Srpen 2012

Pohádka o mašince na těžkou dobrou noc

31. srpna 2012 v 12:33 | valin1 |  Pohádky pro odrostlé děti na TT
Milé děti,dnes vám budu vyprávět pohádku o jedné kouzelné mašince.
Byla nebyla jedna moc a moc šikovná kouzelná mašinka. Proč byla kouzelná, ptáte se jistě.
Inu proto, že měla pěkně barevné vagonky. Červený a modrý, zelený, oranžový a mnoho jiných,
už ale ne tak pěkně zbarvených. Byl tam dokonce i černý vagonek, ale vůbec nebyl smutný.

Cestovat v takovém vláčku se podařilo málokomu, ale kdo si jednou sehnal cestovní vstupenku,
získal pocit naprostého bezpečí a mohl si užívat komfortního luxusu.
Interiér například červeného vagonu byl vytapetován rozkošnou tapetou s třešničkami,
v modrém vagonu zase na zdi něžně poletovali modří ptáčkové. Většina vagonků byla plně obsazena, ale přece jenom některé vagonky zely prázdnotou. Jako ten zelený.. například.. byl opuštěný a plný pavučin.

Nikdo se v něm už nevezl. Lidé, kteří v tomto zeleném vagonku dříve cestovali, museli vystoupit.
Některým se podařilo přestěhovat se do vagonku jiné barvy, ale to byli ti šťastnější.
Ostatním zbyly jen nostalgické vzpomínky i když ti přičinlivější si dokázali z ukončeného cestování
odnést vzpomínky, ze kterých se dalo pěkně žít i v klidu, bez cestovního ruchu.

Zato v modrém a oranžovém vagonku se žilo čilým společenským životem.
Je sice pravda, že modráci a oranžováci se něměli moc v lásce, ale když bylo třeba semknout se proti vetřelci z jinak barevného vagonu, byli zajedno.
Vláček byl vybaven i přepychovým spacím vozem.
Takzvaný spacák nejvíce využíval jeden starší pán z černého vagonu, který si do spacího vozu chodil moc rád zdřímnout, což při jeho věku je věc zcela pochopitelná. Spací vagonek byl zřejmě opředen zvláštním fluidem, které působilo
na všechny zde přítomné cestující, neboť i jiní cestovatelé si zde užívali poklimbávání.

Když si všichni dosyta odpočinuli, mohli se přemístit do jídelního kupé, jehož kouzlo spočívalo
v nepřekonatelném menu, které bylo prakticky zahrnuto v ceně cestovního lístku. Božská mana byla servírovánana zlatých podnosech a kdo by odolal, že?

Pan vlakvedoucí svůj vláček řídil pevnou rukou, nedbal žádných připomínek, rad ani protestů,
jelikož byl posedlý myšlenkou řídit svůj vlak, dokud bude energie stačit. Nedbal ani na to, že kotelník moc topí a kouř z lokomotivy zamořuje krajinu, nedbal na u kolejiště stojící rozezlené postavičky, které hrozili pěstičkami jedoucímu vláčku. Byl tak oslněn svou mocí, že může řídit tak silný stroj, jako je lokomotiva, že si ani neuvědomoval, jak sám poslouchá přátelská doporučení, kdy má zmáčknout jakou páčku.
Nevěděl ani, že vláček na to, aby mohl jet, potřebuje koleje, potřebuje předem dobře připravenou cestu.
Nevěděl ani, že když vlak rozjede moc a moc rychle, zaviní vykolejení. To všechno nevěděl a nebo snad nechtěl vědět.

Netrápilo ho ani pomyšlení, co by se stalo, kdyby někdo zatáhl za záchranou brzdu. Ale kdo by to dělal a taky proč.
Ten někdo by musel být slepý, aby ho neoslňoval třpyt a lesk zlatých předmětů a musel by být hluchý, aby neslyšel šustění bankovek. Ale takoví lidé v tom honosném vlaku nebývají.
Když snad by se nedopatřením osudu nějaký takový pochybený cestující čistě náhodou vyskytl,
byl by brzy kolektivně vyobcován.

A tak mašina jede dál, cestující si chrochtají - jedeme dál - a ani trochu nejsou znepokojeni tím, že by kdosi zvenčí mohl na koleje navalit obrovský balvan a nebo ještě hůře, koleje vykutat a použít pro vlastní obohacení tím, že by je odprodal do sběrných surovin.


