč nesmí užívat svobody, nechápala, proč musí být neustále pod zámkem.

Vždyt její kytičky by pomáhaly mnoha lidem, věděla Marjánka.
Její kytičky mají totiž kouzelnou léčivou moc. Zastavují lidské nemoci,
pomáhají nemocné lidské kůži a lidé jsou díky nim nějak veselejší.
Marjánka tolik toužila po svobodě pro své kytičky, záviděla Makové panence
a vzpomínala na princeznu Pampelišku, která měla také velice pohnutý a smutný osud.

Možná ale, že se jí blýská na lepší časy, možná že se bude stěhovat někam daleko
do jiné země, kde bude moci volně dýchat.
Vítr se k ní totiž jednou protáhl klíčovou dírkou
a přinesl jí zprávu, že přibližně do dvou let jí bude dovoleno,
aby mohla svými hojivými lístky, ba i květy legálně léčit nemocné lidi
a přinese velký zisk nějakým hodným společnostem,
které jejím kytičkám propůjčí místo na slunci a to ne ledajaké,
ale krásně vybrané a přichystané tak, aby se jejím kytičkám co nejvíce dařilo.

I Maková panenka jí bude závidět, protože maková pole jsou sice krásná
ale vznikla samovolně a necíleně, kdežto pro ni, pro Marjánku
budou pole zřizována. A to už je něco. a co tam bude motýlů.....







Odvaha je také charakterová vlastnost

16. září 2012 v 18:57 | valin1 |  Psaní na téma týdne

Klasicky 4 typy charakterů zná asi každý,
mě se ale líbí 4 stupně odvahy.
Odvaha je taky součástí charakteru a já nastíním odvahu mužů
ve čtyřech stupních. (text není můj, ale musela jsem se podělit)... s muži

1.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.
Tvoje žena stojí u dveří s koštětem aty se jí zeptáš:
"Zametáš, nebo ještě někam letíš?"

2.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.
Manželka leží v posteli a nespí.
Vezmeš si židli a sedneš si k ní.
Na její otázku: "Co to má znamenat?", odpovíš:
"Chci sedět v první řadě, až ten cirkus začne."

3.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů ožralý.

Smrdíš dámským parfémem, na košili máš rtěnku.
Plácneš manželku po zadku a řekneš:
"Tak a teď si na řadě ty!"

4.stupeň

Ráno ve tři přijdeš domů v náladě
a v objetí dvou slečen a manželce ve dveřích řekneš:
"Stará, nebuď svině a řekni, že jsi ségra.."

Charakterní politik

13. září 2012 v 21:09 | valin1 |  Básnické střevo na TT
To byl jednou jeden chlap
co jenom podváděl a krad
hubu plnou keců neustále měl
vlastně nic jiného ani neuměl.

Že to charakter zcela ryzí byl
tak do politiky se přihlásil
a protože dar výmluvnosti měl
tak se nikdo nikdy nikde nenašel
kdo by naplno mu jednou řek
jsi magor, co ti mozek změk.

Tak si dál pěkně v teple žil
spokojen sám se sebou velmi byl
přesvědčen o svých charakterních kvalitách
místo aby už dávno raděj někam táh'.




Báseň dospívajícího

9. září 2012 v 20:31 | valin1 |  Básnické střevo na TT

Nechtěla jedna mamička
do světa pustit synečka
a tak synek lest vymyslí velikou
a ven dostane se pěkně oklikou.

Že bych chytrý velice
tak nepropadl panice
a hned vymýšlí ta chytrá opice
"Však já ti matko radost udělám
já pod postel karbanátek dám. "

Oder libý za čas prostorem se nes'
předevčírem jako včera, tak i dnes
hledala matka hledala
marně se synka tázala,
odkud se těžký oder šíří,
synek se jen hrdě pýří
proč si myslíš, že vím já,
kde se oder schovává?

Smrad byl těžký k udušení
není pomoci a není
matka lká, běduje a praví
mám strach synu o tvé zdraví
běž se na vzduch vydýchat
udušení už se přestaň bát.

Nebýt šílenců, nebylo by pokroku

8. září 2012 v 12:26 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Většina vynálezů je dílem mužů. Muži vynalézají v každém věku. V dětství, pubertě i dospělosti.
V historii nenajdeme mnoho žen vynálezkyň, snad až na Járu Cimermanovou..
Já osobně si vysvětluji tento jev po svém.
Muži vynalézali proto, že jsou od přírody línější než ženy.
A od přírody podléhali ženám. Tak, že když žena vyslovila přání, nakrájej maso miláčku,
muž byl nucený nejprve maso obstarat na lovu, poté vynaleznout nůž a krájet.

Časem revidoval vynalezení nože vynalezením ručního mlýnku na maso,
který později zdokonalil elektrickým pohonem. Když se jeho družka nebo manželka vzpěčovala,
praní jeho špinavých o zeď opřených ponožek, byl nucen vynaleznout pračku.
Buńky vynalézavosti v sobě nosí muži od útlého dětství.

