Jak přežít život

9. ledna 2018 v 23:27 | valin |  Střípky z mého života
Otázka je to je zapeklitá a značně nelogická. Nicméně jsem přesvědčená, že jisté právo na existenci jí nemůžeme upírat.
Když máme pocit, že život s námi tříská ode zdi ke zdi, vznášíme k nebi otázku, proč?

Když si připadáme jako totální nuly v tom pozemském hemžení, o kterém vlastně ani nevíme, jestli má nějaký smysl. Věříme, že ano, víra nás drží, abychom nepropadli totálnímu zoufalství, že to,co jsme v životě posrali, je vlastně jedno.

Utěšujeme se tím, že všechno má svůj smysl, že všechno je tak, jak má být, ale je to opravdu tak? Utěšujeme se tím, že jsme konali, jak jsme nejlépe uměli, ale je to opravdu tak? Co když ne. Co když jsme mohli být milejší, vstřícnější, empatičtější ale nezvládli jsme to? Nebylo dost sil, a nebo byly jiné důvody, zištné a nebo nezištné. Kdo bude jednou ten, který nám dá klid do duše, že jsme činili tak, jak jsme činili? A jaký byl úmysl v našich rozhodnutí? Byl opravdu tak čistý, jak si namlouváme? Těžké téma.

Psaní je úžasná terapie. Srovnání, uspořádání a pochopení svých myšlenek. Duševní striptýz. Já se takto svlékám velmi často. Ovšem nepublikovaně. Moje maminka vždycky říkala: "Papír toho snese."
Zlatá slova má drahá maminko. Která ovšem ve mně provokují otázku, platí tohle vyjádření pro všechny a pro všechno?

Někdo v životě nepochybuje. Má své přesvědčení, získané na základě pro mě neznámých faktorů. Já mám pochybnosti vždycky. Mohla jsem to udělat lépe? Asi mohla a neudělala. Možná jsem v oné situaci reagovat lépe? Já nevím. Možná ano, možná i ne. Rozhodla jsem se správně? Nevím. Vždycky mám pochybnost. Tiše závidím těm, kteří mají svou víru, své pevné přesvědčení, že vše dělají správně. Já nevím. Mám pochybnosti. Mohla jsem víc? Ulevila jsem si? Nebo jsem šla až na doraz? Nevím. Proč?

Člověk je tvor zajisté omylný. Vždycky má pochybnosti o svých životně klíčových rozhodnutí.
Mohl lépe v dané situaci? Mohl se bránit manipulaci od okolí? Odpovědi na tyto otázky jsou mnohdy nepříjemné, uděláme-li opravdu ten správný duševní striptýz.
Závidím sobcům, co po nich potopa a oni dál kráčí středem netknuti. Nedokáži definovat, zda-li je to hrdinství nebo ignorace. Sice závidím, ale v hloubi duše vím, že já sama bych toho nebyla schopna.
Svědomí není jenom prázdný pojem. A já jsem v životě udělala mnoho chyb. Kardinálních, klíčových.


Kdybych měla druhou šanci na život, jako, že nemám, žila bych jinak. Snad lépe…snad. Přání je otcem myšlenky…. Jak se říká. Já bych tohle okřídlené rčení poopravila po svém, bohužel nevím, jestli správně: "Myšlenka je matkou přání."
Možná hloupé.
Myšlenky nás neustále provázejí. Kde se berou a na co nás navádějí, záleží podle mě na našem momentálním rozpoložení. Mnohdy jsou až špatné a nenávistné, mnohdy jsou plné lásky a soucítění.
Myšlenkami si prý tvoříme vlastní budoucnost, klade mi na srdce moje jedna věrná kamarádka, přítelkyně v nouzi.

Ráda bych jí věřila, chci jí věřit a snažím se jí věřit. Jenže… je tam prostě jakési jenže. Je to opravdu tak? Vím, že akce vyvolává reakci. Jednoduchý zákon. Ale platí i na myšlenky? Myšlenka tedy vytváří mou budoucnost. Snažím se, aby mé myšlenky byly čisté, jak jen to půjde. Ale mám strach, že to mnohdy nedokážu. Z toho hnusu, co kolem sebe vidím, z té nenávisti, co cítím. Jsem velmi smutná. Pokládám si mnoho otázek. Proč mí nejbližší mě tak zraňují? Nebo jejich reakce cítím pouze jako zraňující? Je moje vina, že se ke mně chovají tak, jak se chovají? Nevím. Myslím však, že vina je na mé straně. Jsem tak špatná, že mnou opovrhují moje děti? Ano, cítím vinu, že mnohdy jsem mohla reagovat jinak, lépe, ale bylo to v tu danou chvíli vůbec možné? Nula. Nula od nuly pojde. Proč? Neschopnost, marná snaha, možná chybná snaha, nedostatek síly k důslednosti, souboj, kdo z koho, boj, pravidla, nic, marnost, NULA.