A jede se dál

28. srpna 2012 v 21:03 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Velebím automobilový průmysl. Na autě jsem v podstatě závislá,
byť tak trochu proti svojí vůli vlivem okolností
nicméně auto prostě denně potřebuju. Já závislá na autě,
na mě jsou závislí další dva lidé, prostě koloběh života,
jak by řekl Darwin. Mnoho let jsem jezdila mojí
dobrou žlutou Felicií, které moji přátelé říkali důvěrně "Kanárek"
a ti otrlejší "Sršeň". Kanárek se ke mě choval velice přátelsky
a opouštěla-li ho nějaká součástka, dal mi to při jízdě
včas najevo. Na druhou stranu, já na to nikdy nedbala,
protože jsem vždycky doufala, že ještě spolu stačíme dojet do cíle.
Bohužel, často jsem se mýlila tak se stávalo,
že jsem zůstala viset v polích daleko od civilizace,
a nebo zase naopak, zůstala jsem stát v tak husté civilizaci(myslím na křižovatce),
že se mi z toho mnohdy udělalo až nervové nevolno.
Ale co, dobrý člověk ještě žije, vždycky mi někdo pomohl.
Tak nám to hezky odsejpalo pěkných pár roků, až jednou přišlo osudové pondělí.
Pondělky nemám nijak zvlášť ráda odjaktěživa a od onoho pondělka už tuplem ne.
Ono černé pondělí, v jeden sluneční den, jsem neubrzdila a octla jsem se se
nalepená na zádi nějakého auta přede mnou, o kterém nemám ani tušení,
kde se tam tak narychlo vzalo. Nebyl to náraz nijak prudký,
soudě podle netknutého zadku auta přede mnou,
ale spíš celkem dost šikovný, protože jsem jedním vrzem rozflákala světlo, rozbila masku
a dost slušně sešrotovala haubnu. Bylo mi do pláčení.
Zavolala jsem tedy svému drahému choti, že auto je celkem na sračku
a aby byl tak laskav a sehnal mi jiné a že dále cestuji MHD.
Nečekala jsem zázraky, můj muž je velice uvážlivý, ale tentokrát překonal
i mé nejhorší očekávání. Tři měsíce jsem MHD dojížděla s těžkými nákupy za mou starou matkou
a nemohoucím bratrem, tři měsíce jsem MHD jezdila po našich nákupech...Mnohokrát jsem litovala,
že jsem si sama nějaké to auto nesehnala, i když mi rozum napovídal,
že vyšachuji-li z tohoto dění manžela,
nedolije mi pak ani vodu do stěračů. Mužský jsou ješitný, co naplat...
Až potom jednou, kdy už jsem byla roztavená doběla, mi cnostně pravil, "Zítra přivezu
to nové auto." Dál už to šlo splavně, protože jsem to měla v režii já.
Přihlásila jsem ho, dostala značky a vyjela. První cesta byla za mým
velice těžko chodícím bratrem, který byl i v jeho zájmu mým hlavním sponzorem ve věci koupě nového auta.
Jednoduchým myšlenkovým pochodem jsem přišla na to, že má právo prvního slavnostního výjezdu.
Tak jsem ho naložila a jelo se. Autíčko jsme si hezky pochvalovali, když tu já pod nohou cítím,
jak přestává táhnout. A taky to tak bylo. Za chvilku jsme stáli úplně nepojízdní naštěstí na nefrekventované silnici
a já propadla hysterii. Auto vydávalo mnoho všelijakých zvuků,pípalo, pískalo a vůbec vydávalo mnoho signálů SOS,
které jsem tehdy, nedokázala ještě definovat. Bylo to k zbláznění. Tolik knoflíků a hejblátek tam bylo, a věřte nebo ne,
já za ty dvě hodiny, co jsem si ho užívala, je nestačila vyzkoušet a teď jsem se topila v neznalosti. Strejda Google nedostupnýa já v háji zeleným.
S mojí žlutou Felicií jsme si spoustu let vystačily se dvěmi knoflíky a tady? Zoufalství. Bude trvat alespoň týden,
než pochopím, na co to všechno je.
Kdybych bývala jela sama, nechala jsem tam ten nový zázrak stát a šla domů třeba pěšky. Ale co bratr?
Sláva ale mobilům, za asi dvě hodiny přijel manžel služebním vozem a hned zahájil výslech.
"Co jsi s tím dělala? Víš o tom, že máš rozsvícená světla? Vždyť to nejde nastartovat, co se divíš, že to nejede,
když máš vybitou baterku... atd.. (s bateriemi má holt už zkušenosti).
No dalo mi hodně práce mu vysvětlit, že to nejede ne kvůli tomu, že je vybitá baterie, jelikož ta se
vybila při tom pípání, které, jak už vím dneska, signalizovalo, že mám zapnutá světla, nýbrž že porucha je jinde.
Nevěřil, ale v daný okamžik mu nezbylo nic jiného, než naložit a odvézt bráchu a potom se vrátit a odtáhnout
onen produkt automobilového průmyslu do opravárny.
Nikdy už ze mě nesmyl stigma blbé řidičky, co se diví, že nemůže nastartovat auto, když má vybitou baterku
i když bych si to zcela jistě zasloužila, neboť v opravárně přišli na to, že se porouchala vstřikovací pumpa.
Trvalo hodně dlouho, než jsem svému novému modrému autíčku a mnoha páčkami a hejblátky začala věřit,
ale dnes už snad mohu říci, že jsme se pěkně zžili a že mi už žádnou prasárnu snad neprovede.
A Sršeň? Je krásnější než dřív, protože za ty tři dlouhé měsíce, co já se potila v MHD,
ho manžel opravil a krásně nabarvil. Je ještě žluťejší než býval. Občas ho také vyvenčím, ale musím uznat,
že ta hejblátka a udělátka jsou příjemnější.
No a jede se dál....



