Tahle větička ze známé pohádky mě napadla hned,
jakmile jsem si přečetla téma týdne.
Jaký by asi byl život bez zrcadel?
To je zajímavá otázka. Zrcadla jsou nedílnou součástí našich životů,
aniž si to uvědomujeme. Vidíme sami sebe v odrazu těch zázračných skel.
Díváme se na sebe a ani nás nenapadne, kdo vlastně zrcadlo vynalezl.
Zrcadla jsou studená zázračná skla, která nám zobrazují náš obraz.
Odráží naši tvář s větší, nebo menší přesností.
Odráží ale jenom fyzickou tvář.
Když jsem ještě chodila do školy, slýchávala jsem výraz nastavení zrcadel
a nevěděla jsem, co si pod tím mám představit.
Když pominu věty, které vyslovil junior Hrušínský v jednom českém úsměvném filmu:
"Už nastavují zrcadla?" "Půjdu, až je nastaví." Tehdy to byla ironie na tehdejší dobu,
ale... někdy, život nám opravdu nastaví zrcadla. ne ty skleněná, ale odraz sebe v jiném člověku.
Asi si to málokdo uvědomujeme,
ale je pravdou, že to co nám nejvíce vadí na druhých lidech, často děláme i my sami.
Málokdo si to dokáže připustit, ale někdy je to opravdu tak. Někdy se nám dostane
řádného poučení od života, o tom, jací vlastně jsme.
Schválně, všimněme si,že když někdo kritizuje druhého, většinou i on sám dělá to,
co se mu u druhého nelíbí. A jsme-li trošku sebekritičtí,
poznáme přes svou kritiku druhých i sami sebe.
Není to vždycky pravidlo, ale stává se to dost často.
Alespoň mě.. A teď, teď čekám Vaši kritiku.