Tak tohle je duševní striptýz Valin, blogerky, která chtěla mít ráda život a přes to se jí to nějak nedaří, přirovnána k odvrácené strany Měsíce, /na vysvětlenou, někdy světlo Měsíce vyzařuje na stranu, kterou z naší části polokoule nemůžeme vidět. Tedy asi./

Momentálně nedokážu být kocour Číča, ani pes Źolina, ani cokoliv jiného. Jsem jen Valin, obyčejná chybující Valin, která předvedla jeden ze svých duševních striptýzů.
 

Youtube, blog a já...

13. listopadu 2017 v 20:47 | valin |  Střípky z mého života
Youtube a blog pro mě v žádném případě neznamená symbiozu.

Moje skoro čtyřletá vnučka je modernější než já a tak youtube je její parketa. Tedy vlastně ani ne tak youtube, ale pohádky, které tento kanál nabízí. Nejvíce miluje pohádky o prasátku Pepovi, na které se dovede dívat pořád dokola, nikoliv do svého, nýbrž do mého zblbnutí. Ani jí nevadí, že Pepa je prasečí holka i když má klučičí jméno. No ještě je malá, aby se zabývala takovými detaily. Já se tedy na rozdíl od ní těmito detaily zabývám, jelikož zcela nedobrovolně musím neustále zírat na růžovou Pepinu s její potrhlou familií. Taková prasečí rodina to věru nemá lehké. Řeší takové voloviny, že jim to až někdy závidím. Inu prasečí život. Mnohdy nechápu, jak jí těhle pár primitivních hýbajících se čar dokáže přinutit ke strnutí před monitorem, ale zase se až tak nedivím, že nechápu, jelikož já, čím jsem starší, tím toho chápu míň a míň. Zřejmě to bude jakýsi druh pokroku, který ovšem couvá
.
Naproti tomu blog zase nezajímá moji vnučku, ale zajímá kocoura Číču, který se na něm moc rád vykecává.
Původně jsem tedy blog založila já a on se mi do něj zcela nenápadně a plíživě nakvartýroval, a chodí se tam vykecávat. No, nemám mu to za zlé, jelikož já, jak čas plyne, mám stále méně a méně co říci. Zřejmě se zase bude jednat o nějaký druh pokroku, jdoucí si ovšem svou cestou.

Když se tedy v naší rodině smixuje youtube a blog, znamená to, že vnučka čučí na prasátka a Číča čučí na vnučku. Asi taky nechápe, co na tom monitoru ta prasata vyvádějí a tak raději pozoruje vnučku, aby až ta se nabaží prasat, začne se po něm porozhlížet. To je potom vždycky ta pravá chvíle se po anglicku vypařit. A na to je Číča opravdu borec. Dokáže se zneviditelnit tak, že naprosto není k nalezení. Abych byl upřímná, tak k nalezení pro Mrňavici, jak on jí důvěrně říká po kočičácku, nikoliv pro mě. Já jeho schovávačky znám jako své boty, ale nikdy ho Mrňavici neprásknu. Na to jsem fakt charakter. Číča sice o mě nenapíše jinak, než jako o potvoře, ale myslím si, že v hloubi své kočičí dušičky zcela jistě ví, že jedině já a zase já mu dám papáníčko a vykydám záchodek. Já vlastně kydám po všech, i tohle je asi jakýsi pokrok, jdoucí celkem někam k nevypočitatelným řešením.

Žolina, další člen naší lidsko-zvířecí domácnosti, se povznáší nad obé, Youtube i blog, tedy nad prasata i nad Číčovo vykecávání. Nepovznáší se ale nad Mrňavici, protože od Mrňavky může dostat hodně a hodně ňaminek. Tak, že ač se nedívá ani na prasata a ani nečte co píše Číča, drží se u Mrňavky jako klíště, protože nikdy neví, čím Mrňavce podstrojím a o co se s ní Mrňavka rozdělí.
Inu pokrok každý vnímá jinak. Někdo po prasečím, někdo po kočičím a někdo po psím. Já osobně ho vnímám zřejmě jako ignorant, jelikož mám takříkajíc jiné starosti.

No a vo tom to je…pravil kdysi klasik.