Jak jsem mojí máti připravila slušný trap

22. srpna 2012 v 22:04 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Aby vážený čtenář pochopil pointu tohoto příběhu,
musím začít poněkud zeširoka.
Za všechno mohla vybitá baterie do auta.
Můj šikovný manžel jal se vyřešit tento problém, nicméně
ne zrovna správnou manipulací se mu dostala kyselina sírová
z oné baterie na konečky prstů. Kůže na prstech
žádným pálením nenapověděla, že byla jaksi kontaminovaná
a smůla byla, že v tomto okamžiku se ke slovu
přihlásil močový měchýř. Manžel nic netušíc si tedy ulevil,
a průšvih byl na světě. Jak muži ví, a ženy snad tuší,
při oné manipulaci vyprazdňování si vyprazdňující vypomáhají
držením oné části, přes kterou vyprazdńování probíhá.
Učinil i tak můj drahý manžel. Jenomže, co snese kůže na rukou,
nesnese kůže na mužském genitálu.
Výslednice bylo poleptání na třech místech. Nepříjemná věc.
Fundovaní odborníci -lékaři-, které byl nucen záhy vyhledat,
mu jeho historku nevěřili ani omylem.
Musel projít spoustu vyšetření a stěrů,
aby vyloučili pohlavní choroby, jako je kapavka a syfilis,
dokonce mu odebrali i krev na test HIV. Když se ujistili,
že je skutečně pohlavně nenakažen, dostal obyčejnou Framykoinovou
mast, s poučením snažit se zasažený úd nemáčet na dlouho do vody.
V ten čas se mi rozbila automatická pračka,
která byla ještě v záruční době.. Přestala mrška vypouštět,
což je při praní dost na závadu. Nelenila jsem a oslovila opravátora.
Bohužel jeho vyhrazený čas pro opravu mé pračky nebyl slučitelný
s mým, poprosila jsem tedy svou máti, zda-li by k nám nazaskočila
a ona ochotně zaskočila. To, co následovalo potom, bylo jako zlý sen.
Můj a troufám si říci, že i její.
První, na co padl můj zrak, když jsem onen den přišla z práce, byl
obsáhlý dopis od matky, kde stálo přibližně toto:
"Opravář byl velice slušný, jakékoliv jedovatosti si ušetřil,
nicméně pravil, že v jiných případech by si naúčtoval
minimálně cestu tam i zpátky o "opravě" ani nemluvě.
Když ale viděl, jak jsem vyděšená a překvapená, ustrnul se,
a onen defekt na pračce vyhodnotil jako ucpání odtokové hadice nitěmi.
Tak se na ty nitě podívej, máš je v koupelně u pračky."
Nerozuměla jsem tomu ani za mák, nicméně poslušně jsem se šla podívat,
o co vlastně jde. A tam, světe zboř se, byla položená pánská ochrana.
Krve by se ve mě nedořezal. Chudák máma, ta se musela asi rdít až za ušima.
Na její povahu si odžila troufám si tvrdit
jeden z největších trapasů ve svém životě. Mě také nebylo zrovna nejlépe.
Tyto produkty se u nás normálně nevyskytovaly, Jsem tedy podváděná?
Určitě už vám došlo, jako později i mě, že onu uchranu používal manžel,
když se koupal, dbající rady kožního lékaře, (zbytečně nemáčet)
ale jak se dostala do té pračky, to si opravdu neumím vysvětlit.
Jisté je, že zákonem schválnosti se nějakým podivuhodným děním nacucla
na odtokovou hadici, fungovala sice správně, nic nepropustila, ale v tomto okamžiku
to zrovna nebylo žádoucí, a o to horší, že matka byla povolána k přímému nahlédnutí.
Styděla jsem se mámě přijít na oči, ale musela jsem jí to nějak vysvětlit.
Za čas jsme se tomu hodně nasmály, neboť moje máti vždycky byla tolerantní
a má pro mě pochopení, i když v tomto případě jsem ve všem byla naprosto nevinně.