Nejmenší vynálezci se cítí býti dospělými, když vynaleznou, jak nejlépe podfouknout
rodiče, aby o jejich vynalezeckém talentu neměli ani ponětí.
Jako mě například..
Můj cnostný synek neustále něco vynalézá. Celkem často jsem se divila,
k čemu potřebuje cukr, med, kypřicí prášek,
jedlou sodu a jiné mě neznámé komponenty. Když na mě nevinně optal,
kde by sehnal dusičnan sodný,
myslela jsem si naivně, že mi chce pohnojit květiny.

Když ale přitvrdil poptávkou po dusičnanu amonném, zavětřila jsem.
Hlubší prohlídkou v jeho pokoji jsem přišla na to,
že experimentuje jako výrobce petard.
Snad v naději, že na tomto poli ještě něco dovynalezne a nebo jen tak pro svou,
mě nepochopitelnou zábavu. Po mém amoku,
ve kterém jsem všechny jeho komponenty naházela do záchodu a zapláchla,
ho to naštěstí pro všechny přestalo bavit.

Ale čert nikdy nespí. Vynálezci každé věkové kategorie bdí.
A tak i já jsem ve střehu,
co když by chtěl přijít se svou troškou do mlýna ještě na jiném, nebezpečnějším poli.



Jsem šílená, protože jsem dospělá?

5. září 2012 v 20:35 | valin1
Řečeno slovy nadčasového klasika: "Doba vymknutá z kloubů šílí."
Každý má nějakou tu necnost a svět je plný šílenců.
Mám teď na mysli takové ty běžné, normální spoluputovníky, které známe ze svého okolí,
ty které potkáváme ve svých životech na každém kroku..Ať dospělých, či nedospělých.

Já osobně vyšiluji z mnoha věcí. Čím jsem dospělejší, rozuměj starší, tím víc šílím. Ze všeho..
Mělo by to být spíš naopak, zřejmě, protože, jak se říká, člověk si zvykne na leccos,
ale u mě tohle jaksi nefunguje správně..

Sice nejsem šíleně smutná princezna ani šílený Max,ale svou dávku šílenství si zajisté také nesu.
Ne, že bych ho měla přímo vrozené, to snad doufám, že ne, (i když, jeden nikdy neví.. )
ale jedná se o takzvané pominutí smyslů vzniknuvší okolnostmi, které vytvářejí s velkým gustem naše děti.
Nedospělí šílenci jsou přesvědčeni jak moc už jsou dospělí
a v duchu tohoto hlubokého přesvědčení přizpůsobují i své chování. V reálu to znamená,
že systematicky přivádějí k šílenství dospělé jedince, (nejčastěji rodiče, na pěkném druhém místě i učitele),
kteří si stále víc a víc zoufají z průšvihů vytvářených nedospělými dětmi a jdoucích v pěkném sledu hezky jeden za druhým.

Tyto jemné finesy chování se ovšem vyvíjejí a modernizují s dobou, tak, že, to co pro nás byl silný kalibr,
je pro dnešní nedospělé dospělé jenom nuda a šeď. Je tedy třeba pohrávat si se stále odvážnějšími
a odvážnějšími myšlenkami a nápady a ty potom čile převést do praxe.
Že všichni z toho lezou po zdi, je celkem nabíledni. Jen naše dítka jsou bohorovně klidná, vždyť o co jde.
Přece nejde o život, že ano. Alespoň ve většině případů, zatím...

Jednou v úvodu nového školního roku jsem seděla na aktivu
a paní učitelka projevila naději v lepší školní zítřky tím,
že pravila: Ony ty děti, když se jich na něco zeptám, jenom sedí a koukají jako blbečkové.
Snad letos budou aktivnější."
Poté nás seznamovala s nějakými organizačními věcmi a v závěru na nás vyvinula malý technický dotaz,
zda-li máme nějaké připomínky.
Nikdo ani nehlesl, ona to tedy glosovala výrokem: "No, tak teď koukáte přesně jako ty Vaše děti."
Ne, nespadli jsme pod stůl, ba jsme se ani nepohoršili.
Paní učitelka nám všem sice v podstatě řekla, že koukáme jako blbečkové, my rodiče jsme
však bystře pochopili, že někde si prostě musí ulevit.

Svým žákům by si něco takového už pravděpodobně nedovolila ani naznačit.
Mohla by se ve jménu práv dítěte a demokracie se zlou potázat,
čehož si z předchozích zkušeností byla zřejmě dobře vědomá., neb dnešní, školou povinná dítka,
podnikavější a smělejší než byli jejich rodiče v tomto věku, dospěla k přesvědčení,
že existují jenom práva a na povinosti velkoryse zapomněla.
Možná i z toho pramení jejich vnitřní přesvědčení, jak šíleně už jsou dospělí.
To vše ale nic nemění na faktu, že je máme stejně rádi a snažíme se jejich vylomeniny
přežít bez hlubšího trvalejšího poškození naší psychiky (tedy snažit se o to trvale nezešílet)
a doufáme v to, že časem pochopí,
jak jejich představa o dospělosti byla mylná a jednalo je jenom o přechodné pomýlení.