PS. Tento text je pokus napsat něco na téma týdne, které je "Youtube a blog" a pro mě těžko zpracovatelné.. neboť sice něco mlhavě tuším o jakýchsi youtuberech, ale v podstatě k nim mám stejný vztah jako Číča k prasatům.

Nerovný boj

2. listopadu 2017 v 21:52 | valin |  Básnické střevo na TT

Proč jen do mě pořád bušíš,
na co jsou ti tvoje uši,
neslyšíš mé naříkání,
když ti plním všechna přání…
 


Nechci mít strach ze strachu

26. října 2017 v 9:50 | valin |  Básnické střevo na TT

Strach má velké oči,
když se kolem točí
a ovíjí nás jako had.
Má nás ve své moci,
nemůžem spát v noci
a tím sílí jeho hlad.

Kdo je rovnej a kdo rovnější

24. srpna 2017 v 21:13 | valin |  Kocouří život

Vona teda hodně často řiká, že kdo nežil nikdá s kocourem, je to jako dyby nikdy nežil.
Já nevim ale přesně, jak to vůbec myslí, páč že by byla tak chytrá, že by tudle velkou pravdu vopravducky pochopila, tomu ňák nemůžu věřit. Spíš to bude zase ňákej její ironickej kec, jako vobvykle.

Třeba by todle rčení mohla směle inplantovat na jejího, jak vona s oblibou říká "hodného hošíka",kerej mi tedla do týhle vypráskaný famílie přived a zasadil, ale to vona zasejc ne
.

Sakra, nemam volnou chvilku pro sebe...

2. května 2017 v 13:54 | valin |  Kocouří život
Vona s tou Mrňavicí nedá a nedá pokoj. Terďkonct u nás byla nakvartýrovaná na celý boží štyry dni. To bych se z toho dočista pominul velebnosti. Mrňavice je fakt nepoučitelná, porád za mnou hopsá a vejská při tom, jako by jí napichovali na vidle.
Ani chvilku pro sebe a svý meditace jsem neměl. Musel sem bejt porád ve střehu.
Mam vopravducky těžkej kocouří život. Eště že Vona, /naše živitelka/,se celkem překvapivě prokázala jako charakter. Dávala mi aspoň večeře někam, kam se Mrňavice nedostala.
Je to sice proti mejm zajetejm zvykům, večeřet každej den v jinym koutě, ale holt co, oučel světí prostředky.


Boj vo moc vůbec nejni jednoduchej...

21. února 2017 v 9:52 | valin |  Kocouří život
Že sem teda prakticky skoro bez večeře, dyž se přihasí Mrňavice, na to sem si já, kocour Číča už hnedlinko zvyknul. Ale co vyvádí ta podlejzačka psí vtírka Žolina, dyž Mrňavici vítá, tak z toho bych se vopravducky poblil. Ten přitroublej čokl má snad faktycky radost, dyž tu malou divošku zasejc vidí. Zatím co já se zdekuju kosmickou rychlostí a v tu ránu se stávam neviditelnej, psí vtírka vrtí vocasem, že si ho div nevyvrátí z pantů, rotuje kolem Mrňavice a předvádí něco mezi záchvatem epilepsie a vítáním slunovratu. To psí plemeno je nesnesitelný, a až Mrňavice zasejc vodjuchá, tak to čoklovi pěkně spočítam. Za fšecky ty křivdy, co tu musim vydržet, hladovej, tejranej a perzekuovanej.

Chybička se vloudí i ve směru kroků

24. ledna 2017 v 8:03 | valin |  Kocouří život

Zasejc už tady byla Mrňavice. Teda to vám řeknu, že jako já kocour Číča mám z toho dočista kočičí kopřivku. Vovšem na druhou stranu… vono to má taky něco do sebe. Malá Mrňavice se začíná jevit jako muj externí spolupracovník v huntování psychiky naší živitelky. Vopravducky ale jenom jako externista a eště hodně vzdálenej. Dyž ke mně přilítne, už se nedekuju do závětří, ale hrdinně na ní zasyčim. Ani sem netušil, že v tom mym syčení je taková síla. Mrňavice zůstane úplně perplex a už ke mně neleze. Zato vona dyž mě viděla a slyšela naživo syčet, koukala jako vyvoraná myš.
"Tak takhle umíš syčet ty syčáku?"

Má milá.. slyším tvůj kovový zvuk

10. ledna 2017 v 11:26 | valin |  Básnické střevo na TT
Jsi tak krásně bílá
a je v tobě síla,
vím, že na mě počkáš,
nemůžu se dočkat.

Další články


Kam dál