Černá báseň nové doby

18. srpna 2012 v 13:41 | valin1 |  Básnické střevo na TT

U kredence harant stál,
z plna hrdla vyřvával
dej mi mámo dej mi prachy,
nebo se posereš strachy,
polednici zavolám.

Harant jí trápí, vydírá,
tak ona z konta vybírá,
snad víc než třikrát týdně
už tak se má dost bídně.

Jen kdyby ho s láskou zabila
v base by se míň trápila.
Potom by ale byla sama,
a tak radši s drahotama,
peníze synkovi dává místo hraček,
a tak je dům plný všelijakých sraček.

Máma však doufá,
přijde den,
kdy fety půjdou z domu ven,
nebude přeci šňupat věčně,
snad někdy z lásky k hezký slečně,
na správnou se dá cestu,
když vybere si jí za nevěstu.

A to se časem tak i stalo
mnoho prachů to však stálo
neb nevěsta spanilá velice
si podle staré tradice
na kokain zvykla velice.


Tajemství černého sudu

15. srpna 2012 v 21:06 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Černá barva jak je všeobecně známo, přitahuje sluneční paprsky více než ostatní.
Nevím sice, jak je to možné, ale beru to na vědomí jako fakt - asi nějaký mě neznámý fyzikální zákon-)
a tohoto poznatku se rozhodl využít mě důvěrně známý, říkejme mu třeba pan X k tomu,
aby si vyrobil malý solární ohřev na své zahradě.
Místo, aby zcela jednoduše zapojil boiler, který měl zakoupený už několik let,
vrhl se do víru bádání, experimentování, zkoušení a v neposlední řadě po několika budovatelských letech i zklamání.
Kdykoliv jsem viděla jeho rozpracované dílo, nestačila jsem zírat. Soustavy složitě propletených hadiček, kolínek, držátek
a různých jiných camprdlíků mě fascinují dodnes. To vše, pro mě v naprosto nepochopitelném uskupení bylo ukotveno
na jakousi železnou konstrukci, vysokou asi 3 metry, na jejímž vrcholu vévodil zásobník na vodu,
ve kterém se dle původní myšlenky měla voda solárně ohřívat. Zásobník na vodu byl suplován kovovým sudem,
který byl z výše uvedených důvodů nabarven na černo a jeho slavnostní transportování na vrchol poměrně vysoké konstrukce
se neobešlo bez externě vypomáhajících pracovníků. V praxi to znamenalo, že kdo byl přítomen v ohruhu jednoho kilometru,
musel být nápomocen. V oné vsi se tomu říká sousedská výpomoc. Že to byla šichta namáhavá, je bez debat.
Jenom rozložení rukou na onom černém zásobníku -sudu- bylo problematické a sladit skupinu tak, aby pracovala jednotně, bylo hodno
špičkového manažéra. Po větším úsilí se však zadařilo a monumentální dílo bylo kompletní. Časy, kdy vybrané místo
pro onu impozantní stavbu, zelo prázdnotou, byly navěky zapomenuty a místní krajina musela přijmout nový prvek.
Bohužel prvek byl nefunkční. Něco se asi někde nezadařilo, voda se sice pomocí těch hejblátek,
ventilů a kohoutků nechala vypouštět a napouštět, ale nikdy se neohřála i když slunce hřálo jako divé.
Asi zase nějaký zasraný fyzikální zákon, o kterém pan X zřejmě nemá ani tušení. Ovšem to pana X nemohlo odradit.
Odradit v tom směru, že by snad svoje zařízení
demontoval a přece jenom zabudoval ten boiler, i když výsledek by byl asi stejný,
jelikož onen boiler přestál v jeho péči mnoho a mnoho zim (to zn. mnohokrát přemrzl) a to bych se sakra divila,
kdyby se ještě ukázal jako plně funkční. No, teplou vodu nemá dodnes, ale co, studená je taky dobrá,
pan X se alespoň pravidelně otužuje a jeho manželka? Ví, že nemůže stát v cestě pokroku a vývoji na poli technickém
a je již zcela zakalená, protože se řídí heslem: Co tě nezabije, to tě posílí."

Černá díra v koupelně

14. srpna 2012 v 15:09 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Nevím, kdy poprvé jsem objevila na trhu takové ty krásné myšózní ponoštičky,
jenž přímo hýčkají podchlazené nohy, v období, kdy všude jinde je teplo, jen ne ve vaší posteli.
Na tento zahřívací proces jsem si pořídila krásný fosforově zelenožlutý pár, a slíbila mu,
že vzhledem k povahovým kvalitám mojí pračky požíračky ho budu cachtat v umyvadle,
abych definitivně vyloučila případ,že jeden ze dvou vzácných pro mě kousků
zmizí v jakési černé díře uvnitř mé pračky.
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. S láskou po prvním ušmudlání jsem obě ponožky ručně přeprala, vyždímala
a pověsila v koupelně na šňůru. Obvykle při těchto obyčejných úkonech myslím na jiné věci, ale při věšení
mých zahřívacích kamarádek jsem si byla jistá, že jsem jim našla místo na čtvrté šňůře v levé polovině.
Kdykoliv jsem potom přišla do koupelny, vždy jsem se na ně zálibně dívala, jak jim to sluší a těšila se,
až si je budu zase moci obléci na moje chronicky studené nohy.
Jaké ale bylo moje zděšení, když druhý den v předpokladu, že fusekličky už budou suché, jsem je šla sundat
a na čtvrté šńůře vlevo se tetelila pouze jedna osamocená. Zůstala jsem stát v úžasu jako Lotova žena. Hlavou mi hučelo,
přece nejsem tak úplně blbá, vždyť jsem věšela dvě. Prohledala jsem celou koupelnu, lezla jsem pod vanu,
ba i do pračky jsem se podívala, ono tý potvoře není co věřit, ale kde nic, tu nic. Až když jsem chytila druhý dech
a začala rozumně uvažovat, napadlo mě to pravé. Schovala ji má mladší odnož. Jinak to přece není možné.
Nelenila jsem a okamžitě jsem šla vyvinout velký technický dotaz na doma přebývajícího synka:
"Tys mě schoval jednu ponožku?" Jeho útrpný pohled na mě, mě mohl leccos dopředu naznačit, nicméně naděje umírá poslední.
Jaká byla odpověď nebudu rozepisovat, celkově jsem si z ní ale nesla stigma křivdy ze synova naznačení,
že jeho matka není až tak duševně v pořádku,jak by se zřejmě slušelo.
Pojala jsem tedy podezření na mého drahého chotě. Kdysi jsem kdesi četla jakousi povídku,
ve které se velice vykutálený muž rafinovaně zbavil manželky tak, že ji dovedl k dokonalému šílenství.
Zcela nenápadně zkracoval například nohy od židlí, a na její otázky,
zda-li se mu ty židle nezdají nějaké divné, jí zásadně odpovídal:
"Ale miláčku, ty židle jsou naprosto v pořádku, myslím, že jsi trošku nesvá, měla bys zajít k psychiatrovi."
Manželka chuděrka byla nesvá stále častěji a stále více, tu zase z nohou u stolu, tu z zkracujících se pokrývek,
že za čas nešla jenom k psychiatrovi, ale na uzavřené psychiatrické oddělení, kde spáchala sebevraždu,
protože neunesla pocit, že se jí zkracuje i pyžamo.
Varována touto možností a plně ve střehu jsem se večer opatrně manžela zeptala, zda-li neviděl mojí druhou ponožku.
Nepodíval se na mě sice tak útrpně jako můj synek, ale jeho cynická odpověď: Neviděl jsem ani tvojí první, natož druhou"
mě uklidnila. Kdyby na mě láskyplně uvrkl: "Ale miláčku, jsi nějaká nesvá", bylo by to podezřelejší i když netuším,
zda-li můj drahý choť zná onen likvidační návod na zbavení se manželky.
Tak jsem tedy případ ponožky nechala plavat. Inu co, koupím si nové a bude. Uklidněna tímto rozhodnutím,
nechala jsem zbylou ponožku na čtvré šnůře vlevo osamocenou viset a přestala jsem se s tím zabývat.
Mezitím jsem ve své požeračné pračce vyprala nějaké svršky a spodky, aniž bych zaznamenala větší ztráty
a rozvěsila v koupelně na první, druhou a třetí šňůru. A následující den se v naší domácnosti
stal ten naprosto neuvěřitelný zázrak, zázrak, který si nedovedu dodnes vysvětlit. Vstoupím nic netušíc do koupelny
za účelem vyčištění svého chrupu a bezděky mi oči zabloudí na čtvrtou šňůru vlevo. Nohy se mi podlomí slabostí,
a zcela konsternovaná zírám na pár zelenožlutých ponožek.
Když jsem byla schopna jaksi zhodnotit situaci, došla jsem k závěru, že černou díru, kterou mizí ponožky, mám nejen v pračce,
ale i na levé části čtvrté šňůry, ale tato černá díra je poněkud slušnější, protože co pohltí, může, jistě po zralé úvaze, zase vrátit.






Pes kontra morče

11. srpna 2012 v 10:38 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Jednoho krásného dne si nás pořídil náš pes.
Onen slavný den jsme zcela nic netušíc vyjeli jako obvykle na chatu
v počtu 4 bytosti a zpátky do našeho domova se nás vrátilo už 5. Do našich životů vstoupilo naše zvířecí štístko. Bůh ví, kde se tam vzala,
vyhládlá, plná klíšťat, zubožená. Někdo jí pravděpodobně vyhodil a ona se dle různých,
později sehnaných informací potulovala delší dobu krajem.
Rodina domokraticky hlasovala, nechat - nenechat. Já jediná byla proti, při představě, že venčení zbyde stejně jenom na mě,
ale naštěstí pro všechny poměr hlasů 3:1
nehrál až tak důležitou roli. Psík byl už náš a v mých očích byl tak ošklivý, až srdce usedalo. Byla to fenečka,
směs čistě pouliční určitě až do 15.tého kolena. Cynicky jsem jí vybrala jmého Šeredka,
ale rodina se velice ostře vzbouřila a tak jsem ono neschválené jmého povýšila na Šerinu. Máme Šerinu dodnes a že to je můj největší
miláček nemusím snad ani zmiňovat. Její, pro mě tehdejší ošklivost mi bohatě vynahradila
oddaností, poslušností, věrností a já se jí dodneška v duchu omlouvám za to, že cestu k mému srdci
musela hledat nejméně 3 neděle, než mě naprosto zlomila tak, že mohla spát v mé posteli. Máme jí dodnes,
je z ní už úctyhodná neslyšící a špatně vidící stará psí dáma a mě je často smutno z toho, když si uvědomím,
že moc společného času už nemáme. Díky ní jsem potkala na venčících vycházkách (samozřejmě, že to venčení zbylo v drtivém poměru na mě)
své letité a spolehlivé kamarádky, postupem času jsme založili i venčící ženskou skupinu,
kdy jsme naše miláčky venčily společně,
(skupina funguje dodnes, někteří pejskové už odešli do psího nebe a byli nahrazeni novými, a někteří nahrazeni nebyli
ovšem to nic nemění na faktu, že venčit se může jít i bez vlastního pejska,
protože venčit pejska kamarádky s kamarádkami je taky prima), ale o tom možná až někdy jindy.
Během našeho společného života
můj mladší synek stačil přes můj přísný zákaz obohatit ještě rodinu morčetem,
které se zcela překvapivě také stalo mým milášškem (kdo by to řekl).Dojemně jsem pozorovala,
jak Šerina se o morče stará a hlídá před eventuálními vetřelci (rozuměj, když k nám přišel na návštěvu třeba jiný pejsek)
a jak ono morče (dnes už ho nemáme, umřelo v 6ti letech) za ní běhá všude, kam ona, když bylo vypuštěno na pravidelnou probíhačku.
Snad na závěr jen to, že když tohle morče zesnulo, (byl to sameček Klučík), jsem vydržela bez morčecího
vítání a pískání celých 14 dní, potom jsem jela do Zverimexu a koupila první morčátko, které jsem tam potkala.
Nyní tedy máme Šerinu a Trumbelínka, nerozlučnou dvojku, Šerině přítomnost morčete asi taky chyběla,
jelikož ho bez jakývkoliv cavyků začala opečovávat.
On funguje jako její malé doprovodné vozidlo,
protože kam se hne ona, tam i on, ale co se týče žrádla, jde láska stranou... ona mu sežere hnedle veškerou zeleninu, co dostane,
ale on se jejích ňamňacích tyčinek nesmí ani dotknout. Jelikož Trumbelík je morče velikosti malého králíka a sebevědomé povahy, dost rychle vymyslel,
že stačí někde počkat za bukem, až Šerina onu lahůdkovou tyčinku překousne, (bohužel pro Šerinu, že ji nedokáže polknout naštorc),
protože kousek se přece vždycky musí odlomit,že ano
a potom už jenom rychle přiskotačit zezadu s rychlostí blesku
a ten kousek prostě bafnout, ukradnout a schovat se s ním někam, kam se za ním nikdo
(hlavně tedy pes, protože já ty tyčinky nemám ráda hihihi) nedostane. Časem získal takovou praxi, že už i Šerina to vzdala
a prostě se s ním ne zcela dobrovolně rozdělí.
Je hezké pozorovat, jak on si k ní přilehne, když ona odpočívá na zemi , jak jí brumlá do ucha jeho morčecí písně (co ona bohužel nedokáže ocenit, protože už neslyší) a že se s nimi mnohokrát nasměju, je nabíledni.
Snad si spolu všichni dohromady ještě užijeme spoustu hezkých chvilek, moc bych si to přála.
Přátelství má opravdu moc podob, ale vždycky je krásné.

Jak Janička ke kocourkovi přišla

6. srpna 2012 v 19:05 | valin1 |  Psaní na téma týdne
Jedna z mých opravdu dobrých kamarádek Jana byla vždycky typická pejskařka.
Vlastnila jezevčíka jménem Beníček a soukromě mu říkala "pane veliteli".
A to Beníček opravdu byl, kde mohl, tak se porval a Janička byla na procházkách dost často silně nervní,
když se nedejbože někde na obzoru objevilo něco, co třeba jenom zdaleka připomínalo šelmu psovitou.
Beníček šel do boje hlava nehlava a ve svém chrabrém srdci na velikost rivala naprosto nebral zřetel
a pokud Jana nestačila včas zareagovat, průšvih byl na světě.
Tak jim to spolu hezky odsejpalo, láska to byla vzájemná a přinášejí spoustu mezilidských konfliktů,
nicméně kdo má psa - rváče, pochopí.
Potom ale Beníček onemocněl a po krutém roce umřel. Janička byla moc a moc smutná,
těžce se vyrovnávala se ztrátou psího přítele a zařekla se, že už nikdy žádný pes.
Potud prolog...
V oné době jsem měla pevně nastavené cestování do práce. Většinu týdne jsem jezdila autem,
ovšem v úterý jsem jezdila MHD. Abych ráno zbytečně neztrácela čas, chodila jsem takzvanou
zakázanou cestou. V praxi to znamenalo přelézt dost vysoký betonový plot,
na který šikovné ruce přidělaly jakési nášlapy, přes které se člověk nemající až takovou dovednost
v přeskakování plotů, celkem hravě dostal na druhou stranu.
Potíž byla v tom, že jedno takové vykutálené úterý, jsem na tom plotě potkala zoufale mňoukajícího kocourka.
Nevím, proč se tam objevil zrovna ten jediný den z týdne, kdy jsem tudy chodila, respektive lezla.
Mám soukromé podezření, že ho tam někdo na mě narafičil, někdo mazaný, kdo ví, jak moc mám ráda zvířata,
a ten někdo určitě věděl, že ho nedovedu jen tak bezcitně minout. No abych to neprotahovala, milého kocourka jsem sebrala, strčila pod svetr a šla do práce s tím vědomím, že jsem si zase sama dobrovolně zadělala na velký nerudovský problém, "Kam s ním?" Domů jsem ho vzít nemohla, páč jsem hrdou majitelkou nalezeného pejska pouliční směsi a taky morčetea to by s kočkou nedělalo dobrotu. A tak mi napadla Janička.
Zprvu se hodně a hodně cukala. Já jsem jí ale vysvětlila, že když má nový rodinný domek,
že se jí tam ještě jedno koťátko vejde. Ona sice neříkala, že nevejde, ale měla obavy, že kocour,
kterého tam měla nasazeného z dřívějška, bohužel ne ode mě, toho mého prostě vyfackuje a vyobcuje.
Musela jsem použít ten nejtvrdší přesvědčovací kalibr, kterého jsem schopna a fakt jsem jí zlomila.
Kývla, jenom s podmínkou, že si ho musím nechat ještě týden, protože když už si ho vezme,
chce s ním být ty první dny co nejvíc, aby ošéfovala a nastolila budoucí symbiozu mezi kocourkem současným
a kocourkem novým .
To jsem musela uznat a milého kocourka jsem ilegálně přechovávala v práci.
Ještě že to šlo... kdybych byla nucená vzít ho domů, možná by se stalo,
že Janička by o svého kočičího miláčka přišla, vlastně nepřišla, ale vůbec by se nedozvěděla o co by vlastně přišla.
Kocourek to byl opravdu milý a hravý, za těch pár dní spolu v práci jsme si na sebe dost zvykli a já věděla,
že se s ním budu těžko loučit. Ale muselo to být a tak když Jana zavelela, dnes mi ho pošli, strčila jsem ho
takřka plačíc do krabice, za jeho udiveného pohledu říkajíc "Ty potvoro, toho bych se od tebe nenadál",
a poslala podnikovým autem nové šťastné majitelce.
A jak to dopadlo? Jak mohlo nejlépe. Kocourek dostal jméno Macík a je to miláček celé rodiny,
dokonce si tiše myslím, že strčil do kapsy i "Prvorozeného kocoura", ale to je fuk,
protože oba si spolu náramně rozumějí, naštěstí pro nás všechny zúčastněné. Dokonce jak se Jana někdy zmíní
vytvořili jakýsi tandem proti kočce ze sousedství.
No a já s velikým údivem zírám, jak se Jana přerodila z ortodoxní pejskařky, která si tolik cenila věrnosti svého pejska,
na bytost obdivující kočičí nezávislost a hrdost a bez uzardění mohu tvrdit, že na tomto velkolepém přerodu
mám taky drobet zásluhy.



Jak jsem geniálně vyhrála válku

4. srpna 2012 v 17:44 | valin1 |  Psaní na téma týdne


Asi před dvěma lety se mi přinatrefilo, že jsem se zamilovala.
Ano zamilovala, ovšem ne, jak by se dalo předpokládat do protějšku opačného pohlaví,
nýbrž do květin a to konkrétně orchidejí. miluju orchideje.
Moje láska šla tak daleko, že brzy jsem si přestala kupovat orchideje v plném květu,
ale začala jsem si kupovat i orchidejky odkvetlé, v touze znovu je u mě donutit zcela dobrovolně vykvést.
Všechno celkem klapalo, orchideje dělaly, co se od nich čekalo, aby taky ne, když jsem si s nimi povídala,
pravidelně rosila měkkou dešťovou vodou a dopřávala jim vše, co potřebují k dokonalému růstu.
Jaké však bylo moje nemilé překvapení loni na vánoce,
když jsem na svým barevných miláčcích objevila nezvaného hosta, cizopasného červce.
Jaké bylo moje zděšení, když na mě strejda Google vychrlil, co je to za drzou, mrňavou a nezničitelnou potvoru.
Propadla jsem panice, že moje skvostné orchideje okupuje takový nezvaný vetřelec a rozhodla jsem se konat.
Vyhlásila jsem válku. Řekla jsem si ale, že nebudu rozbíjet ořech bucharem a nejprve nasadím jemnější metodu.
S trpělivostí mě celkem nevlastní, jsem ty bílý mrchy otírala Alpou, ale za čas ty malý svině pochopily,
kde se přede mnou ukrývat, abych je nemohla potupně rozleptat líhem, který Alpa obsahuje. Tímto mi dopřály sladký, bohužel krátkodobý pocit vítězství,
jak jsem se jich šikovně zbavila, ovšem jenom do toho okamžiku, kdy jsem zjistila, že se hromadně stěhují na zadní stranu krásných orchidejích květů
a tam se mi škodolibě smějí,
protože jsem je tam prostě neviděla.
Rozmohly se tam až hanba mluvit, a protože technicky dost dobře nejde otírat Francovkou zadní část květu,
musela jsem je tedy celé klasy květů potupně ustříhat. Pláčela jsem, nicméně jsem si říkala, že je to pro jejich dobro a že až pokvetou příště,
nebudou už je okupovat ty malí šmejdi. O jak jsem se mýlila velice, převelice. Orchidejky brzy vykvetly znovu, naivně jsem si myslela, že z vděčnosti,
ale vykvetly asi kvůli tomu, aby poskytly další lahodnou šťávu těm hnusnejm broukům, který, kde se vzali, tu se vzali,
sotva se objevil rozvinutý květ, byli tam. Znovu ustříhat vytoužené květy jsem už nedokázala a tak jsem přitvrdila kalibr a vyhlásila chemickou válku.
Rozhodnutí to bylo těžké a bolestné, ale nebyl čas na hrdinství. Koupila jsem Mospilan a naředila jsem si 5 litrů. Všechny orchideje jsem jím zalila, prolila,
postříkala a začala se za ně modlit. První úderná dávka nezabrala tak, jak bych si představovala. Nějakej ten zmetek přežil a jal se znovu se množit.
Zabrousila jsem ke strejdovi Googlovi na nachytření a on pravil, že mám postřik opakovat a ještě do něj přidat olej a jar. Jar prý jako smáčedlo a olej vytvoří film,
pod kterým se ty brebery prý udusí. No proč ne, první úder jim evidentně neublížil, můžu tedy přitvrdit. Jak jsem se dočetla, tak jsem udělala.
A když už jsem byla tak odvážná, napadla mě geniální myšlenka, že celý boj ještě umocním. Po druhém postřiku jsem si aktivně připravila svůj vlastní roztok, vodu, olej a jar
a pro jistotu jsem všechny květy v něm ještě vymáchala.
Výslednice byla ta, že všechny ty květy velice rychle opadaly a orchideje se na mě asi definitivně nasraly, protože jsem systematicky ničila plody jejich bohulibého konání a
úplně přestaly kvést.
Mám už trošku depečku z těch zelených listů, kde po květenství není ani potuchy, ale tento pocit mi na druhou stranu kompenzuje pomyšlení, že není ani potucha to těch
hnusnejch červcích. Plánuju proto s orchidejemi delší pohovor, kde jim vysvětlím, že jsem to udělala pro jejich dobro a aby se mi už sakra koukaly odměnit.
To přece musí pochopit, nebo ne?